ECLI:CZ:US:2006:3.US.625.04.1
sp. zn. III. ÚS 625/04
Usnesení
III. ÚS 625/04
Ústavní soud rozhodl dne 8. listopadu 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. A.K., zastoupené advokátem JUDr. P.K., proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 8. 6. 2001, čj. 11 C 161/99-58, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2004, čj. 15 Co 423/2001-104, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 2004, čj. 22 Cdo 1455/2004-118, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 26. 10. 2004 napadla stěžovatelka rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 8. 6. 2001, čj. 11 C 161/99-58, "ve znění" rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2004, čj. 15 Co 423/2001-104, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 2004, čj. 22 Cdo 1455/2004-118, a s tvrzením, že postupem prvně uvedeného soudu jí bylo odepřeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a byla jí znemožněna ochrana vlastnictví, garantovaná čl. 11 Listiny, se domáhala jeho zrušení.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Žďáře nad Sázavou sp. zn. 11 C 161/99, rozsudkem téhož soudu napadeným touto ústavní stížností byla zamítnuta žaloba J.H., podaná proti D.B. a Ing. M.B., na určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaného pozemku. Toto rozhodnutí napadla J.H. odvoláním, avšak Krajský soud v Brně je v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které však Nejvyšší soud usnesením, jež je rovněž v záhlaví označeno, pro nepřípustnost odmítl. Usnesení dovolacího soudu bylo dovolatelce (žalobkyni) doručeno dne 26. 8. 2004. Obecné soudy shodně dospěly k závěru, že žalobě nelze vyhovět, neboť žalobkyně, resp. její právní předchůdci, J. a A.K., nevydrželi vlastnické právo k předmětnému pozemku, protože nešlo o oprávněnou držbu, v případě které musí být držitelé, jak konstatovaly obecné soudy, se zřetelem ke všem okolnostem - chápáno z objektivního hlediska - v dobré víře, že jim věc nebo právo patří.
Soudy vycházely z toho, že prohlášení J. a M.J. ze dne 9. 12 1979, dle něhož předmětný pozemek "darují bez úhrady" J. a A.K., nemohlo být titulem, o který by bylo možno dobrou víru opírat, jak tvrdila žalobkyně, neboť z něj nelze vyvodit, jaký pozemek byl darován, chybí v něm i projev vůle A.K. Kromě toho, jak uvedl soud dovolací, v případě darovací smlouvy, jakožto smlouvy o převodu nemovitosti, zákon vyžadoval její registraci státním notářstvím (§134 odst. 2 občanského zákoníku ve znění platném v době uzavření smlouvy a dále ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb.), ke které však v daném případě nedošlo.
V ústavní stížnosti stěžovatelka sdělila, že žalobkyně J.H., její matka, dne 13. 10. 2004 zemřela, a že se cítí jako zákonná dědička oprávněna vstoupit do jejích práv a povinností. Dědické řízení však dle jejího vyjádření ještě nezačalo, příslušné doklady se stěžovatelka zavázala předložit, až je bude mít k dispozici. K meritu věci stěžovatelka uvedla, že předmětný pozemek užívala žalobkyně, resp. její právní předchůdci, už od nepaměti. Poté co právním předchůdcům žalobkyně bylo z G. sděleno, že podle platného práva nejsou jeho vlastníky, uzavřel pan J.K. s tehdejšími vlastníky J. a M.J. ohledně něj darovací smlouvu. Ti předtím zakoupili předmětný pozemek kupní smlouvou ze dne 2. 6. 1967, v níž se v čl. I. odst. 2 výslovně uvádí, že pozemek je v užívání právních předchůdců žalobkyně. V rozhodnutí SN ze dne 6. 6. 1989, čj. D 332/89, se uvádí, že předmětný pozemek je v užívání socialistické organizace, z blíže neidentifikovatelného výpisu z katastru nemovitostí, který se vztahuje k příslušnému listu vlastnictví, má plynout, že předmětný pozemek je v užívání socialistické organizace, a to na základě rozhodnutí SN, 2 R I 249/67 ze dne 2. 6. 1967. Jedná se ale o zjevnou chybu, pod tímto číslem byla totiž registrována výše uvedená kupní smlouva, kterou převod pozemku do užívání socialistické organizace nebyl řešen. Žalobkyně ani její právní předchůdci nebyli nikdy informováni o tom, že by zaniklo jejich užívací právo. V uvedenou dobu znal právní řád pouze právo užívání pozemků podle §198 a násl. občanského zákoníku. Podle ustanovení §872 odst. 1 občanského zákoníku se právo osobního užívání daného pozemku, vzniklé podle dosavadních předpisů, transformovalo na vlastnické právo. Závěrem stěžovatelka namítá, že soud nepostupoval v souladu s ustanovením §118a občanského soudního řádu, když žalobkyni nevyzval, aby v potřebném rozsahu doplnila vylíčení rozhodných skutečností a předložila důkazy potřebné k prokázání všech sporných tvrzení, měl-li za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle právního názoru žalobkyně.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
K výzvě Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2006 k odstranění vad návrhu, spočívajících v absenci povinného právního zastoupení a také v rozporu obsahu ústavní stížnosti a návrhového žádání, stěžovatelka prostřednictvím zvoleného advokáta návrhové žádání upravila tak, že navrhuje, aby Ústavní soud zrušil nejen rozsudek soudu prvního stupně, ale i rozhodnutí soudu odvolacího a dovolacího. V tomto ohledu byla překážka projednání návrhu stěžovatelky odstraněna.
Dále se Ústavní soud musel zabývat otázkou, zda lze stěžovatelku považovat za osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti, neboť tato nebyla účastnicí předchozího soudního řízení [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Zde Ústavní soud vycházel z toho, že stěžovatelka je - jak plyne i ze soudního spisu - dcerou zemřelé žalobkyně, tj. dědičkou ze zákona, přičemž napadená rozhodnutí obecných soudů se eventuálně mohou (negativně) projevit v její právní sféře. Dědické řízení, které by vzneslo do věci jistotu např. v tom ohledu, zda v případě stěžovatelky nejde o osobu dědicky nezpůsobilou nebo vyděděnou (§469 a §469a občanského zákoníku), však dosud ukončeno nebylo, nicméně další vyčkávání na jeho skončení, v němž by byly některé sporné otázky vyřešeny, pokládá Ústavní soud za nepřípustné, a to vzhledem k možnému vzniku průtahů v tomto řízení (nehledě na to, že v dědickém řízení se patrně, jak plyne ze sdělení stěžovatelky ze dne 24. 10. 2006, vyčkává na výsledek řízení vedeného ve věci této ústavní stížnosti). Jestliže tedy Ústavní soud nezjistil žádné důvody, proč by stěžovatelka nemohla být považována za procesní nástupkyni žalobkyně (viz §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §107 odst. 2 občanského soudního řádu per analogiam), nemohl ani dospět k závěru, že by se v jejím případě jednalo o osobu zjevně neoprávněnou k podání příslušného návrhu ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud se rovněž zabýval otázkou, zda ústavní stížnost byla podána včas, přičemž dospěl k závěru, že pokud žalobkyně zemřela v době, kdy běžela lhůta pro podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, došlo k jejímu přerušení (viz §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §56 odst. 1 občanského soudního řádu per analogiam). Vzhledem k tomu, že povinností obecných soudů nebylo doručovat (opětovně) rozhodnutí o dovolání stěžovatelce, neboť řízení před těmito soudy bylo doručením tohoto rozhodnutí žalobkyni skončeno, vyvstává otázka, od kdy začíná běžet nová lhůta pro podání ústavní stížnosti procesnímu nástupci (srov. §56 odst. 2 občanského soudního řádu). Ústavní soud má za to, že počátek běhu nové lhůty by se měl minimálně odvíjet od data úmrtí účastníka předchozího soudního řízení, tedy od okamžiku, kdy tzv. procesní nástupce mohl "vstoupit do řízení" tím, že podá ústavní stížnost. Vzhledem k tomu, že i tuto (striktní) podmínku podaná ústavní stížnost splňuje, Ústavní soud se již nezabýval tím, zda by lhůta neměla začít plynout později.
Následně Ústavní soud přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Vycházel přitom z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí (evidentně) způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Stejně tak lze, i když by výše uvedená podmínka naplněna nebyla, nepochybně považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, jestliže tentýž senát Ústavního soudu problematiku, jež je podstatou ústavní stížnosti, již ve svém rozhodnutí jednoznačným způsobem vyřešil nebo je-li příslušná právní otázka řešena Ústavním soudem konstantním způsobem; stejně tak je tomu i v případě, pokud již k ní bylo přijato závazné stanovisko pléna podle §23 zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě argumentuje, že údajné právo osobního užívání předmětného pozemku (§198 a násl. občanského zákoníku v tehdy platném znění) se transformovalo podle §872 odst. 1 občanského zákoníku v právo vlastnické.
