ECLI:CZ:US:2006:3.US.74.06
sp. zn. III. ÚS 74/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TTT Air, a.s., se sídlem v Holešově, letiště, Tovární 1268, zastoupené JUDr. Bronislavou Orbesovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Štefánikova 5462, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2005, č.j. 28 Cdo 343/2005-190, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 22. 9. 2004, č.j. 47 Co 50/2004-164, a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 28. 11. 2003, č.j. 6 C 93/2003-143, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, a navrhla, aby je Ústavní soud zrušil.
Soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelky proti žalovaným A. J., E. K. a Ing. J. K. o určení (§80 písm. c/ o.s.ř.), že je vlastníkem pozemku parc. č. 147/5 v katastrálním území Zahnašovice, a odvolací soud jeho rozsudek potvrdil. O dovolání stěžovatelky rozhodl dovolací soud tak, že je jako nedůvodné zamítl.
Z připojených rozhodnutí se podává, že předmětný pozemek byl původně součástí pozemku parc. č. 147/1 a vznikl oddělením geometrickým plánem č. 60-230/95 ze dne 5.1.1996, zpracovaným dle zadání Pozemkového úřadu v Kroměříži; rozhodnutím tohoto úřadu ze dne 31. 10. 1996, č.j. PÚ 4788/92 - Su, bylo podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělského majetku, v tehdejším znění (dále jen "zákona o půdě"), určeno, že jeho vlastníky - coby podle tohoto zákona oprávněné osoby (jejich nástupci) - jsou v řízení před obecnými soudy žalovaní, když důvodný restituční nárok byl uplatněn ve lhůtě tímto zákonem stanovené (dne 23. 12. 1992). Ku dni účinnosti zákona (24. 6. 1991) byl pozemek parc. č. 147/1 v držení státního podniku Slov-air, s.p. Bratislava, který k němu vykonával právo hospodaření podle tehdejších předpisů, a byl proto povinnou osobou ve smyslu §5 odst. 1 a 2 tohoto zákona.
Usnesením vlády Slovenské republiky ze dne 19. 5. 1992, č.j. 1743/1992, byl schválen privatizační projekt MLŠ Slov-air Holešov, předložený společností TOPAIR, spol. s r.o., na jehož základě státní podnik Slov-air, s.p. Bratislava zanikl výmazem z podnikového rejstříku ke dni 31. 7. 1992 a s účinností k 1. 8. 1992 přešel jeho majetek na Fond národního majetku ČR (dále též "FNM"); k témuž dni FNM převedl na společnost TOPAIR, spol. s r.o. odštěpný závod OS Mezinárodní letecké školy v Holešově, součástí jehož majetku byl též zmíněný pozemek parc. č. 147/1. Dne 26. 5. 1995 uzavřela společnost TOPAIR TTT, spol. s r.o. se společností TOPAIR, spol. s r.o. smlouvu o převzetí závazku k novému vkladu a o přistoupení společníka; společnost TOPAIR TTT, spol. s r.o. ke dni 28. 7. 1997 změnila svoji firmu na TTT Air, a.s. (stěžovatelku).
Obecné soudy svá rozhodnutí založily na tom, že stěžovatelka nenabyla platně vlastnictví k dotčeným nemovitostem, neboť předchozí úkony, z nichž takové nabytí dovozovala, jsou podle blokačního ustanovení §5 odst. 2 zákona o půdě (nyní §5 odst. 3), stejně jako se zřetelem k ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, v rozhodném znění (dále jen "zákona č. 92/1991 Sb.") neplatné; co do právních poměrů žalovaných odkazovaly na důsledky toho, že jejich vlastnictví bylo založeno správním rozhodnutím, z něhož podle §135 odst. 2 o.s.ř. jsou povinny vycházet.
Stěžovatelka má za to, že uvedenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejího práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listiny") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluvy"), jakož i do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; stěžovatelka se též cítí dotčena porušením principu rovnosti dle čl. 1 a čl. 4 Listiny a odepřením ochrany právům zákonem stanoveným způsobem dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále "Ústavy"). Uvedené důsledky nastaly podle stěžovatelky tím, že soudy nesprávně hodnotily rozhodnutí pozemkového úřadu o restitučním nároku žalovaných; přehlédly, že sporné pozemky nepředstavovaly v rozhodné době "zemědělský majetek", jenž by byl restituovatelný podle zákona o půdě, a i kdyby tomu mohlo být jinak, "nedalo se předpokládat, že na jeho vydání vznikl fyzické osobě nárok". Stěžovatelka "ani nevěděla, že dne 31. 10. 1996 bylo vydáno rozhodnutí, které ji fakticky zbavilo majetku"; pozemkový úřad nejenže jí protiprávně odňal vlastnictví dotčené nemovitosti, ale učinil tak nadto v řízení, jehož nebyla účastníkem, a tím ji zbavil možnosti zde chránit svá práva a oprávněné zájmy. Pozemkový úřad v této věci "překročil meze svých pravomocí, když vydal nemovitosti, které oprávněn vydat nebyl", a to se zřetelem k §6 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., neboť ku dni vydání rozhodnutí byl ohledně dotčené nemovitosti již schválen privatizační projekt", v důsledku čehož "předmětný pozemek tak pro privatizaci blokován nebyl". Stěžovatelka se posléze dovolává Stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, uveřejněného pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen "R 16/1996"), z něhož dovozuje, že nebyl-li restituční nárok uplatněn před zánikem povinné osoby (včetně zániku v procesu tzv. velké privatizace), pak odpovídající závazek na jejího nástupce nepřešel, resp. pozemek nelze vydat a "přichází tu v úvahu jen náhrada". Stěžovatelka zde vyslovuje přesvědčení, že judikatura, z níž vycházely obecné soudy, se týká jen těch (odlišných) situací, kdy restituční nárok byl u povinné osoby uplatněn ještě předtím, než byl proces privatizace ukončen.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jimi vydaných rozhodnutí; jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Pro ústavní stížnost je příznačné, že je k standardním ("podústavním") institutům prostředkem subsidiárním (nastupuje co by přípustná až teprve tehdy, když prostředky ochrany práv stanovené obecným právem byly vyčerpány) a zúženým potud, že ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu se omezuje jen na hlediska ústavnosti. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).
Jinak řečeno, samo o sobě není ani rozhodné, namítá-li stěžovatelka pouze, že napadené rozhodnutí je věcně nesprávné; kategorie správnosti není finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, neboť tím je až kriterium ústavnosti. To se v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad dotčených právních předpisů (ustanovení) je (či nikoli) výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání rozhodných právních institutů a jejich vzájemného vztahu (zde především vlastnických titulů podle zákona o půdě a podle zákona č. 92/1991 Sb.), a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní.
Nic z toho v dané věci, oproti přesvědčení stěžovatelky, dovodit nelze.
V řízení podle §80 písm. c/ o.s.ř. obecné soudy posuzovaly otázku, zda vlastnické právo stěžovatelky ku spornému (resp. původnímu) pozemku parc. č. 147/1 platně vzniklo, a dospěly k závěru negativnímu, přičemž neplatnost úkonů nabytí vlastnictví dovodily z blokačního ustanovení §5 odst. 2 (nyní odst. 3) zákona o půdě (podle něhož povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného s tím, že takové právní úkony jsou neplatné) a z ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. (jež stanoví, že majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, může být použito podle tohoto zákona pouze v případě, že tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty).
Ve výsledku tomuto závěru nelze ničeho vytýkat, i když pro potřeby posunu problému do roviny ústavněprávní spíše než spor o platnost resp. neplatnost právních úkonů (k ničemu jinému "neplatnost" vztáhnout nelze, zejména ne k správnímu rozhodnutí) se zde zjevuje spor o přednost v kolizi dvou vlastnických titulů, totiž podle §9 odst. 4 zákona o půdě představovaného rozhodnutím pozemkového úřadu o určení vlastnictví oprávněné osoby (jenž svědčí žalovaným), a titulu vycházejícího ze schváleného privatizačního projektu, přechodu privatizovaného majetku na Fond národního majetku a následného převodu na nabyvatele ve smyslu §5 a násl., §11, §12 a násl. zákona č. 92/1991 Sb. (jehož se dovolávala žalobkyně, resp. stěžovatelka). I takto pojatý konflikt totiž - podle ustálené judikatorní praxe obecných soudů i Ústavního soudu - je přiléhavé řešit ve prospěch titulu restitučního před titulem privatizačním bez ohledu na případně jím již ustavené (jiné) vlastnické poměry, jak ve svých důsledcích obecné soudy učinily. Ustanovení §14a zákona o půdě, ve znění zákona č. 30/1996 Sb., že věc nelze vydat, byla-li po 1. 9. 1993 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li schválen ohledně této věci privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci, zde užít nelze, neboť se vztahuje jen "k novému okruhu oprávněných osob, konstituovanému novelizacemi" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, a ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 571/99). Podobné platí i o ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č.93/1992 Sb., jehož se stěžovatelka též dovolávala; i zde jde o důsledky následného vymezení dalšího okruhu oprávněných osob podle zákona o půdě (viz. §2 odst. 1, 2 zákona č. 243/1992 Sb.).
Stěžovatelka se mýlí, jestliže dovozuje, že uvedené závěry lze připínat jen k situacím, kdy restituční nárok byl uplatněn předtím, než byl realizován proces privatizace; pravdou je pouze, že rozhodnutí, na něž odkazovala (Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 571/99, III. ÚS 17/01, II. ÚS 515/2000, resp. Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 160/2003), vycházela ze skutkových poměrů, kdy restituční nárok před ukončení privatizace uplatněn vskutku byl. Neplyne však odtud, že je vyloučeno je aplikovat i v případě, že restituční nárok byl uplatněn až poté, za samozřejmého předpokladu, že se tak stalo ještě ve lhůtě zákonem jinak stanovené.
To, že neobstojí tvrzení stěžovatelky, že zde mimo stanovisko Nejvyššího soudu (R 16/1996) není jiného judikatorního názoru, je zjevné z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01, v němž byl vysloven závěr, jímž se Ústavní soud vyjádřil jak k zmíněnému stanovisku Nejvyššího soudu, tak k názoru, který v dané věci zastává stěžovatelka. Ústavní soud ve shodné skutkové situaci (restituční nárok byl uplatněn po zániku původně oprávněné osoby u jejího nástupce, vzešlého z privatizačních procesů podle zákona č. 92/1991 Sb.) dospěl k závěru, že "je nutno přistupovat k posuzování restitučního nároku oprávněných osob jako celku, bez ohledu na skutečnost, že vinou nedokonalé legislativy byly zákonodárcem nejprve upraveny převody státu na jiné subjekty v procesu tzv. velké privatizace dle zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 1. 4. 1991, a teprve poté byl vydán předpis restituční, zákon o půdě, jenž nabyl účinnosti dnem 24. 6. 1991", a že "nelze souhlasit s názorem ... soudu, že v případě, kdy oprávněné osoby nestihly vyzvat právnickou osobu, která měla ke dni účinnosti zákona o půdě k nemovitosti ve vlastnictví státu právo hospodaření nebo trvalého užívání, k vydání této nemovitosti, protože označená povinná osoba zanikla v důsledku privatizace, že tento restituční nárok na vydání majetku oprávněných osob zanikl tím, že na nově vzniklý subjekt nepřešel, a lze proto poskytnout toliko náhradu".
Výklad, který podal v dané věci Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, je s tím zjevně konformní.
Co do právního postavení žalovaných, nelze ničeho vytknout ani v řízení před obecnými soudy uplatněnému názoru, že z rozhodnutí pozemkového úřadu vydaného ve smyslu §9 odst. 4 zákona o půdě bylo nutné podle §135 odst. 2 o.s.ř. vycházet, resp. že "mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný" (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2000). Stěžovatelka se mýlí, naznačuje-li, že považuje rozhodnutí pozemkového úřadu za prosté právních účinků (nicotné) tím, že vybočuje "z mezí svých pravomocí"; takovým totiž není jen proto, že je pokládá za věcně nesprávné, a o nic jiného nemůže jít vzhledem k uplatněnému tvrzení, že pozemek neměl být restitučně vydán pro překážku jeho předchozí privatizace.
Jelikož ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím soudů vydaných o žalobě podle §80 písm. c/ o.s.ř., a nikoli proti rozhodnutí pozemkového úřadu, jež tedy ani v rámci daného ústavněprávního přezkumu nemůže být odstraněno, musí logicky být vyložené restrikce při jeho hodnocení respektovány i zde. V subjektovém rozsahu závaznosti tohoto rozhodnutí je tak - oproti názoru stěžovatelky - též vyřešeno, že rozhodnutím dotčený pozemek je tím, ve vztahu k němuž se právem uplatňují jak blokační ustanovení zákona o půdě (§5 odst. 2, resp. 3) tak omezení privatizační podle zákona č. 92/1991 Sb. (§3 odst. 2).
Je nutno připustit, že rozhodnutí pozemkového úřadu do právních poměrů určitého subjektu nedopadá (nemá pro něho právních účinků) tehdy, nebyl-li povinnou osobou podle §5 odst. 1 (resp. též odst. 2) zákona o půdě, případně právním nástupcem při jejím zániku (srov. zmíněný nález Ústavního soud ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01) nebo osobou, na niž osoba povinná v rozporu s blokačním ustanovením restituci podléhající majetek převedla, resp. neodvozuje-li své právní (vlastnické) postavení od takových osob. Takovým subjektem však stěžovatelka není, neboť tvrzené vlastnictví sama odvíjí od původního státního podniku Slov-air, s.p. Bratislava a jeho nástupce (srov. §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.), společnosti TOPAIR, spol. s r.o.
Nedůvodná je konečně i námitka, že se stěžovatelce nedostalo spravedlivého procesu; i zde je třeba mít na paměti, že přezkumu před Ústavním soudem je otevřeno toliko řízení před obecnými soudy, nikoli správní řízení před pozemkovým úřadem. Obecným soudům však ani sama stěžovatelka co do dodržení zásad procesu ničeho nevytýká, jelikož tvrzení, že nemohla hájit své zájmy, spojuje s řízením jiným, správním.
Subjektivní nevědomost zúčastěných subjektů, že restituční nárok může být v zákonem daných lhůtách uplatněn, není právně významná; ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 91/1991 Sb. dikcí "...majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů" dává přesvědčivě najevo, že vychází z pozic objektivních, předpokládaje, že takový stav je objektivně identifikovatelný. Pro úplnost lze dodat, že na případ, kdy uplatněný restituční nárok nebyl podle hmotného práva opodstatněný, se od počátku (t.j. od účinnosti příslušného restitučního zákona) zákaz podle tzv. blokačního ustanovení nevztahoval a případné nakládání s předmětem (nedůvodně) uplatněného restitučního nároku být neplatné nemohlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1224/2003).
Stěžovatelčina interpretace dotčených zákonných ustanovení, resp. stanoviska Nejvyššího soudu (R 16/1996), směřující k závěru, že restituovatelný majetek vydat nelze a v úvahu přichází toliko peněžní náhrada, právní význam blokace takového majetku, vyslovené jak v §5 odst. 3 zákona o půdě tak i v §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. zcela pomíjí.
Z řečeného plyne, že výše uvedené podmínky k ingerenci Ústavní soudu v dané věci splněny nejsou; obecné soudy totiž uplatnily právní názory, jimž z hlediska ústavněprávního není důvod cokoli vytýkat, resp. které jsou s výkladem rozhodných právních předpisů, jež již dříve Ústavní soud podal, konformní. Stěžovatelce se tudíž existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, což implikuje posouzení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2006
Jiří M u c h a v. r.
předseda senátu
Za správnost:
Jana Němečková