ECLI:CZ:US:2006:3.US.658.05
sp. zn. III. ÚS 658/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. června 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. M. B., právně zastoupené Mgr. Karlem Tománkem, advokátem AK se sídlem Sokolská 505, Čerčany, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2005 č. j. 1 Afs 154/2004-63, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2004 č. j. 38 Ca 789/2002-37, proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 12. 9. 2002 č. j. FŘ - 495/11/02 a proti dodatečnému platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem pro Prahu 6 dne 27. 11. 2000 č. 1000001126, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu, 2) Městského soudu v Praze, 3) Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, a 4) Finančního úřadu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 12. 2005, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2005 č. j. 1 Afs 154/2004-63, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2004 č. j. 38 Ca 789/2002-37, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 12. 9. 2002 č. j. FŘ-495/11/02, jakož i dodatečného platebního výměru vydaného Finančním úřadem pro Prahu 6 dne 27. 11. 2000 č. 1000001126, a to pro porušení čl. 1 Ústavy ČR, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že na základě zprávy o daňové kontrole, týkající se zdaňovacího období roku 1996, byla stěžovatelce shora uvedeným dodatečným platebním výměrem podle ust. §13 zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen "zákon o daních z příjmů"), jako osobě spolupracující, která se podílela na příjmech a výdajích svého manžela podílem 33,3 %, doměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 1996 ve výši 10 915,- Kč. Uvedený dodatečný platební výměr napadla stěžovatelka odvoláním, které bylo rozhodnutím Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 12. 9. 2002 č. j. FŘ - 495/11/02 zamítnuto. Rovněž žaloba proti rozhodnutí finančního ředitelství byla rozhodnutím Městského soudu v Praze zamítnuta, když městský soud shodně jako před tím správní orgány dospěl k závěru, že z předložených důkazů se tvrzení žalobkyně, jakož i tvrzení jejího manžela o využití matematických výpočtů fakturovaných fakturou č. 078/5/97 pro ověření validity modelů v zakázce krajské hygienické stanice nepodává. Žalobkyně neunesla důkazní břemeno uvedené v ust. §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, proto správce daně v souladu se zákonem neuznal jako výdaj na dosažení, zajištění či udržení příjmů částku 56 666,- Kč. Nejvyšší správní soud pak kasační stížnost stěžovatelky zamítl, když dospěl k závěru, že tato není důvodná.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že řízení trpí závažnými procesními vadami, neboť neměla možnost uplatnit svá práva daná zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále je "zákon o správě daní a poplatků"). Došlo k porušení jejího práva na veřejné projednání věci, neměla možnost se vyjádřit k provedeným důkazům a bylo porušeno i právo rovnosti účastníků řízení.
Stěžovatelka zejména namítá, že daňová kontrola za rok 1996 byla zahájena a ukončena v jeden den a celá daňová kontrola za období 1996 - 1998 byla skončena téhož dne, a to 13. 11. 2000. Tímto jednáním, které nebylo zhojeno ani v následujících řízeních, bylo stěžovatelce upřeno právo na veřejné projednání věci, respektive se stalo jen formálním, neboť správní orgán si učinil o celé věci závěr před zahájením kontroly. O meritu věci bylo jednáno jen před Finančním úřadem pro Prahu 6 při daňové kontrole, v dalších řízeních byla pouze přezkoumávána zjištění obsažená ve zprávě o daňové kontrole (a bylo spoléháno pouze na tvrzení finančního úřadu). Stěžovatelka zpochybňuje, zda odkaz na neexistující zprávu o daňové kontrole, zřejmě neprojednanou ve veřejném řízení, lze zhojit tím, že se jedná o chybu v psaní a počtech.
Ve věci, jak uvádí stěžovatelka, dále nebyly projednány důkazy, které stěžovatelka, resp. její manžel navrhovali k prokázání jejich tvrzení. Stěžovatelka, resp. její manžel navrhovali, aby písemné matematické výstupy byly doplněny ústním výkladem jako svědeckou výpovědí, která by objasnila souvislost mezi předkládanými výpočty a náklady jako daňově uznatelnými náklady. Upřením práva provést tyto důkazy bylo stěžovatelce znemožněno prokázat věcnou a časovou souvislost nákladů na výpočty sociomapovací analýzy s příjmy, a tím bylo hrubě zasaženo do základních práv a svobod stěžovatelky. Písemné důkazy předložené ve formě matematických výpočtů pak Finanční úřad pro Prahu 6 hodnotil nesprávně pouze jako obecné výstupy nějaké metody, nikoli jako důkaz výstupu konkrétní objednávky. I pro konkrétní použití těchto výpočtů v jiných zakázkách, kde navrhovatelka žádala provedení důkazů výslechem konkrétních osob, se kterými v daném místě a čase přišel daňový subjekt při realizaci zakázky do styku, nebyly tyto navrhované důkazy provedeny buď vůbec nebo pouze formálně. Místo řádného provedení důkazů se finanční úřad spokojil s formálním sdělením statutárních orgánů daných společností, že si na danou věc nepamatují nebo o ní nic neví. Při hodnocení důkazů nebyla vůbec vzata v úvahu zjištění učiněná na základě šetření v Kyperské republice v rámci dožádání. Finanční úřad tak nesprávně hodnotil předložené důkazy, z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné, a právními závěry na straně druhé, resp. učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Nemožností provést důkazy je podle stěžovatelky narušen princip rovnosti zbraní (čl. 37 odst. 3 Listiny). Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu i Městský soud v Praze jakož i Nejvyšší správní soud ani nemohly podle stěžovatelky vcelku přezkoumat všechny důkazy, které byly předloženy při daňové kontrole, neboť ty nebyly vyžádány, ale tyto rozhodující orgány vycházely pouze z jejich seznamu obsaženého v předkládacím protokole. Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu se pak v plné míře spolehlo na závěry Finančního úřadu pro Prahu 6, aniž by tyto důkazy vůbec mohlo přezkoumat. Dále stěžovatelka zpochybňuje závěr soudu, že odkaz v dodatečném platebním výměru na neexistující zprávu o daňové kontrole lze zhojit poukazem na chybu v psaní a počtech. Rovněž stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas se závěrem městského soudu, že žalobkyně mohla námitky týkající se daňové kontroly za rok 1996 uplatnit v daňové kontrole za rok 1997 a 1998. V souvislosti s uplatněnými námitkami stěžovatelka poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se zejména problematiky dokazování.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soustavy orgánů veřejné moci a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností orgánů veřejné moci. Do rozhodovací činnosti těchto orgánů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem k porušení jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry správních orgánů a obecných soudů, že neunesla důkazní břemeno, pokud jde o prokázání konkrétního vynaloženého výdaje. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se jak správní orgány, tak obecné soudy vypořádaly, čímž právě staví Ústavní soud do role další odvolací instance.
Dle zprávy o daňové kontrole ze dne 13. 11. 2000 Mgr. B. v roce 1996 nepodnikala, ale byla spolupracující osobou svého manžela Mgr. R. B. a měla 33,3 % podíl na jeho příjmech a výdajích z jeho podnikatelské činnosti. Kontrola Mgr. R. B. neuznala ve výdajích daného roku platbu zálohové faktury č. 122/66 od Ing. K. B. na částku 170 000,- Kč, přičemž na Mgr. B. připadá částka 56 666,- Kč. O tuto částku se výdaje v roce 1996 sníží. Správce daně tuto skutečnost daňovému subjektu sdělil výše uvedeným dodatečným platebním výměrem. U daňového subjektu Mgr. M. B. se jedná o spolupracující osobu, která měla podíl na příjmech a výdajích svého manžela Mgr. R. B., kdy bylo nutno prověřovat doklady právě u R. B.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že ve věci nebyly projednány důkazy, které stěžovatelka, resp. její manžel navrhovali k prokázání jejich tvrzení, a to, aby písemné matematické výstupy byly doplněny ústním výkladem jako svědeckou výpovědí, která by objasnila souvislost mezi předkládanými výpočty a náklady jako daňově uznatelnými náklady.
