ECLI:CZ:US:2006:3.US.618.06
sp. zn. III. ÚS 618/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. T., právně zastoupeného JUDr. Vítězslavem Květenským, advokátem AK se sídlem Křižíkova 16, 186 00 Praha 8, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2005 č. j. 10 Ca 54/2005-59, a dále proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 3 As 67/2005-113, za účasti 1) Městského soudu v Praze, a 2) Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. 7. 2006, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2005 č. j. 10 Ca 54/2005-59, jakož i rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 3 As 67/2005-113, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím ředitele Policie České republiky, služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 22. 10. 2002 č. 632/2002 bylo zamítnuto odvolání L. T. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") a současně potvrzeno rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Oblastního ředitelství cizinecké a pohraniční policie Brno ve věcech služebního poměru č. 3696 ze dne 21. 6. 2002, o propuštění stěžovatele ze služebního poměru.
Uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou ve správním soudnictví. Rozsudkem ze dne 12. 3. 2004 č. j. 28 Ca 787/2002-55 Městský soud v Praze rozhodnutí ředitele Policie České republiky, služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 22. 10. 2002 č. 632/2002 zrušil a věc vrátil žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení.
Dne 15. 12. 2004 vydal ředitel Policie České republiky, služby cizinecké a pohraniční policie rozhodnutí č. 550/2004, kterým bylo odvolání stěžovatele zamítnuto a současně potvrzeno rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Oblastního ředitelství cizinecké a pohraniční policie Brno ze dne 21. 6. 2002. Uvedené rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadl stěžovatel žalobou ve správním soudnictví. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2005 č. j. 10 Ca 54/2005-59 byla žaloba stěžovatele proti rozhodnutí ředitele Policie České republiky, služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 15. 12. 2004 č. 550/2004 jako opožděná odmítnuta.
Rozhodnutí Městského soudu v Praze napadl stěžovatel kasační stížností. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 3 As 67/2005-113 byla kasační stížnost stěžovatele směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2005 č. j. 10 Ca 54/2005-59 zamítnuta.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že žalobou napadené rozhodnutí ředitele Policie České republiky, služby cizinecké a pohraniční policie ve věcech služebního poměru ze dne 15. 12. 2004 č. 550/2004 bylo doručeno pouze jeho právnímu zástupci, stěžovateli samotnému však toto rozhodnutí do dnešního dne doručeno nebylo. Stěžovatel uvádí, že pokud chybí v zákoně č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů, právní úprava pro doručování rozhodnutí vydaných podle tohoto zákona, je třeba přistoupit k analogickému použití správního řádu, a vyjadřuje své přesvědčení, že rozhodnutí je třeba vždy doručit nejen právnímu zástupci účastníka řízení, je-li zastoupen, ale též účastníku řízení samotnému. Tento závěr odůvodňuje stěžovatel dále tím, že citovaný zákon č. 186/1992 Sb. váže počátek běhu lhůty k podání žaloby o přezkum rozhodnutí na den, kdy rozhodnutí nabude právní moci, přičemž počátek právní moci není vázán na doručení rozhodnutí, ale toliko na skutečnost, že proti rozhodnutí není přípustné odvolání (§125 zák. č. 186/1992 Sb.). K zachování rovnosti před zákonem, stejně tak jako k zachování práva na soudní ochranu, je podle stěžovatele nezbytné, aby rozhodnutí služebního funkcionáře, vydané podle zák. č. 186/1992 Sb., bylo doručeno nejen právnímu zástupci účastníka řízení, ale i účastníku samotnému. Pokud Městský soud v Praze při hodnocení včasnosti podání žaloby postupoval tak, že běh lhůty k jejímu podání počítal ode dne doručení žalobou napadeného rozhodnutí, je podle stěžovatele nutné, aby zároveň byla lhůta k podání stanovena též podle příslušného ustanovení zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."). Stěžovatel je toho názoru, že počítání lhůt je v tomto případě třeba posuzovat jako celek. Příslušné ustanovení zák. č. 186/1992 Sb., shledává stěžovatel nepoužitelným a protiústavním, neboť porušuje ústavní zásadu rovnosti stran, a na tento případ je nutno aplikovat soudní řád správní tak, že při posuzování včasnosti podání žaloby se bude vycházet ode dne doručení rozhodnutí, které je žalobou napadeno, a zároveň se na podání žaloby bude vztahovat dvouměsíční lhůta dle soudního řádu správního. Stěžovatel nesouhlasí s právním závěrem Nejvyššího správního soudu, že žalobou napadené rozhodnutí bylo doručeno zástupci žalobce dne 27. 12. 2004, a tímto dnem počala žalobci běžet lhůta k podání žaloby.
Stěžovatel dále namítá, že advokátovi JUDr. Pavlu Slavíkovi rozhodnutí ředitele Policie České republiky, služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 15. 12. 2004 vůbec nemělo být doručováno a mělo být doručováno výhradně stěžovateli, neboť v této fázi řízení stěžovatel nebyl advokátem zastoupen. Uvedený závěr dovozuje stěžovatel z toho, že v původním řízení, probíhajícím podle zákona č. 186/1992 Sb., nebyl právně zastoupen. Rovněž odvolání ze dne 27. 6. 2002 proti rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Oblastního ředitelství cizinecké a pohraniční policie Brno, podával sám stěžovatel bez jakéhokoli zastoupení. Teprve v souvislosti s podáním žaloby ze dne 25. 11. 2002 stěžovatel udělil plnou moc k zastupování JUDr. Slavíkovi. Tato plná moc byla založena jako příloha žaloby adresované Městskému soudu v Praze. Řízení o této žalobě pravomocně skončilo vydáním rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2004 č. j. 28 Ca 787/2002-55. Právní mocí tohoto rozsudku podle stěžovatele skončilo zastupování stěžovatele JUDr. Pavlem Slavíkem na základě plné moci, která byla přiložena k žalobě, neboť došlo k pravomocnému ukončení tohoto řízení, pro které byla plná moc udělena. Stěžovatel dále uvádí, že si není vědom toho, že by ve věci uděloval další plnou moc JUDr. Pavlu Slavíkovi k zastupování v řízení před orgány Policie České republiky ve správním řízení, a pravděpodobně policejní orgán, který znovu ve věci rozhodoval na podkladě stěžovatelova odvolání ze dne 27. 6. 2002, vyšel z toho, že právní zastupování stěžovatele dále pokračuje. Že neudělil advokátovi novou plnou moc, dovozuje stěžovatel z toho, že ani v rozhodnutí ředitele Policie České republiky, služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 15. 12. 2004 se neuvádí, že by byl zastoupen. Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že policejní orgán zřejmě doručoval JUDr. Slavíkovi rozhodnutí na základě plné moci udělené k zastupování před Městským soudem v Praze pro řízení o žalobě. S ohledem na uvedené skutečnosti se stěžovatel domnívá, že v odvolacím řízení nebyl právně zastoupen a rozhodnutí proto nemělo být doručováno JUDr. Slavíkovi, ale přímo stěžovateli.
K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha pod č. j. SCPP-486/8-2005, jakož i spisy vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Ca 787/2002 a pod sp. zn. 10 Ca 54/2005.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se dostatečně a přesvědčivě vypořádal s námitkami stěžovatele, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti a následně i v ústavní stížnosti. K námitkám stěžovatele obsaženým v ústavní stížnosti Ústavní soud uvádí následující:
Městský soud v Praze, stejně tak jako Nejvyšší správní soud, vycházely z předpokladu, že stěžovatel byl ve správním řízení zastoupen advokátem JUDr. Slavíkem. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu bylo doručeno pouze JUDr. Slavíkovi, jako právnímu zástupci stěžovatele, a stěžovatel proti tomuto postupu správního orgánu při doručování rozhodnutí nic nenamítal. Své zastupování ve správním řízení JUDr. Slavíkem stěžovatel nezpochybnil ani v následném řízení před obecnými soudy. V žalobě proti rozhodnutí ředitele Policie ČR, služby cizinecké a pohraniční policie ve věcech služebního poměru ze dne 15. 12. 2004 stěžovatel uvedl: "Rozhodnutím ředitele Policie České republiky, služby cizinecké a pohraniční policie Praha ze dne 15. prosince 2004 č. j. 550/2004, které bylo doručeno mému právnímu zástupci, který mne zastupoval ve správním řízení, dne 27. 12. 2004...". V kasační stížnosti pak stěžovatel uvedl: "Jak Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí správně uvedl, žalobou napadené rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha ze dne 15. prosince 2004 č. j. 550/2004 bylo doručeno dne 27. prosince mému tehdejšímu právnímu zástupci. Musím zdůraznit, že doručeno bylo pouze a jen mému právnímu zástupci, nikoli mé osobě".
V kasační stížnosti stěžovatel pouze namítal (a tuto námitku následně uplatnil i v ústavní stížnosti), že rozhodnutí ředitele Policie České republiky, služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 15. 12. 2004 mělo být doručeno nejen právnímu zástupci stěžovatele, ale i stěžovateli samotnému. Nejvyšší správní soud k této námitce stěžovatele poukázal na ust. §25 odst. 3 věty první správního řádu, podle něhož, má-li účastník řízení zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Dne 27. 12. 2004 bylo rozhodnutí odvolacího správního orgánu doručeno zástupci žalobce a tímto dnem také nabylo právní moci. Od tohoto okamžiku počala žalobci běžet lhůta k podání žaloby proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu (ust. §40 odst. 1 a §72 odst. 1 s. ř. s.). Podle ust. §72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Tímto zvláštním zákonem je v projednávané věci zák. č. 186/1992 Sb., který v ust. §137 odst. 2 uvádí, že návrh na přezkoumání rozhodnutí soudem je možno podat ve lhůtě 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Předmětnou žalobu podal stěžovatel u Městského soudu v Praze dne 25. 2. 2005, tedy až po uplynutí zákonem stanovené třicetidenní lhůty, tedy opožděně. Městský soud v Praze proto rozhodl správně, když podanou žalobu jako opožděnou odmítl.
Teprve v ústavní stížnosti stěžovatel nově namítá, že v řízení před správním orgánem (přičemž má stěžovatel na mysli především tu část řízení, která následovala po vydání zrušujícího rozsudku Městským soudem v Praze), nebyl advokátem zastoupen. Pokud však stěžovatel uvedenou námitku v předchozím řízení neuplatnil, což stěžovatel sám v ústavní stížnosti připustil, a teprve nyní v ústavní stížnosti na případnou vadu poukazuje, jedná se o skutečnost novou (novum). Obecným soudům však nelze takovou skutečnost vytýkat ex post a nelze z ní dovozovat porušení stěžovatelových základních práv.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, či jiného ústavně zaručeného základního práva nebo svobody stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu