ECLI:CZ:US:2006:3.US.737.06
sp. zn. III. ÚS 737/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zastupitelstva hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Petrem Vališem, advokátem v Praze 7, pplk. Sochora 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. července 2006, čj. 1 Ao 1/2006-74, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadá shora označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Tímto rozhodnutím Nejvyšší správní soud zrušil část opatření obecné povahy - změny Územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy č. Z 939/05, schválené usnesením stěžovatele - Zastupitelstva hlavního města Prahy - č. 31/16 ze dne 20. 10. 2005 (realizace nové letové dráhy RWY 06R/24L v prostoru letiště Ruzyně spolu se stavbou silničního okruhu a trasování rychlodráhy). Správní soud tak rozhodl na návrh osob vlastnících pozemky v pásmu dotčeném opatřením obecné povahy. Stěžovatel se domáhá zrušení tohoto rozsudku pro údajné protiústavnosti, tvrzené v obsáhlé ústavní stížnosti.
S ohledem na povahu ústavní stížnosti zkoumal Ústavní soud zejména otázku, zda stěžovatel je osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti, a dospěl k závěru, že stěžovatel takovou osobou není.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. Účastníkem řízení je pak stěžovatel a státní orgán, nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. Zákon o Ústavním soudu v citovaném ustanovení vymezuje znaky osoby oprávněné k podání ústavní stížnosti. Takto legitimovanou osobou je fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem v řízení před orgánem veřejné moci, jehož rozhodnutí se jí má dotýkat, a to pouze tehdy, pokud tato osoba disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod.
V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 9. listopadu 1999, Pl. ÚS-st.-9/99, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, dle něhož "správní orgán, jehož rozhodnutí bylo úspěšně napadeno správní žalobou, není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí správního soudu", když současně konstatoval, že "pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod. Přístup opačný by znamenal popření smyslu základních práv a svobod tak, jak byly zformovány staletým vývojem evropské a anglosaské kultury. Z pohledu teoretického takovýto postup znamená popření fundamentálního rozdílu mezi pojmy oprávnění (subjektivního práva) a pravomoci (kompetence), jenž je akceptován v postavení paradigmatu právního myšlení v dosahu evropské kontinentální a anglosaské právní kultury" (viz usnesení III. ÚS 254/99 a stanovisko Pl. ÚS-st. 9/99; Sb.n.u.ÚS, sv. 16, usnesení č. 70, str. 369, a stanovisko na str. 372).
Ratio decidendi uvedené v citovaném stanovisku je nutno přiměřeně vztáhnout též na posuzovanou věc. Je pravdou, že judikatura Ústavního soudu přiznává právo podat ústavní stížnost též právnickým osobám veřejného práva, ovšem jen tam, kde tyto osoby nevystupují vrchnostensky, ale naopak vystupují v soukromoprávních vztazích. Pokud ovšem v určitém právním vztahu tyto osoby vystupují jako orgány veřejné moci, nemohou být ani subjektem základních práv a svobod (srov. v literatuře pro popis judikatury Šimíček, V., Ústavní stížnost, 3. vydání, Praha 2005, str. 177 až 179). Takovéto závěry musí platit též tehdy, pokud obecní zastupitelstvo přijímá opatření obecné povahy, proti kterému se úspěšně v řízení před správním soudem ohradí fyzické nebo právnické osoby. Je totiž notorietou, že veřejná moc zahrnuje jak moc státní, tak moc vykonávanou veřejnými samosprávnými korporacemi. Z tohoto důvodu, kdy správní soud poskytl ochranu subjektivním právům občana obce, nemůže připadat v úvahu ani podání komunální ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
S ohledem na výše uvedené nebylo již třeba řešit ani otázku, zda ústavní stížnost měla být podána zastupitelstvem obce nebo obcí samotnou.
Ústavní stížnost je podána tedy osobou zjevně neoprávněnou, a proto nezbylo než ve smyslu ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu rozhodnout tak, že se ústavní stížnost odmítá.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2006