Z odůvodnění rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 12. 9. 2002 č. j. FŘ - 495/11/02 vyplývá, že R. B. byl výzvou ze dne 21. 6. 2000 vyzván, aby mimo jiné doložil konkrétní výstupy obchodních operací, které pro něj zpracovala firma Tolland Enterprises Limited. R. B. však žádný takový důkaz nepředložil a sám ve svém sdělení ze dne 24. 2. 2000 uvedl, že nesouhlasí s tím, aby jakákoli část těchto výstupů byla ofocena či jiným způsobem reprodukována. R. B. se vyjádřil v tom smyslu, že předmětné výpočty jsou tak tajné, že nesouhlasí s jejich rozborem a ani nelze dát k dispozici jejich kopie. Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu proto v návaznosti na uvedená tvrzení uzavřelo, že se v průběhu celého daňového řízení nepodařilo získat jakoukoli interpretaci výsledků sociomapování v písemné podobě. Finanční ředitelství shrnulo, že správce daně všechny doklady a materiály, které byly předloženy R. B. a týkaly se projektů pro krajskou hygienickou stanici, posoudil dle ust. §2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, a neshledal je zcela oprávněně jako důkazní prostředek prokazující, že sporné výdaje, které uplatnila M. B. za rok 1996 jako osoba spolupracující u svého manžela R. B., byly výdaji na dosažení, zajištění a udržení příjmů ve smyslu ust. §24 zákona o daních z příjmů.
Uvedenou otázkou se zabýval dále Městský soud v Praze, který v odůvodnění svého rozsudku ze dne 15. 5. 2004 č. j. 38 Ca 789/2002-37 konstatoval, že bylo na žalobkyni, s ohledem na existenci důkazního břemene na její straně, aby v první řadě tvrdila, u kterých konkrétních zakázek byly výpočty využity a jakým konkrétním způsobem a k prokázání takového tvrzení označila a předložila důkazy. Tvrzení žalobkyně a jejího manžela v daňovém řízení, uvedl městský soud, však zůstalo v obecné rovině (ověření validity u ostatních nekonkretizovaných zakázek) a důkazy Mgr. B. k takovému tvrzení předložené, je neprokázaly. Předložení důkazů, a to podkladů pro analýzu a závěrečné shrnutí pro grantové projekty KHS, kopií faktur č. 10/96 a 18/96 vystavených krajské hygienické stanici a zpracování projektu pro krajskou hygienickou stanici, nepředcházelo tvrzení Mgr. B. o využití matematických výpočtů právě v tomto projektu, jeho obecné tvrzení pak podle městského soudu předloženými důkazy prokázáno není, neboť z předložených důkazů se tvrzení Mgr. B. a žalobkyně o využití matematických výpočtů fakturovaných fakturou č. 078/5/97 pro ověření validity modelů v zakázce krajské hygienické stanice nepodává. Žalobkyně tak podle městského soudu nesplnila důkazní povinnost a důkazní břemeno dle ust. §24 odt. 1 věta první zákona o daních z příjmů neunesla. Městský soud v Praze proto uzavřel, že správce daně v souladu se zákonem neuznal částku 56 666,- Kč jako výdaj na dosažení, zajištění a udržení příjmů.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku ze dne 24. 8. 2005 č. j. 1 Afs 154/2004-63 podrobně vyložil, že v předmětné věci bylo třeba, aby manžel stěžovatelky prokázal, v čem spočívá povaha výstupů, které prodává svým zákazníkům, proč k jejich vyhotovení potřebuje výpočty od svého bratra, zda konkrétní výpočty, náklady, na něž chce daňově uznat a které dále neprodal svým zákazníkům, odpovídají svou povahou a podstatou těm výstupům, které prodával či bude prodávat konkrétním zákazníkům, a zda a jak konkrétně tyto neprodané výpočty ověří správnost, spolehlivost či jinou z hlediska prodeje relevantní vlastnost metody, prodej jejíchž aplikací je předmětem jeho podnikání. Takovýto důkaz však R. B. nepodal a ve své podstatě předložil pouze doklady o tom, že existují jakési výpočty (či výstupy výpočtů), že existují jejich aplikace v podobě sociomap, a že tyto výpočty provádí Ing. K. B., resp. s ním spolupracující na Kypru registrovaná společnost Tolland Enterprises. To však k prokázání, že v případě platby poskytnuté Ing. K. B. šlo o výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů nepostačovalo, a proto správní orgán důvodně dospěl k závěru o neunesení zákonem stanoveného důkazního břemene stěžovatelkou, resp. manželem stěžovatelky. Výtku stěžovatelky, že se správní orgán nevypořádal s důkazem v podobě výstupů zpracovaných společností Tolland Enterprises jako podklady pro další analýzy klientů, shledal Nejvyšší správní soud s odkazem na odůvodnění rozhodnutí finančního ředitelství jako nedůvodnou. V tomto rozhodnutí je uvedeno, že v průběhu celého daňového řízení se nepodařilo získat jakoukoli interpretaci sociomapování v písemné podobě a všechny dodané početní výstupy a grafy jsou bez jakéhokoli komentáře či vysvětlení, jaký význam či přínos obsahují a k jakému účelu byly vyhotoveny. Z toho, co správní orgán v odůvodnění rozhodnutí uvedl, je podle Nejvyššího správního soudu patrné, že výstupy zpracované společností Tolland Enterprises, které manžel stěžovatelky správci daně v daňovém řízení poskytl, mělo finanční ředitelství k dispozici, a že se s nimi zabývalo a posuzovalo je z hlediska jejich důkazní hodnoty.
Pro úplnost Ústavní soud na tomto místě dodává, že z obsahu spisu není patrné, že by stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že jí bylo odepřeno podat ústní vysvětlení ohledně tvrzení týkajících se upotřebitelnosti matematických výstupů. Ústavní soud proto upozorňuje na svou judikaturu, dle níž námitky, které měly a mohly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti.
Stěžejním bodem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s provedeným dokazováním, ale také s jeho hodnocením. Stěžovatelka se s poukazem na nedostatky v dokazování domáhá přehodnocení závěrů Ústavním soudem v tom smyslu, že i když oproti předpokladům nedošlo k odprodání sociomap, zpracovaných dle fakturovaných výpočtů zákazníkům stěžovatelky, matematické výpočty a modely, na které byl výdaj vynaložen, byly využity ke konečnému ověření validity modelů, které mohly být uplatněny ještě ve stejném zdaňovacím období, a mohl tak být zajištěn kladný výsledek celoročního podnikání.
V souvislosti s výše uvedenou námitkou Ústavní soud zdůrazňuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů a Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95). Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Uvedené konstatování se plně vztahuje i na projednávanou věc, neboť jak Ústavní soud ověřil, správní orgány i obecné soudy důsledně zjišťovaly, zda stěžovatelkou, resp. jejím manželem předložené důkazy prokazují jejich tvrzení, že matematické výpočty byly vynaloženy na dosažení, zajištění a udržení příjmů, i když nedošlo k jejich zpracování do konkrétních zakázek. Dle ustanovení §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků důkazní břemeno, a to jak v podobě povinnosti tvrzení, tak v povinnosti jeho prokázání v daňovém řízení, nese poplatník. Je tedy na něm, aby předložil důkazy způsobilé jeho tvrzení prokázat, přičemž otázku způsobilosti toho kterého důkazu hodnotí daňový orgán, případně soud. Pokud správce daně a obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka, resp. její manžel nepředložili interpretaci sociomapování a z materiálů nebylo patrné, jaký mají význam či přínos a k jakému účelu byly vyhotoveny (dle daňových orgánů manžel stěžovatelky odmítl svolit k pořízení jakékoliv reprodukce komerčních výstupů, které měly být použity), ale pouze prokázali, že existují výstupy výpočtů zpracované bratrem jejího manžela (případně spolupracující společností), které manžel stěžovatelky zaplatil, a že existují jejich aplikace v podobě sociomap, Ústavní soud neshledává, s ohledem na své kompetence, důvod jejich závěry ohledně neunesení důkazního břemene přehodnocovat. Podmínky, za kterých by bylo možno spornou částku uznat jako daňový výdaj, specifikoval pro daný případ Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Stěžovatelka pak stejně jako v předchozích řízeních konkrétní důkaz, který by její tvrzení prokazoval, mimo obecná tvrzení, neuvádí.
