ECLI:CZ:US:2006:3.US.672.05
sp. zn. III. ÚS 672/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. března 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. Antonínem Foukalem, advokátem v Brně, Lidická 77, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2001, sp. zn. 2 To 107/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 16. prosince 2005, doplněnou podáním ze dne 20. února 2006, napadl stěžovatel rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2001, sp. zn. 2 To 107/2001, s tím, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené ústavním zákonem, konkrétně čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem byl zrušen podle §258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2000, čj. 2 T 11/2000-1367, a podle §259 odst. 3 trestního řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovatel je vinen, že jako jediný majitel a jednatel společnosti ESPACES Richard Poama, Třebíč, vystavil v únoru roku 1995 účetní doklady za fiktivní reklamní práce a materiály v celkové výši 13 070 677,- Kč, resp. 3 500 085,- Kč, na jejichž základě odsouzený Ing. J. R., jako jednatel společnosti Rija, v. o. s., resp. odsouzený M. M., jako majitel společnosti AM Hranice na Moravě, uplatnil v měsíci březnu 1995 u Finančního úřadu v Třebíči nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty (DPH) ve výši nejméně 2 357 008,- Kč, který mu byl vyplacen dne 26. 4. 1995, v důsledku čehož způsobil škodu českému státu v uvedené výši, resp. u Finančního úřadu v Hranicích na Moravě ve výši 621 162,85 Kč, který vyplacen v důsledku šetření nebyl, čímž spáchal pomoc k trestnému činu krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k §148 odst. 1, 3 trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 1997, a odsuzuje se k trestu odnětí svobody v trvání 6 let a současně se mu ukládá trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání v oboru obchodní činnosti s předmětem koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, zprostředkovatelské činnosti a reklamní činnosti, na dobu 5 let.
Toto rozhodnutí stěžovatel napadl dovoláním, které však bylo podle §265i odst. 1 písm. a) trestního řádu jako nepřípustné odmítnuto, když Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že pokud dovolání bylo začleněno do trestního řádu až novelou účinnou od 1. 1. 2002 a pokud jím byl napaden rozsudek, který nabyl právní moci dne 29. 10. 2001, je jeho podání vyloučeno.
Dále Ústavní soud zjistil, že dne 14. 2. 2002 podal stěžovatel ústavní stížnost proti témuž rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, avšak tuto ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 17. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 122/02, podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odmítl, protože stěžovatel - vzhledem k podanému dovolání - nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že byl uznán vinným trestnými činy pro skutky, které v době, kdy se jich dopustil, nebylo možné podle trestního zákona jako trestné činy posoudit. V době spáchání obou trestných činů (tj. v roce 1995) údajně bylo vyloučeno podle tehdy platného a účinného znění §148 trestního zákona vylákání nadměrného odpočtu DPH postihnout, neboť takové jednání se stalo trestně postižitelné až na základě novely citovaného ustanovení trestního zákona zákonem č. 253/1997 Sb., kterou byl s účinností od 1. 1. 1998 zaveden do §148 trestního zákona odstavec druhý. Stejně tak nelze jeho jednání posoudit podle tehdy platného a účinného ustanovení §250 trestního zákona, neboť obecné soudy neměly pochybnosti o tom, že z jeho strany došlo k podnikatelské činnosti (avšak v menším rozsahu, než bylo z jeho strany tvrzeno). Dále stěžovatel uvádí, že proti shora zmíněnému rozhodnutí dovolacího soudu není podání opravného prostředku z jeho strany přípustné, a tak má za to, že vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Vzhledem k výše uvedeným důvodům pak navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí vrchního soudu zrušil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu).
Jde-li o otázku, zda byla ústavní stížnost podána včas, vycházel Ústavní soud z toho, že v daném případě 60denní lhůta pro podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) počala běžet ode dne následujícího po dni doručení v záhlaví uvedeného rozsudku vrchního soudu, neboť dovolání, vzhledem k jeho nepřípustnosti, za poslední procesní prostředek považovat nelze. Protože však Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 17. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 122/02, z této skutečnosti nevycházel, nutno lhůtu pro podání ústavní stížnosti počítat ode dne doručení citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR. Ústavní soud, vycházeje z tohoto pravidla, dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání ve shodě se zákonem o Ústavním soudu. Proto přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Přitom vycházel z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je třeba považovat za zjevně neopodstatněnou, neboť nic nenasvědčuje eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká obecným soudům nesprávný výklad a použití ustanovení §148 odst. 1 trestního zákona. Dle již ustálené judikatury Ústavního soudu vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalizmu (srov. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98).
Vrchní soud v Olomouci se otázkou, zda na daný případ neoprávněného uplatnění (vylákání) nadměrného odpočtu DPH lze aplikovat ustanovení §148 odst. 1 trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 1997, podrobně zabýval, přičemž jeho postup je v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů, v minulosti akceptovanou i Ústavním soudem (viz např. usnesení ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. II. ÚS 359/01, ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS nepubl.). Ústavní soud má i v posuzované věci za to, že interpretace citovaného ustanovení ze strany vrchního soudu není natolik extenzivní, a tedy extrémní, že by překračovala meze ústavnosti, k čemuž lze podotknout, že jednání výše uvedených odsouzených nepochybně naplňovalo i skutkovou podstatu trestného činu podvodu dle §250 trestního zákona, přičemž to, jak byly jednotlivé situace, vznikající v souvislosti s vylákáním nadměrného odpočtu DPH, obecnými soudy kvalifikovány, považuje Ústavní soud za věc těchto soudů, která je z hlediska ústavnosti nepodstatná.
Argumentuje-li stěžovatel tím, že do ustanovení §148 trestního zákona byl zákonem č. 253/1997 Sb. vložen odstavec druhý (jenž je novou skutkovou podstatou), Ústavní soud ve shodě se závěry právní teorie nezastává názor, že by skutky, spočívající ve vylákání daňové výhody před účinností citovaného zákona, byly beztrestné (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon, komentář, II. díl, C. H. BECK, 6. vydání, 2004, str. 922, vč. pozn. pod čarou).
Ústavní soud z těchto důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2006
Jan Musil
předseda senátu