ECLI:CZ:US:2006:3.US.701.06
sp. zn. III. ÚS 701/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. T., zastoupeného Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. června 2006, sp. zn. 5 Tdo 646/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, uznal ve věci vedené pod sp. zn. 29 T 24/99 stěžovatele vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., za které mu byl podle §250 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti v trvání deseti roků. Příslušný skutkový děj je detailně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku, na který Ústavní soud odkazuje. Vrchní soud v Olomouci dne 9. ledna 2006 ve věci vedené pod sp. zn. 2 To 138/2005 jako soud odvolací odvolání stěžovatele zamítl. Touto ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci.
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení jeho základního práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá ústavní stížností zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatel upozorňuje na průtahy ve své věci, když trestní stíhání v jeho věci bylo zahájeno v roce 1993, obžaloba byla podána dne 8. 11. 1999, druhá obžaloba až 27. 7. 2000, rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen 3. 12. 2004 a trestní stíhání bylo pravomocně skončeno dne 9. 1. 2006. Obviněný se nacházel po dobu 34 měsíců ve vazební věznici, a to v trestním řízení v délce přesahující 12 let. Přesto mu nakonec byl vyměřen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání sedmi let. Stěžovatel byl tedy (počítaje v to i uložený trest odnětí svobody) na dobu téměř 20 let ovlivněn trvajícím trestním řízením a byl zbaven možnosti racionálně uspořádat své osobní vztahy. Stěžovatel upozorňuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04, se kterým se Nejvyšší soud vůbec nevypořádal.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v podstatě argumentuje, že s ohledem na průtahy v řízení (akceptované v napadeném usnesení též Nejvyšším soudem samotným) mělo být trestní řízení v jeho věci zastaveno. Otázku, kterou stěžovatel předestírá Ústavnímu soudu k posouzení, vyřešil Ústavní soud nálezem I. ÚS 554/04 (Sb.n.u.ÚS, sv. 36, str. 707), na který ostatně i stěžovatel sám odkazuje. Z tohoto nálezu ovšem v žádném případě nevyplývá závěr, který z něj stěžovatel vyvozuje.
Podle tohoto nálezu "časový horizont toho, kdy se účastníkovi řízení dostává konečného rozhodnutí ve věci, je neoddělitelnou součástí měřítek celkové spravedlnosti řízení. Čím je tento časový horizont delší, tím více se rozostřují kontury spravedlnosti jak v očích přímých účastníků řízení, tak i v obecném vnímání veřejností a veřejného mínění. Celkově se tak oslabuje kredibilita státní moci a specificky moci soudní. Nepřiměřená délka řízení se pak proto přímo odráží v důvěře občana ve stát, jeho instituce a v právo, což je základní podmínka pro fungování legitimního demokratického právního státu."
Ústavní soud ovšem vyloučil stěžovatelovu tezi, že Úmluva vyžaduje v důsledku průtahů v trestním řízení zastavení trestního řízení ve věci. Takovéto rozhodnutí obecného soudu sice není vyloučeno, bude však zpravidla zcela výjimečné. Podle cit. nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04 "jde-li (jako v daném případě) o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody stěžovatele (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. ... Je nepochybné, že s prodlužující se délkou řízení se vytrácí základní vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem. Doba mezi trestným jednáním stěžovatele a vynesením konečného rozhodnutí má bezprostřední vliv na účel trestu, jehož má být uložením konkrétního trestu dosaženo. ... Z hlediska maxim právního státu je proto nepřípustné, aby obecný soud sice připustil porušení základního práva, avšak z něj nevyvodil závěry, které by směřovaly k efektivní ochraně základních práv jednotlivce. ... obecné soudy musejí postupovat tak, aby byla respektována a chráněna jak osobní svoboda stěžovatele, tak dostatečně kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v souladu s dosavadní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Úvahy obecných soudů o trestu, popřípadě přímo o trestním stíhání v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání činů, resp. s ohledem na délku trestního řízení, musejí být strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina Úmluvy a mezinárodněprávní odpovědnosti)."
Nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud požadavkům judikatury Ústavního soudu vyhověl, jakkoliv se Ústavní soud ztotožňuje se stěžovatelem v tom, že se měl jmenovitě vypořádat též se shora cit. nálezem sp. zn. I. ÚS 554/04, a to zvláště v situaci, kdy stěžovatel sám ve svém dovolání tímto nálezem argumentoval. Podle Nejvyššího soudu totiž krajský soud "uvedl, že při uložení trestu musel zohlednit velký časový odstup od spáchání činů do okamžiku, než o věci bylo rozhodnuto. Přitom konstatoval, že obviněnému nelze přičíst všechny průtahy v daném řízení, které bylo ovlivněno i nedostatky v činnosti orgánů přípravného řízení a vytížením nalézacího soudu. ... byla délka trestního řízení při ukládání trestu dostatečně zohledněna. Obviněný se dopustil trestného činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody v trvání od pěti do dvanácti let. Krajským soudem mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, tedy v dolní polovině zákonné sazby. S přihlédnutím ke všem okolnostem případu rozhodným pro výši ukládaného trestu [včetně hledisek stanovených v §31 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák.], zejména k výši škodlivého následku (celková škoda způsobená obviněným dosahovala téměř deseti miliónů Kč), četnosti útoků i aktivní roli obviněného, se tento trest jeví dovolacímu soudu jako mírný, se zohledněním délky trestního stíhání potom jako trest přiměřený." Není úkolem a není ani v kompetenci Ústavního soudu závěry obecných soudů o přiměřenosti trestu ve vztahu k průtahům v řízení přehodnocovat.
Ústavní soud nad rámec těchto úvah uvádí, že Nejvyšší soud upozornil stěžovatele v souladu s nálezem sp. zn. I. ÚS 554/04 též na možnou odpovědnost státu podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění zákona č. 160/2006 Sb.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2006