ECLI:CZ:US:2006:3.US.71.06
sp. zn. III. ÚS 71/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. S., zastoupeného JUDr. Stanislavem Blažkem, advokátem se sídlem v Havířově - městě, Moskevská 24a, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.12.2005, č. j. 5 To 894/2005-992, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Ostravě, v níž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavní právo na osobní svobodu podle článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Z předložených rozhodnutí se podává, že trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno usnesením příslušného policejního orgánu ze dne 6. 9. 2005, a to pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a/ tr. zákona.
Usnesením ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. 6 T 274/2005, Okresní soud v Karviné zamítl žádost stěžovatele (zde obviněného) o propuštění z vazby s tím, že "je nadále shledáván důvod vazby podle §67 písm. c/ tr. řádu", a vyslovil, že se podle §73 odst. 1 písm. b/ tr. řádu písemný slib obviněného nepřijímá (soud vzal v úvahu i obviněným předložený doklad, že by "v případě propuštění na svobodu mohl být zaměstnán", relevanci mu však nepřiznal).
Stížnost stěžovatele Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením zamítl podle §148 odst. 1 písm. c/ tr. řádu jako nedůvodnou. Uvedl, proč se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně co do existující obavy, že by stěžovatel v trestné činnosti, pro niž je stíhán, "mohl při propuštění z vazby ...i nadále pokračovat" (§67 písm. c/ tr. řádu), a týmiž okolnostmi odůvodnil, proč nepřichází v úvahu přijetí písemného slibu podle §73 tr. řádu. Námitku, že soud prvního stupně rozhodoval v jeho nepřítomnosti, aniž mu "při tomto rozhodování" dal příležitost se vyjádřit, odvolací soud odmítl názorem, že zásady vyjádřené ve stěžovatelem dovolávaném nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 45/04, se posuzovaného případu netýkají.
Tuto námitku stěžovatel opakuje v ústavní stížnosti; jelikož v žádosti o propuštění z vazby uvedl "nové skutečnosti", jmenovitě o zajištění zaměstnání, "kdy by po propuštění měl vlastní příjem", bylo podle jeho názoru potřebné, aby byl v řízení před soudem vyslechnut, a mohl se tak vyjádřit "k zákonnosti a odůvodněnosti dalšího trvání vazby". Jelikož se tak nestalo, bylo tím porušeno ústavně zaručené právo na osobní svobodu, zakotvené v předpisech shora zmíněných.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, se otevírá otázka, zda obstojí názor stěžovatele, že - hodnoceno z hledisek ústavně právních - měl být v dané fázi trestního řízení, při rozhodování o jeho žádosti o propuštění z vazby, soudem osobně slyšen. Jinak řečeno, zda okolnost, že tomu tak v daném případě nebylo, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaných čl. 8 odst. 5 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, která jsou právě k jejich ochraně příslušnými ustanoveními trestního řádu - v té podobě, jež vychází z jejich ústavněkonformního výkladu - stanovena.
Především je třeba konstatovat, že trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by zakotvovalo právo obviněného na osobní výslech při rozhodování o jeho žádosti o propuštění z vazby podle §72 odst. 3 tr. řádu, obdobné tomu, jež je zakotveno pro případ rozhodování o vzetí zadržené osoby do vazby (§77 odst. 2 tr. řádu).
Judikatura Ústavního soudu přijala závěry, z nichž se podává, že tato okolnost pro hodnocení položené otázky nemusí být určující; v nálezu pléna ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (uveřejněného pod č. 239/2005 Sb.) Ústavní soud dovodil, že "podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby". Současně však - tamtéž - upozornil, že je třeba lišit (tuto) situaci rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě podle §71 odst. 3, 4 tr. řádu (právě) od té, z níž vychází posuzovaná ústavní stížnost, kdy je otázka trvání vazby otevřena k žádosti obviněného podle §72 odst. 3 tr. řádu. Na "toto řízení", uvedl Ústavní soud, "není možné vztáhnout ve stejném rozsahu shora uvedená měřítka, která lze vztahovat jen na řízení o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby".
Z toho plyne, že o "řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné" ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy, zejména v podobě řízení kontradiktorního s povinným slyšením obviněného zde - alespoň nutně - nejde. Není totiž důvod přehlížet aspekty praktické (průtahy paralyzující trestní řízení v poměrech, kdy obviněný je oprávněn žádat o propuštění z vazby kdykoli, resp. znovu po čtrnácti dnech) ani okolnost, že je v právu zakotven i jiný (nenávrhový) režim zkoumání, zda důvody trvání vazby nadále existují (§71 odst. 3, 4 tr. řádu, viz výše).
Situaci podle §72 odst. 3 tr. řádu postihuje jiná část (označenému nálezu předcházející) judikatury, jež - ve shodě s tím co uvedeno dosud - na osobní slyšení obviněného důraz neklade, ledaže jde o případy uplatněných novot, a za samozřejmého předpokladu, že jde o novoty pro rozhodování o trvání vazby relevantní, jež co do své povahy nemohly být efektivně uplatněny toliko v rovině písemné žádosti (viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 544/03 a další).
I v případě, že by mělo být i napříště (po vydání nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 45/04) zvažováno podřazení žádosti obviněného o propuštění z vazby podle §72 odst. 3 tr. řádu článku 5 odst. 4 Úmluvy s důsledky slyšení obviněného v následné části trestního řízení, pro danou věc zůstane rozhodující, že zde jinak potřebných "relevantních" nových skutečností nebylo. Stěžovatelem tvrzená okolnost, že má možnost opatřit si zaměstnání, totiž není - nad rámec podaného písemného sdělení (a osvědčení) - objektivně způsobilá tomu, aby mohla být obviněným blíže "osobně", resp. "kontradiktorně" osvětlena, a to zejména tehdy, jestliže s ní soud důvodně naložil tak, že ji v kontextu jiných okolností, jež vedly k zamítnutí žádosti o propuštění z vazby, pokládal za vůbec nerozhodnou.
Ani potud není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, jichž se stěžovatel dovolával, a tento závěr, na základě uvedených výkladových standardů judikatury Ústavního soudu, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2006
Jan Musil
předseda senátu