Napadená rozhodnutí tak nelze označit za rozhodnutí svévolná, neboť jde o rozhodnutí vycházející z výsledků dokazování a o dokazování se opírající. Obecné soudy v odůvodnění rozhodnutí uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy na věc aplikovaly. Nejedná se ani o případ, kdy by právní závěry, dle kterých stěžovatelka v daňovém řízení v souvislosti s fakturovanou částkou neprokázala, k jakému účelu, v jakém rozsahu a s jakými výsledky byly fakturované výpočty zhodnoceny poskytnutím dalšímu uživateli a její tvrzení zůstala pouze v obecné rovině, byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, aby z tohoto důvodu bylo možné považovat napadená rozhodnutí za protiústavní.
Pokud jde o námitky týkající se práva na veřejné projednání věci, ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelce uvedené právo upřeno nebylo. Její záležitost byla řádně projednána v dvoustupňovém daňovém řízení. Stěžovatelka měla možnost se před ukončením daňové kontroly vyjádřit k výsledku uvedenému ve zprávě, ke způsobu jeho zjištění, případně navrhnout doplnění a v průběhu daňové kontroly předkládat důkazy.
Uvedenou námitkou se zabývaly v předchozím řízení již Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud, a oba tyto soudy shodně konstatovaly, že z protokolu o ústním jednání ze dne 13. 11. 2000 (z přílohy ke zprávě o daňové kontrole ze dne 13. 11. 2000 ve vztahu k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1996, 1997, 1998), konkrétně z vyjádření stěžovatelky tam obsaženého, i ze samotné zprávy o daňové kontrole je patrné, že stěžovatelka se v průběhu kontroly i v jejím závěru k různým skutečnostem vyjadřovala a odkazovala na různé listiny, které předkládal správci daně jako důkazy její manžel.
Rovněž se stěžovatelce dostalo práva na projednání věci ve správním soudnictví, a to v plné jurisdikci ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka využila možnosti zúčastnit se řízení při veřejném soudním jednání konaném před Městským soudem v Praze, kde měla možnost uplatnit veškerá procesní práva, včetně práva navrhovat důkazy, poukázat na nesprávný postup správce daně při hodnocení důkazů a přesvědčit soud, že důkazy jí předložené v daňovém řízení jsou způsobilé prokázat uznatelnost daňových výdajů. Řízení před Nejvyšším správním soudem bylo v souladu s ustanovením §109 s. ř. s., neveřejné. Je tedy zřejmé, že nedošlo ani k porušení principu "rovnosti zbraní", neboť oběma stranám sporu byly zajištěny stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Samotná skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry správních orgánů a soudů, dovozenými v řádně vedeném procesu, nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti z důvodu tvrzeného porušení základních práv a svobod.
Pokud pak bylo uvedeno špatné číslo jednací a datum vydání zprávy, jedná se o zřejmou nesprávnost, se kterou se Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu v souladu s ust. §56 zákona o správě daní a poplatků v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vypořádalo a napravilo. Uvedenou námitkou se zabýval Městský soud v Praze a o té rovněž Nejvyšší správní soud, který k uvedené námitce shodně uvedl, že se jedná o zřejmou chybu v psaní v datu a čísle jednacím zprávy o daňové kontrole, přičemž o identitě daňové kontroly nemůže být pochyb.
Pokud jde o další shora uvedené námitky stěžovatelky, které jsou zcela totožné jako v kasační stížnosti, odkazuje Ústavní soud na velmi přiléhavé a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť považuje za duplicitní se k věci opakovaně vyjadřovat za situace, kdy mu přezkum napadených rozhodnutí z pozice "tzv. další odvolací instance" nepřísluší.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil stěžovatelkou namítané porušení základních práv a svobod, převážná část argumentace ústavní stížnosti směřuje nikoli proti neústavnosti, ale vůči legalitě jím napadených rozhodnutí, přičemž takový druh přezkumu Ústavnímu soudu nenáleží, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. června 2006
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu