ECLI:CZ:US:2006:3.US.70.06
sp. zn. III. ÚS 70/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. S., zastoupené Mgr. Tomášem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, Havlíčkova 4, proti rozhodnutí Městského úřadu v Novém Jičíně ze dne 11. 4. 2005, č.j. OSV/55939/2/04/10143-Sus, proti rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 8. 8. 2005, č.j. 1659/2005/SOC/Vil/0006 a proti rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí ze dne 30. 11. 2005, čj. 2005/44143-21, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, jež byla vydána ve věci její žádosti o přiznání mimořádných výhod (II. stupně) pro těžce zdravotně postižené občany.
Stěžovatelka popisuje průběh řízení před správními orgány, poukazuje na důkazy (lékařské zprávy), které pro potřeby správního řízení předložila, a dovozuje, že rozhodnutími, jimiž jí nebyly přiznány mimořádné výhody II. stupně (nýbrž pouze I. stupně) podle §86 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o sociálním zabezpečení), a §31 odst. 2 vyhlášky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhlášky č. 182/1991 Sb."), stejně jako rozhodnutím ministra práce a sociálních věcí podle §2 odst. 2 zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 114/1988 Sb."), byla porušena její práva a svobody "zaručené ústavním pořádkem České republiky".
Stěžovatelka je přesvědčena, že "má nárok na přiznání mimořádných výhod II. stupně", jichž se v řízení domáhala, neboť je považuje za přiměřené hmotnému zabezpečení při nezpůsobilosti v práci; tím, že jí přiznány nebyly, bylo porušeno její právo podle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Tvrdí rovněž, že postupem správních orgánů, které v řízení "nevzaly v potaz lékařské zprávy, které k důkazu předložila", došlo i k porušení (jejího) práva upraveného v čl. 36 odst. 1 Listiny domáhat se stanoveným postupem práva u nezávislého a nestranného soudu a "ve stanovených případech u jiného orgánu". Stěžovatelka zdůrazňuje, že pochybení spatřuje zejména v rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí, neboť pokud by vskutku přezkoumal (jak ve svém rozhodnutí tvrdí) její zdravotní stav, zjistil by, že předpokladům pro přiznání požadovaných výhod II. stupně odpovídá, a v rámci oprávnění k odstranění tvrdosti jí je proto měl přiznat.
Z obsahu ústavní stížnosti a předložených listin se podává, že rozhodnutím Městského úřadu Nový Jičín ze dne 11. 4. 2005 byly stěžovatelce jako osobě těžce zdravotně postižené trvale přiznány mimořádné výhody I. stupně, a k odvolání stěžovatelky Krajský úřad Moravskoslezského kraje rozhodnutím ze dne 8. 8. 2005 toto rozhodnutí změnil jen tak, že tyto mimořádné výhody stěžovatelce náleží do 31. 7. 2010.
Rozhodnutím ministra práce a sociálních věcí ze dne 30. 11. 2005 nebylo vyhověno žádosti stěžovatelky o odstranění tvrdosti (§2 odst. 2 zákona č. 114/1988 Sb.).
Ústavní stížnost je zčásti opožděná a zčásti zjevně neopodstatněná (§43 odst. 1 písm. b/, §43 odst. 2 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu").
Pro obojí je přiléhavé vycházet z toho, že jak rozhodnutí o mimořádných výhodách občanům těžce zdravotně postiženým, tak i korespondující rozhodnutí o odstranění tvrdosti, jsou vyloučena ze soudního přezkumu (srov. §34 odst. 1 písm. e/, §2 odst. 2, §56c písm. a/, c/ zákona č. 114/1988 Sb., §68 písm. e/, §70 písm. f/ zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen "s.ř.s.").
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Podle §2 odst. 2 zákona č. 114/1988 Sb. může ministr práce a sociálních věcí odstraňovat tvrdosti, které by se vyskytly při provádění sociální péče. Na toto řízení se nevztahují ustanovení správního řádu o správním řízení (srov. §54 odst. 1 písm. g/ tohoto zákona).
Není pochyb, že podnět (žádost) k odstranění tvrdosti, podaný účastníkem řízení - zde v řízení o poskytnutí mimořádné výhody podle §31 vyhlášky 182/1991 Sb. - nepatří mezi opravné prostředky proti rozhodnutí správního orgánu, jež správní řád, tj. zákon č. 71/1967 Sb., v znění pozdějších předpisů (od 1. 1. 2006 zákon č. 500/2004 Sb.) předpokládá. Rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí o odstranění tvrdosti (resp. rozhodnutí, jímž takové žádosti nebylo vyhověno) podle §2 odst. 2 zákona č. 114/1988 Sb., tudíž není rozhodnutím o (posledním) opravném prostředku proti rozhodnutí (správního) orgánu ve smyslu výše citovaného ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jím je v posuzované věci odvolání podle §53 a násl. správního řádu.
Ústavní stížnost směřující proti tomuto rozhodnutí (o odvolání), doručenému stěžovatelce dne 12.8.2005, však byla u Ústavního soudu podána až dne 10.1.2006, tedy zjevně po uplynutí 60-ti denní lhůty podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Tím jde v této části o ústavní stížnost podanou po lhůtě stanovené tímto zákonem, již nezbývá, než podle §43 odst.1 písm. b/ zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Jinak je tomu v části, ve které ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí ze dne 30. 11. 2005; zde jde o stížnost, jež byla podána včas.
Podle citovaného ustanovení §2 odst. 2 zákona 114/1988 Sb. může ministr práce a sociálních věcí odstraňovat tvrdosti, které by se vyskytly při provádění sociální péče. Jeho rozhodnutí je založeno na volném uvážení (pro případy hodné zvláštního zřetele), jež oproti rigorózní aplikaci hmotného veřejného práva staví hlediska přiměřenosti, přiléhavosti a věcné "spravedlnosti", a které je tím nadáno způsobilostí potlačit striktní důsledky přímé aplikace hmotného práva. Stěžovatelka se tedy - bez ohledu na její subjektivní přesvědčení - dožadovala toho, aby některé ze zákonných podmínek vzniku nároku na přiznání plnění (výhod) byly opomenuty anebo posuzovány jinak než jak odpovídá standardnímu výkladu zákona. Důležité je, že na toto specifické posouzení směřující "k odstranění tvrdosti zákona" - jak odpovídá jeho povaze - bezpochyby není žádného (veřejnoprávního) nároku, a tomu logicky odpovídá i zákonná úprava, jež proti takovému rozhodnutí (ministra) nepřipouští ani opravný prostředek ani nepodléhá soudnímu přezkumu (srov. §2 odst. 2, §56c písm. c/ zákona č. 114/1988 Sb., §68 písm. e/, §70 písm. f/ s.ř.s.).
Odtud vychází názor, jenž byl v judikatuře Ústavního soudu již vícekrát vyjádřen, že nejde-li v případě rozhodnutí o "neodstranění tvrdosti zákona" o rozhodnutí o veřejném subjektivním právu, nejde ani o situaci, kdy by mohla být žadatelka (zde stěžovatelka) jakkoliv krácena ve svých právech vůbec, pročež nepřichází v úvahu ani ústavní stížnost, založená na tvrzení, že k zásahu do veřejných práv, natož ústavně zaručených jakožto základních, naopak takovým rozhodnutím došlo.
V usnesení ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 535/05, se Ústavní soud vyslovil tak, že "nutno vyjít ze skutečnosti, že rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí o žádosti o odstranění tvrdosti předpisů o sociálním zabezpečení je vyloučeno ze soudního přezkumu ... Neexistuje-li totiž veřejné subjektivní právo, není zde nic, co by byl soud kompetentní přezkoumávat a na čem by mohl být stěžovatel krácen. Na odstranění tvrdosti není právní nárok a je na zvážení ministra, zda s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu žádosti vyhoví či nikoli (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 51/02, II. ÚS 154/04, vydaná ve srovnatelných věcech). Jestliže tedy ministr v případě stěžovatele neshledal důvody pro mimořádné řešení jeho důchodové záležitosti cestou odstranění tvrdosti zákona, jeho rozhodnutí není svou povahou způsobilé zasáhnout do sféry ústavních práv stěžovatele".
Bylo-li tedy i posuzovanou ústavní stížností napadeno rozhodnutí (ministra práce a sociálních věcí), jež se pojmově nemohlo sféry ústavních práv stěžovatelky dotknout, nemůže být její ústavní stížnost - v této části - kvalifikována jinak, než jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
V obou výše předznačených částech ústavní stížnosti je tedy výsledek shodný, byť navzájem z jiných důvodů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2006
Jiří M u c h a v. r.
předseda senátu
Za správnost:
Jana Němečková