Žalobkyně v řízení před obecnými soudy tvrdila, že její právní předchůdci pozemek měli v užívání minimálně od roku 1967, kdy byl zakoupen manželi J. Od 9. 12. 1979, kdy manželé J. učinili prohlášení o jeho "darování" (které žalobkyně v žalobě označuje za darovací smlouvu), pak byl až do roku 1996 užíván jako pozemek vlastní. Obecné soudy však odmítly, že by tato skutečnost byla s to odůvodnit, že jde o oprávněnou držbu právních předchůdců žalobkyně, příp. žalobkyně samotné, jež se o zmíněné tzv. darovací smlouvě dozvěděla v roce 1981 v souvislosti s vypořádáním dědictví po jejím otci. V prvé řadě je třeba odmítnout poukaz stěžovatelky na ustanovení §198 a násl. občanského zákoníku. Podle dřívější právní úpravy, tj. úpravy ve znění do 31. 12. 1991, mohl v případě pozemku nebo jeho části, který měl občan nepřetržitě v držbě podle ustanovení §132a odst. 1 po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání podle ustanovení §199 odst. 1, nabýt vlastnictví k pozemku nebo jeho části stát, přičemž občanovi vznikalo (pouze) právo na to, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedeném v ustanovení §200. Z uvedeného vyplývá, že na základě tehdejší právní úpravy nebylo možno v důsledku vydržení bezprostředně nabýt právo osobního užívání k pozemku, jež by se později transformovalo na právo vlastnické, přičemž stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí, že by žalobkyně příslušnou dohodu o osobním užívání pozemku uzavřela. Nutno dodat, že takto žalobkyně v řízení před obecnými soudy ani neargumentovala, naopak ve svém odvolání vytýkala soudu prvního stupně, že nesprávně aplikoval ustanovení §135a odst. 2 občanského zákoníku "platného v roce 1989".
Z těchto důvodů bylo soudy všech stupňů správně zkoumáno, zda k vydržení vlastnického práva došlo na základě §134 občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Toto konstatování platí i pro soud prvního stupně; ten sice v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na úpravu obsaženou v občanském zákoníku ve znění před touto novelou, ve skutečnosti však postupoval v intencích výše uvedeného ustanovení. Jde-li o posuzování samotné otázky oprávněnosti držby z hlediska citovaného ustanovení ze strany obecných soudů, není možno jim z pohledu ústavnosti nic vytknout.
V této souvislosti lze poukázat na usnesení ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, usn. č. 35), v němž se Ústavní soud v obdobné věci otázkou výkladu pojmu "oprávněná držba" z hlediska vydržení vlastnického práva k nemovitosti zabýval a dospěl k závěru, že "dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby, tedy i k existenci platné smlouvy o převodu nemovitosti. Pokud se někdo uchopí držby nemovitosti na základě kupní smlouvy neplatné z důvodu, že její předmět není dostatečně určitý, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí vlastnictví k nemovitosti postačuje. Držba nemovitosti, která se o takovou smlouvu opírá, nemůže vést k vydržení."
V dané věci odvozuje stěžovatelka nakládání s pozemkem ze strany jejích právních předchůdců "jako s vlastním" v přesvědčení, že jim náleží vlastnické právo, od tzv. darovací smlouvy. V ní ale v prvé řadě nebyl předmětný pozemek řádně specifikován, kromě toho tato neobsahuje projev vůle A.K., daný právní úkon ani nebyl registrován státním notářstvím, ač to zákon vyžadoval. Navíc jde-li o samotnou žalobkyni, jak upozornil soud prvního stupně, již ze skutečnosti, že předmětný pozemek, resp. jeho část nenabyla do svého vlastnictví z titulu dědictví po svém otci, jí muselo být zřejmé, že jejím právním předchůdcům na základě zmíněné "darovací smlouvy" nenáležel.
Vytýká-li stěžovatelka soudu prvního stupně, že nepostupoval v souladu s ustanovením §118a občanského soudního řádu, z obsahu ústavní stížnosti lze vyvozovat, že dané pochybení mělo spočívat v tom, že soud postupoval podle ustanovení občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, zatímco žalobkyně se domáhala aplikace pozdější právní úpravy. K této otázce se Ústavní soud vyjádřil výše, kromě toho z ústavní stížnosti nijak neplyne (a není to zřejmé ani Ústavnímu soudu), jaký by tato případná vada mohla mít dopad na výsledek řízení. Bez ohledu na to, podle jaké právní úpravy by se postupovalo, musela by být v posuzované věci zodpovězena klíčová otázka, zda držba založená v souvislosti se zmíněnou tzv. darovací smlouvou je držbou "oprávněnou", či nikoliv; pro v zásadě stejný obsah právních norem, upravujících uvedenou otázku, by dokazování bylo totožné, a tudíž by výzva podle uvedeného ustanovení byla bezpředmětná.
Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2006