ECLI:CZ:US:2006:3.US.654.05
sp. zn. III. ÚS 654/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. března 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HYBLER GROUP, a. s., se sídlem v Semilech, Riegrovo nám. 15, zastoupené JUDr. Jitkou Kotábovou, advokátkou v Praze - Běchovicích, Areál VÚ čp. 539, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 10. 2005, čj. 28 Cdo 657/2005-151, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004, čj. 55 Co 348/2004-133, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 9. 12. 2005 se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 10. 2005, čj. 28 Cdo 657/2005-151, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004, čj. 55 Co 348/2004-133, s tím, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 90 Ústavy ČR a právo na vlastnictví (jeho ochranu) zakotvené v čl. 11 Listiny.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti zjistil, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 1. 2004, čj. 18 C 114/2000-97, byla zamítnuta (proti stěžovatelce podaná) žaloba Obce hlavní město Praha na určení, že je vlastníkem nemovitostí p. č. 1283, 1297/1, 1297/4 a 1307, které jsou zapsány na LV č. 496 pro obec Praha, k. ú. Běchovice u Katastrálního úřadu Praha-město. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně stran pozemků p. č. 1297/1 a 1297/4 potvrdil, jde-li však o výrok nalézacího soudu ohledně parcely č. 1283, ten odvolací soud změnil tak, že určil, že žalobkyně je vlastníkem uvedené parcely. Dospěl totiž k závěru, že pozemek p. č. 1283 se skládá z pozemků původních p. č. 100/3, 101/2 a 102/2 a částí pozemků p. č. 106/3, 118/2 a 118/6, u nichž ke dni 31. 12. 1949 bylo prokázáno vlastnictví Obce Pražské, ke dni 24. 5. 1991 byl ve vlastnictví ČR a byl pozemkem nezastavěným, takže podle §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1992 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen "zákon č. 172/1992 Sb."), přešel na žalobkyni. Proti tomuto rozsudku, jde-li (mj.) o měnicí výrok odvolacího soudu, podala stěžovatelka dovolání, avšak Nejvyšší soud ČR je podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že pozemek p. č. 1283 ke dni 31. 12. 1949 neexistoval, existovaly historické pozemky s jiným rozložením i výměrou, jejichž části dnes tvoří předmětný pozemek. Odvolací i dovolací soud svá rozhodnutí odůvodňují mimo jiné nezastavěností dnešního pozemku p. č. 1283, což dle stěžovatelky činí v rozporu s §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., neboť posuzují zastavěnost pouze části historických PK parcel. Stěžovatelka s odkazem na ustanovení §2 odst. 2 (pozn.: míněn zřejmě "odst. 1") písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., který hovoří o nezastavěnosti pozemku, nikoliv "části" pozemku - míněno historického, se domnívá, že jako nezastavěnou nelze posuzovat historickou PK parcelu, jež je následkem dřívějšího sloučení s jinými PK parcelami součástí dnešních nových parcelních čísel, pokud jde pouze o její část, aniž by zbývající část historické PK parcely současně nesplňovala rovněž podmínku nezastavěnosti. V posuzované věci pozemek p. č. 1283 sestává z částí historických pozemků p. č. PK 106/1, 100/1, 101, 102, 118/1, 118/2, přičemž zbývající části uvedených historických pozemků p. č. PK 106/1, 118/1 a 118/2, které se nacházejí za hranicemi pozemku p. č. 1283, byly zastavěny, pokud jde o historické pozemky p. č. PK 100/1, 101, 102, ty sice zastavěny nebyly, ale jejich části sloučené do pozemku p. č. 1283 tvoří díky svému umístění spolu s ostatními pozemky a se stavbami nacházejícími se na sousedních pozemcích stěžovatelky jeden funkční celek. Dle názoru stěžovatelky odvolací i dovolací soud nesprávně vyložily citované ustanovení, načež dospěly k nesprávnému závěru. V důsledku toho zcela ignorovaly klíčový důkaz dodatkem znaleckého posudku ze dne 2. 10. 2003, čímž došlo k porušení pravidel hodnocení důkazů zakotvených v §132 o. s. ř., a tím i práva stěžovatelky na soudní ochranu; napadená rozhodnutí mají také údajně bezesporu charakter konfiskace soukromého majetku ve prospěch veřejnoprávní korporace, takže bylo zároveň porušeno její vlastnické právo. Vzhledem k tomu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se sice jedná o návrh podaný včas, jenž je i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se zákonem o Ústavním soudu, ale že současně jde o návrh zjevně neopodstatněný. Přitom vycházel z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatelky. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je třeba považovat za zjevně neopodstatněnou, neboť nic nenasvědčuje eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
I když stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká odvolacímu a dovolacímu soudu, že při svém rozhodování nezohlednily důkaz znaleckým posudkem (resp. jeho doplněním) ze dne 2. 10. 2003, její podstatou je polemika ohledně interpretace ustanovení §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. Stěžovatelka v jejím rámci tvrdí, že otázku zastavěnosti je třeba posuzovat ve vztahu k tzv. historickým pozemkům, tedy k pozemkům v jejich hranicích ke dni 31. 12. 1949.
Dle již ustálené judikatury Ústavního soudu vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá dle názoru Ústavního soudu v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalizmu (srov. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98).
Zákon č. 172/1991 Sb. výslovně nestanoví, zda výše zmíněnou otázku je třeba posuzovat z hlediska pozemků v hranicích ke dni 31. 12. 1949 nebo ke dni účinnosti cit. zákona, tj. k 24. 5. 1991, příslušný závěr nelze učinit ani jednoduchým výkladem cit. zákona, resp. jeho ustanovení §2 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a). Na základě logického výkladu lze učinit závěr, jaký učinila stěžovatelka (i nalézací soud), stejným výkladem lze dospět k závěru, že zákonodárce, pokud hovoří v §2 cit. zákona o pozemcích, míní tím - v závislosti na situaci - jak pozemky "historické", tak i pozemky k datu 24. 5. 1991 existující [srov. zejména §2 odst. 2 písm. b) cit. zákona, kde se hovoří o stavebním povolení, jež samozřejmě nemohlo být vydáno k "historickému" pozemku]. Vedle sebe tu tedy stojí dvě v zásadě rovnocenné výkladové varianty, což v podstatě vylučuje možnost, že by rozhodování obecných soudů bylo možno označit za svévolné v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy; přitom ať již by byla přijata první nebo druhá varianta, neznamenalo by to nějaké plošné znevýhodnění státu na straně jedné a zvýhodnění obce na straně druhé (nebo naopak), protože by vždy záviselo až na konkrétní situaci, tedy na tom, jakých změn hranice pozemků v průběhu času doznaly. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že věc ústavněprávní dimenze nedosahuje. Ostatně i z hlediska věcného nelze odvolacímu a dovolacímu soudu nic vytknout. Je třeba vzít v úvahu, že hranice pozemků se vyvíjely v závislosti na konkrétních potřebách a následný přechod pozemků do vlastnictví obcí za daných podmínek bude odpovídat reálnému stavu, čímž bude sníženo riziko vzniku právních i faktických problémů.
Pokud stěžovatelka namítá, že části "historických" pozemků p. č. 100/1, 101, a 102, jež byly sloučeny do pozemku p. č. 1283, tvoří se stavbami nacházejícími se na sousedních pozemcích stěžovatelky jeden funkční celek, ústavní stížnost postrádá v tomto ohledu nějakou bližší argumentaci. Přitom z rozhodnutí odvolacího soudu je patrné, že se i touto otázkou zabýval a tuto eventualitu vyloučil s tím, že regulační stanice a plynová přípojka, jež by mohly být příčinou vzniku funkčního celku ve smyslu §2 odst. 2 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., byly na pozemku p. č. 1283 vybudovány až v roce 1993 a splnění uvedeného kriteria je třeba hodnotit k datu 24. 5. 1991. Vzhledem k tomu, že v daném bodě Ústavní soud žádné zjevné pochybení v postupu odvolacího soudu nezjistil, přičemž stěžovatelka žádné konkrétní vady v ústavní stížnosti neoznačuje, nezbylo než tuto námitku stěžovatelky jako nedůvodnou odmítnout.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že je nutno ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2006
Jan Musil
předseda senátu