ECLI:CZ:US:2006:3.US.65.06.1
sp. zn. III. ÚS 65/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Lucií Panýrovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2005, sp. zn. 6 Tdo 771/2005, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 61 To 37/2005, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 25 T 89/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí, protože se domnívá, že jimi došlo k porušení práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle stěžovatelova názoru se tak mělo stát především tím, že odvolací soud o jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku (jímž se soud prvního stupně dopustil "řady zásadních pochybení") rozhodl ve veřejném zasedání přesto, že žádal o jeho odročení a svou neúčast na něm "včas a řádně" omluvil. Dále mělo být jeho právo na spravedlivý proces porušeno "nesprávným výkladem a aplikací" rozhodného ustanovení §154 odst. 2 tr. zák.
Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že ústavní stížností napadeným rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zákona a trestný čin pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zákona, a byl odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu ve výši 30.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní test odnětí svobody v délce tří týdnů. Odvolání stěžovatele městský soud podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
O stěžovatelově dovolání rozhodl Nejvyšší soud tak, že je podle §265i odst.1 písm. e/ tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. Z odůvodnění napadeného usnesení se podává, že tento závěr vztáhl k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d/ tr. řádu (který stěžovatel spojil s kritikou, že odvolací soud projednal odvolání v jeho nepřítomnosti); ohledně ostatních námitek pak dospěl k závěru, že způsobilé dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g/, resp. h/ tr. řádu jimi naplnit nelze.
Vlastním šetřením se dostalo Ústavnímu soudu poznatku, že rozsudkem ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 25/2006, Nejvyšší soud ku stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného (stěžovatele), obě ústavní stížností napadená rozhodnutí - Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 - zrušil, a obvodnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Za popsané procesní situace je ústavní stížnost nepřípustná.
Podle §43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst.1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (zde stížnosti pro porušení zákona podle §266 a násl. tr. řádu).
Byla-li ústavní stížností napadená rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího rozhodnutím Nejvyššího soudu podle §269 odst. 2 tr. řádu již dříve zrušena a řízení ve stěžovatelově trestní věci pokračuje (§270 odst. 1 tr. řádu), pak tím byla i ustavena - ústavní stížností požadovaná - situace, v níž se stěžovateli otevírá možnost uplatnit právní prostředky k ochraně svých práv, které se mu v probíhajícím trestním řízení (ve stadiu řízení před soudem prvního stupně) jako jeho účastníku (obviněnému) nabízejí. To, čeho se stěžovatel domáhal ústavní stížností (odstranění jí napadených rozhodnutí), bylo předtím, než o ní bylo Ústavním soudem rozhodnuto, dosaženo jinak, uplatněním procesních instrumentů podústavního práva.
Co do oprávnění vyslovit porušení konkrétních ústavně zaručených práv nebo svobod (§82 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu) platí obdobné; vedle subsidiarity své pravomoci ve vztahu k orgánům veřejné moci respektuje Ústavní soud ve vlastní judikatuře i princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, pročež si (zásadně) neosvojuje oprávnění k dosud neukončenému řízení vykonávat "dohled či dozor", což se týká zejména - nezávislých - obecných soudů. Ochrana ústavnosti ostatně není pouze posláním Ústavního soudu, ale povinností všech orgánů veřejné moci; ten představuje v této souvislosti až institucionální mechanismus poslední.
Z uvedených důvodů je ústavní stížnost ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji Ústavní soud soudcem zpravodajem podle shora citovaného ustanovení §43 odst. 1 písm. e/ téhož zákona odmítl.
Výsledky řízení o stížnosti pro porušení zákona se nemohly dotknout usnesení, kterým Nejvyšší soud rozhodl o stěžovatelem podaném dovolání, resp. jímž dovolání podle §265i odst. 1 písm. e/ tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Důvod k zásahu Ústavním soudem však není ani zde; v procesní situaci, jež nastala zrušením rozhodnutí soudů obou předchozích instancí, totiž není ústavní stížností (rovněž) napadené usnesení dovolacího soudu způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, neboť již do jeho právního postavení nezasahuje. Jelikož není ani zřetelného důvodu, aby - byť jen z důvodů procesních - muselo být odklizeno (případnému dovolání proti pozdějšímu rozhodnutí ve stěžovatelově trestní věci nepřekáží), je přiléhavé, konformně závěrům předchozím, ústavní stížnost i v této části posoudit jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2006
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj