ECLI:CZ:US:2006:3.US.73.06
sp. zn. III. ÚS 73/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TTT Air, a.s., se sídlem v Holešově, letiště, Tovární 1268, zastoupené JUDr. Bronislavou Orbesovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Štefánikova 5462, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 26. 1. 2005, č.j. 47 Co 100/2004-172, a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 3. 2. 2004, č.j. 7 C 82/2003-132, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, a navrhla, aby je Ústavní soud zrušil.
Soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelky proti žalovaným J. a L. K. o určení (§80 písm. c/ o.s.ř.), že je vlastníkem pozemků parc. č. 147/7, č. 147/11 a č. 147/14 v katastrálním území Zahnašovice, a odvolací soud jeho rozsudek potvrdil. O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 10. 2005, č.j. 28 Cdo 2218/2005-196, tak, že je jako nepřípustné odmítl.
Z připojených rozhodnutí se podává, že předmětné pozemky byly původně součástí pozemku parc. č. 147/1; rozhodnutím Pozemkového úřadu v Kroměříži ze dne 30. 10. 1996, č.j. PÚ 4775/92 - Su, bylo podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělského majetku, v tehdejším znění (dále jen "zákona o půdě"), určeno, že jejich vlastníky - co by podle tohoto zákona oprávněné osoby - jsou v řízení před obecnými soudy žalovaní, kteří své restituční nároky uplatnili ve lhůtě stanovené tímto zákonem (dne 23. 12. 1992). Ku dni jeho účinnosti (24. 6. 1991) byl pozemek parc. č. 147/1 v držení státního podniku Slov-air, s.p. Bratislava, který k němu vykonával právo hospodaření podle tehdejších předpisů, a byl povinnou osobou ve smyslu §5 odst. 1 a 2 tohoto zákona.
Usnesením vlády Slovenské republiky ze dne 19. 5. 1992, č.j. 1743/1992, byl schválen privatizační projekt MLŠ Slov-air Holešov předložený společností TOPAIR, spol. s r.o., na jehož základě státní podnik Slov-air, s.p. Bratislava zanikl výmazem z podnikového rejstříku ke dni 31. 7. 1992 a s účinností k 1. 8. 1992 přešel jeho majetek na Fond národního majetku ČR (dále též "FNM"); k témuž dni FNM převedl na společnost TOPAIR, spol. s r.o. odštěpný závod OS Mezinárodní letecké školy v Holešově, součástí jehož majetku byl též zmíněný pozemek parc. č. 147/1. Dne 26. 5. 1995 uzavřela společnost TOPAIR TTT, spol. s r.o. se společností TOPAIR, spol. s r.o. smlouvu o převzetí závazku k novému vkladu a o přistoupení společníka; společnost TOPAIR TTT, spol. s r.o. ke dni 28. 7. 1997 změnila svoji firmu na TTT Air, a.s. (stěžovatelky).
Obecné soudy svá rozhodnutí založily na tom, že stěžovatelka nenabyla platně vlastnictví k dotčeným nemovitostem, neboť úkony, z nichž takové nabytí dovozovala, jsou podle blokačního ustanovení §5 odst. 2 zákona o půdě (nyní §5 odst. 3), stejně jako se zřetelem k ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, v rozhodném znění (dále jen "zákona č. 92/1991 Sb.") neplatné; co do právních poměrů žalovaných odkazovaly na důsledky toho, že jejich vlastnictví bylo založeno správním rozhodnutím, z něhož podle §135 odst. 2 o.s.ř. jsou povinny vycházet.
Stěžovatelka má za to, že uvedenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejího práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listiny") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluvy"), jakož i do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; stěžovatelka se též cítí dotčena porušením principu rovnosti dle čl. 1 a čl. 4 Listiny a odepřením ochrany právům zákonem stanoveným způsobem dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále "Ústavy"). Uvedené důsledky nastaly podle stěžovatelky tím, že soudy nesprávně hodnotily rozhodnutí pozemkového úřadu o restitučním nároku žalovaných; přehlédly, že sporné pozemky nepředstavovaly v rozhodné době "zemědělský majetek", jenž by byl restituovatelný podle zákona o půdě, pročež pozemkový úřad v této věci rozhodoval "jako absolutně věcně nepříslušný správní orgán" a jím vydaný akt je tudíž "nicotný (nulitní)". Pozemkový úřad, míní stěžovatelka, jí nejen protiprávně odňal vlastnictví dotčených nemovitostí, ale učinil tak nadto v řízení, jehož nebyla účastníkem, a tím ji zbavil možnosti zde chránit svá práva a oprávněné zájmy.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jimi vydaných rozhodnutí; jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Pro ústavní stížnost je příznačné, že je k standardním ("podústavním") institutům prostředkem subsidiárním (nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky ochrany práv stanovené obecným právem byly vyčerpány) a zúženým potud, že ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu se omezuje jen na hlediska ústavnosti. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).
Jinak řečeno, samo o sobě není ani rozhodné, namítá-li stěžovatel pouze, že napadené rozhodnutí je věcně nesprávné; kategorie správnosti není finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, neboť tím je až kriterium ústavnosti. To se v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad dotčených právních předpisů (ustanovení) je (či nikoli) výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání rozhodných právních institutů a jejich vzájemného vztahu (zde především vlastnických titulů podle zákona o půdě a podle zákona č. 92/1991 Sb.), a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní.
Nic z toho v dané věci, oproti přesvědčení stěžovatelky, dovodit nelze.
V řízení podle §80 písm. c/ o.s.ř. obecné soudy posuzovaly otázku, zda vlastnické právo stěžovatelky ku spornému (původnímu) pozemku parc. č. 147/1 platně vzniklo, a dospěly k závěru negativnímu, přičemž neplatnost úkonů nabytí vlastnictví dovodily z blokačního ustanovení §5 odst. 2 (nyní odst. 3) zákona o půdě (podle něhož povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného s tím, že takové právní úkony jsou neplatné) a z ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. (jež stanoví, že majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, může být použito podle tohoto zákona pouze v případě, že tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty).
Ve výsledku tomuto závěru nelze ničeho vytýkat, i když pro potřeby posunu problému do roviny ústavněprávní spíše než spor o platnost resp. neplatnost právních úkonů (k ničemu jinému "neplatnost" vztáhnout nelze, zejména ne k správním rozhodnutím) se zde zjevuje spor o přednost v kolizi dvou vlastnických titulů, totiž podle §9 odst. 4 zákona o půdě představovaného rozhodnutím pozemkového úřadu o určení vlastnictví oprávněné osoby (jenž svědčí žalovaným), a titulu vycházejícího ze schváleného privatizačního projektu, přechodu privatizovaného majetku na Fond národního majetku a následného převodu na nabyvatele ve smyslu §5 a násl., §11, §12 a násl. zákona č. 92/1991 Sb. (jehož se dovolávala žalobkyně, resp. stěžovatelka). I takto pojatý konflikt totiž - podle ustálené judikatorní praxe obecných soudů i Ústavního soudu - je přiléhavé řešit ve prospěch titulu restitučního před titulem privatizačním, a to bez ohledu, zda restituční nárok podle zákona o půdě byl uplatněn až poté, co byl uskutečněn proces privatizace, a tím i bez ohledu na jím již ustavené (jiné) vlastnické poměry. Poukaz na ustanovení §14a zákona o půdě, ve znění zákona č. 30/1996 Sb., že věc nelze vydat, byla-li po 1. 9. 1993 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li schválen ohledně této věci privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci, je nepřípadný proto, že se vztahuje jen "k novému okruhu oprávněných osob, konstituovanému novelizacemi" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 571/99, resp. ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01).
Co do právního postavení žalovaných, nelze ničeho vytknout ani v řízení před obecnými soudy uplatněnému názoru, že z rozhodnutí pozemkového úřadu vydaného ve smyslu §9 odst. 4 zákona o půdě bylo nutné podle §135 odst. 2 o.s.ř. vycházet, resp. že "mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný" (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2000). Stěžovatelka se mýlí, považuje-li rozhodnutí pozemkového úřadu za vydané "absolutně věcně nepříslušným správním orgánem" (a proto za rozhodnutí nicotné) jen proto, že je pokládá za věcně nesprávné, což se především týká námitky, že dotčený pozemek není majetkem, na který se podle §1 odst. 1, §30 zákona o půdě tento zákon vztahuje; o rozhodnutí absolutně věcně nepříslušného správního orgánu by šlo tehdy, kdyby restituční (pozemková, resp. půdní) vlastnická obnova nebyla zákonem svěřena správnímu rozhodování vůbec (tj. žádného správního orgánu).
Jelikož ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím soudů vydaných o žalobě podle §80 písm. c/ o.s.ř., a nikoli proti rozhodnutí pozemkového úřadu, jež tedy ani v rámci daného ústavněprávního přezkumu nemůže být odstraněno, musí logicky být vyložené restrikce při jeho hodnocení respektovány i zde. V subjektovém rozsahu závaznosti tohoto rozhodnutí je tak - oproti názoru stěžovatelky - též vyřešeno, že rozhodnutím dotčený pozemek je tím, ve vztahu k němuž se právem uplatňují jak blokační ustanovení zákona o půdě (§5 odst. 2, resp. 3) tak omezení privatizační podle zákona č. 92/1991 Sb. (§3 odst. 2).
Je nutno připustit, že rozhodnutí pozemkového úřadu do právních poměrů určitého subjektu nedopadá (nemá pro něho právních účinků) tehdy, nebyl-li povinnou osobou podle §5 odst. 1 (resp. též odst. 2) zákona o půdě, případně právním nástupcem při jejím zániku (srov. nález Ústavního soud ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01) nebo osobou, na niž osoba povinná v rozporu s blokačním ustanovením restituci podléhající majetek převedla, resp. neodvozuje-li své právní (vlastnické) postavení od takových osob. Takovým subjektem však stěžovatelka není, neboť tvrzené vlastnictví sama odvíjí od původního státního podniku Slov-air, s.p. Bratislava a jeho nástupce (srov. §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.) společnosti TOPAIR, spol. s r.o.
Nedůvodná je konečně i námitka, že stěžovatelce se nedostalo spravedlivého procesu; i zde je třeba mít na paměti, že přezkumu před Ústavním soudem je v této věci otevřeno toliko řízení před obecnými soudy, nikoli správní řízení před pozemkovým úřadem.Obecným soudům však ani sama stěžovatelka co do dodržení zásad procesu ničeho nevytýká, jelikož tvrzení, že nemohla hájit své zájmy spojuje s řízením jiným, správním.
Z řečeného plyne, že výše uvedené podmínky k ingerenci Ústavní soudu v dané věci splněny nejsou; obecné soudy totiž uplatnily právní názory, jimž z hlediska ústavněprávního není důvod cokoli vytýkat, resp. které jsou s výkladem rozhodných právních předpisů, jež již dříve Ústavní soud podal, konformní. Stěžovatelce se tudíž existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, což implikuje posouzení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2006
Jiří M u c h a v. r.
předseda senátu
Za správnost:
Jana Němečková