ECLI:CZ:US:2006:3.US.756.06.1
sp. zn. III. ÚS 756/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. října 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti P. V., zastoupeného Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem Vinohradská 160, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2006 č. j. 30 Cdo 1107/2006-79 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. října 2005 sp. zn. 1 Co 121/2005, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 3. 10. 2006, navrhovatel napadá rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2006 č. j. 30 Cdo 1107/2006-79 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2005 č. j. 1 Co 121/2005-61, kterými, podle jeho názoru, bylo porušeno jeho právo na osobní čest a dobrou pověst podle čl. 10 odst. 1, jakož i právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V odůvodnění návrhu jsou navrhovatelem uvedeny okolnosti, za nichž k zásahu do jeho práva na osobní čest a dobrou pověst mělo dojít a stručný obsah odůvodnění napadeného rozsudku dovolacího soudu, s nímž navrhovatel nesouhlasí, a poukazuje zejména na skutečnost, že výroky pronesené jeho bratrem v účastnické výpovědi v řízení o určení neplatnosti závěti otce navrhovatele "byly zjevně difamující a vůbec nesouvisely s předmětem řízení, přičemž navrhovatel byl údajně svým bratrem zcela bezdůvodně obviněn ze spáchání tří trestných činů".
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil:
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 26.1. 2005 č. j. 15 C 14/2004-40 zamítl žalobu a) P. V. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatele"), b) Mgr. D. V. a c) T. V., (v dřívějším řízení "žalobci"), kterou se proti žalovanému J. V. domáhali, aby mu byla uložena povinnost zaslat každému z žalobců omluvu v rozsudku blíže specifikovaném znění. Žalobci se domnívali, že žalovaný zasáhl do jejich osobnostních práv difamačními výroky, které pronesl na jejich adresu při účastnickém výslechu v dědickém sporu probíhajícím u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 2 C 941/2003.
Rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil odvolací soud Vrchní soud v Praze, který v usnesení ze dne 4. 10. 2005 sp. zn. 1 Co 121/2005 zdůraznil, že předpokladem odpovědnosti podle ustanovení §13 občanského zákoníku je existence neoprávněného zásahu objektivně způsobilého narušit, resp. ohrozit osobnostní práva chráněná občanským zákoníkem. Naopak důvodem vylučujícím neoprávněnost zásahu do osobnostních práv je skutečnost, že k takovému zásahu došlo v rámci přiměřeného hájení vlastních zájmů, při výkonu zákonem stanoveného subjektivního práva nebo plnění zákonem uložené povinnosti. Proto odvolací soud při vědomí skutečnosti, že žalovaný výroky uvedl v rámci své účastnické výpovědi, a tyto výroky souvisejí s předmětem řízení v projednávané věci, žalobu stěžovatele zamítl.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 31. 5. 2006 č. j. 30 Cdo 1107/2006-79 dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2005 č. j. 1 Co 121/2005-61 zamítl.
Dovolací soud z obsahu mimořádného opravného prostředku zjistil, že stěžovatel přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod opírá o ustanovení §241a odst. 2 písm. a), písm. b) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu stěžovatel považuje zjištění, zda je možné se domáhat ochrany osobnosti proti účastníkům soudního řízení, v případě, že jejich projevy jsou hrubě urážlivé a lživé, či zda je takový projev nezbytné akceptovat jako realizaci práva na procesní obranu.
Z obsahu spisu dovolací soud stěžovatelem tvrzené vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezjistil, a proto se zabýval dalším uplatněným dovolacím důvodem [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], tedy zda napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ve vztahu ke stěžovatelem formulované otázce zásadního právního významu se dovolací soud zabýval zejména posouzením, zda v případě dovoleného (zákonem předpokládaného) zásahu do osobnostních práv fyzické osoby nedošlo k zřejmému excesu, tj. zda nebyly překročeny meze stanovené zákonem. Podle názoru dovolacího soudu v předmětné věci by mohlo jít o neodůvodněný exces pouze v případě, že by žalovaný např. bez vztahu k předmětu výslechu nedůvodně osočil jiného účastníka z nečestného jednání či jiným způsobem se dotkl jeho práva na ochranu osobnosti. Protože odvolací soud vycházel z výše uvedených zásad, které korespondují s platnou judikaturou v takových případech, a své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnil, neshledal dovolací soud dovolání důvodným a z tohoto důvodu je zamítl (§243b odst. 2 věta prvá o. s. ř.).
III.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem námitek uvedených v ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že stížnost není opodstatněná.
V předmětné ústavní stížnosti stěžovatel namítá (mimo jiné) porušení práva na soudní ochranu, které se mu, podle jeho názoru, nedostalo ani v průběhu pravomocně skončeného řízení, ani v řízení o mimořádném opravném prostředku. S touto argumentací Ústavní soud nesouhlasí. Z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel využil všechny procesní prostředky k obraně svého práva, a to jak opravné prostředky řádné, tak i mimořádné, přičemž soudy taková podání neodmítly, ale v řádném procesu se jimi zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se vypořádaly s veškerými námitkami stěžovatele, jím předestřenými. Právo na soudní ochranu, resp. právo na spravedlivý proces neznamená, že účastníkovi řízení je zaručeno právo na takové rozhodnutí, které by odpovídalo jeho subjektivnímu názoru, ale že je mu zaručováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny nezbytné procesní zásady soudního rozhodování zakotvené v procesních předpisech a odpovídající ústavním limitům.
Těžištěm ústavní stížnosti je polemika s právními závěry a hodnocením důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud v souladu s judikaturou obecných soudů v otázce tvrzeného zásahu do osobnostních práv zastává názor, že rozhodující nejsou subjektivní pocity či názory dotčené osoby, ale že je třeba zkoumat a posuzovat při řešení konkrétního případu všechny jednotlivé okolnosti a zvláštnosti, za nichž k tvrzenému zásahu došlo. Pokud došlo, jako je tomu v projednávaném případě, k tvrzenému zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu subjektivního práva stanoveného zákonem, resp. v níž jiný subjekt plnil právní povinnost uloženou mu zákonem, nemůže se jednat o neoprávněný zásah do osobnostních práv fyzické osoby (shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 289/05). Neoprávněným zásahem je jen takový zásah do osobnostních práv fyzické osoby, který odporuje objektivnímu právu, tj. právnímu řádu. Proto v rámci účastnické výpovědi, tj. za situace, v níž se střetávají (konkurují si) dvě chráněná práva jednotlivých subjektů - účastníků téhož řízení, je nutné vždy zvažovat princip proporcionality. To se v daném případě také stalo, neboť obecné soudy správně zvažovaly, zda výroky pronesené J. V., které by v jiné situaci a za jiných okolností mohly být považovány za difamující, měly vztah k předmětu řízení, a zda nešlo o zjevný exces z realizace oprávněných zájmů fyzické osoby jako účastníka řízení.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se námitkami stěžovatele náležitě a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly, svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a z jakého důvodu proto neshledaly žalobu stěžovatele za důvodnou.
Závěr obecných soudů, že okolnosti, za nichž k tvrzenému zásahu do osobnostních práv stěžovatele mělo dojít, vylučují protiprávnost (neodůvodněnost) takového zásahu, což jinak řečeno znamená, že jednání J. V. v rámci předmětného občanskoprávního řízení nebylo objektivně způsobilé porušit či ohrozit práva stěžovatele chráněná ustanovením §11 a násl. občanského zákoníku, má oporu ve skutkovém stavu a nelze ho proto hodnotit jako závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Proto je nutné odmítnout i tvrzení stěžovatele o protiústavnosti napadených rozhodnutí.
Ústavní soud po shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany rozhodujících soudů došlo k porušení čl. 10 odst. 1 a čl. 36 Listiny.
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu