ECLI:CZ:US:2006:3.US.669.05
sp. zn. III. ÚS 669/05
Usnesení
III. ÚS 669/05
Ústavní soud rozhodl dne 20. dubna 2006 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 27. 6. 2005, čj. 8 C 51/2005-21, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 11. 2005, čj. 19 Co 518/2005-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 12. 2005, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 11. 2005, čj. 19 Co 518/2005-42, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 27. 6. 2005, čj. 8 C 51/2005-21, a s tvrzením, že porušují jeho ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, dále jen Listiny základních práv a svobod, a čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, se domáhal jejich zrušení.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem okresního soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti J. D. o zaplacení částky 10 820,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 26. 3. 2002 do zaplacení. Stěžovatel se svého nároku domáhal z titulu náhrady škody, kterou mu měl žalovaný způsobit jako soudem ustanovený znalec ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 5 C 58/2002 podáním nepravdivého a hrubě zkresleného posudku. Soud přitom vycházel z názoru, že pokud byl stěžovatel nespokojen se závěry znalce a se zamítavým výrokem rozsudku nalézacího soudu ve zmíněné věci sp. zn. 5 C 58/2002, měl podat proti němu odvolání; pokud tak neučinil, lze učinit závěr, že rozhodnutí soudu, vycházející z předmětného znaleckého posudku, přijal. Následně okresní soud vyvodil, že postup zvolený žalobcem není správný a možný, neboť nelze zkoumat hodnověrnost důkazu, který byl podstatný pro rozhodnutí v jiném řízení, a dovozovat z toho např. odpovědnost znalce v řízení následně vyvolaném.
Toto rozhodnutí napadl stěžovatel odvoláním, avšak Krajský soud v Hradci Králové je jako věcně správné podle §219 o. s. ř. potvrdil, a to ústavní stížností napadeným rozsudkem. Dospěl totiž k závěru, že rozsudek je výsledkem rozhodovací činnosti soudu, přičemž znalecký posudek je pouze jedním z důkazů, ze kterých soud při rozhodování vychází. Pokud by mohla být přezkoumávána věcná správnost znaleckého posudku v jiném občanskoprávním řízení, jednalo by se v podstatě o přezkoumávání rozhodnutí mimo rámec řádných a mimořádných opravných prostředků. Bezprostřední příčinou žalobcova neúspěchu v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 58/2002 nebyl obsah znaleckého posudku, a proto nemůže být dána odpovědnost žalovaného ve smyslu §420 občanského zákoníku.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyslovuje názor, že pokud nalézací soud postupuje podle §127 o. s. ř., je soudní znalec povinen podat znalecký posudek podle zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, a v případě podání nepravdivého znaleckého posudku porušuje svou právní "odpovědnost" danou mu citovaným zákonem; v obou řízeních, dle svého vyjádření, stěžovatel předložil dostatek věrohodných důkazů prokazujících nepravdivost znaleckého posudku, přičemž porušení právní povinnosti znalce má přímou souvislost se vznikem tvrzené škody. Stěžovatel v této souvislosti upozorňuje na společensky závažný stav, kdy soudy budou nebo mohou rozhodovat podle nepravdivých znaleckých posudků bez možnosti obrany účastníků, což vyplývá z toho, že hodnocení soudu nemohou podléhat odborné znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání ve shodě se zákonem o Ústavním soudu. Následně Ústavní soud přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Vycházel přitom z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nic nenasvědčuje eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti sice tvrdí, že došlo k porušení řady ustanovení Listiny, jakož i Ústavy ČR, avšak bližší argumentaci v daném ohledu jeho návrh neobsahuje (nehledě na to, že stěžovatelem označená ustanovení Ústavy ČR, jak plyne z již ustálené judikatury Ústavního soudu, žádná ústavně zaručená základní práva či svobody neobsahují). Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s názory obecných soudů ohledně občanskoprávní odpovědnosti znalce za výše zmíněných podmínek; stěžovatel má - v principu - za to, že je možno podrobit znalecký posudek přezkumu jeho věcné správnosti v samostatném občanskoprávním řízení vedeném proti znalci za účelem případné náhrady škody.
Dle již ustálené judikatury Ústavního soudu vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Jak patrno z napadených rozhodnutí, obecné soudy se danou věcí zabývaly, při řešení předmětné právní otázky vzaly v úvahu všechny podstatné aspekty a přesvědčivě zdůvodnily nesprávnost východisek stěžovatele, vedoucích jej k podání žaloby. Z hlediska požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, plynoucích z příslušných procesních předpisů, jakož i principů spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jim tedy nelze nic vytknout; možno snad pouze zdůraznit, že v posuzované věci příčinou vzniku škody nemohl být samotný znalecký posudek, nýbrž až o něj se opírající soudní rozhodnutí; právní odpovědnost za nezákonné rozhodnutí (i) z důvodu vadného znaleckého posudku pak nese stát za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
S ohledem na tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2006