ECLI:CZ:US:2006:3.US.77.06
sp. zn. III. ÚS 77/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. F., zastoupené Mgr. Kamilem Andreem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2005, č.j. 2 As 6/2005-60, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2004, č.j. 22 Ca 15/2004-36, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst.2, čl. 37 odst. 3 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí.
Stěžovatelka podrobně popsala dosavadní průběh řízení před správními soudy, v němž se domáhala přezkoumání a zrušení "pravomocných" správních rozhodnutí - stavebního povolení "na rekonstrukci vedení NN a VN a výstavbu trafostanice v obci Valšov" (č.j. Výst.332/4-1959/88-Su ze dne 15. 12. 1988) a kolaudačního rozhodnutí k tomuto stavebnímu povolení (č.j. Výst.332/1-89/91-Su ze dne 7. 3. 1991), a dospěla k závěru, že postupem (obou) soudů došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu. Míní, že "v některých případech by mohlo při délce soudního řízení stanovisko zastávané NSS o striktním zachování postupu podle §5, §68 písm. a/ zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s.ř.s."), vést k zániku možnosti přezkumu správního rozhodnutí". Její žaloba proti rozhodnutí správního orgánu tedy neměla být odmítnuta; je názoru, že byla oprávněna k podání žaloby proti rozhodnutím, které samy správní orgány opatřily doložkou právní moci, a to i když se v průběhu soudního řízení ukázalo, že ke dni podání její žaloby dosud pravomocná nebyla. I když podmínky přípustnosti žaloby původně dány nebyly, rozhodující podle stěžovatelky je, že později nastaly a existovaly v době, kdy soud o žalobě rozhodoval. Soud (krajský) měl proto podle §100 odst. 1 s.ř.s., případně subsidiárně podle §167 odst. 2, §154 odst. 1 o.s.ř., vyjít z právního a skutkového stavu, který tu byl v době jeho rozhodování, tj. měl přihlédnout k tomu, že stěžovatelka po podání žaloby napadla obě rozhodnutí odvoláním a soudu bylo známo, že již existuje pravomocné rozhodnutí (č.j. ÚPS/209/04/Sn ze dne 26. 3. 2004) o opravném prostředku proti jednomu z nich (č.j. Výst.332/1-89/91-Su ze dne 7. 3. 1991). Stěžovatelka tvrdí, že důraz kladený soudy na "procesní hledisko" bez přihlédnutí k "věcnému zhodnocení zásahu orgánů státní správy", kterým jí bylo upřeno právo věcného projednání žaloby, mohl vést k jejímu poškození; pociťuje jej proto jako zásah do (jejího ) ústavně garantovaného vlastnického práva. Porušení zásady rovnosti v řízení před soudy pak spatřuje v tom, že pouze žalovaný byl krajským soudem vyzván, aby se vyjádřil k možnosti rozhodnout o věci bez jednání (srov. §51 odst. 1 s.ř.s.).
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu se podává, že usnesením krajského soudu byla odmítnuta žaloba stěžovatelky proti výše označeným rozhodnutím správních orgánů pro předčasnost (§46 odst. 1 písm. b/ s.ř.s.), jelikož se stěžovatelka "obrátila na soud s návrhem na jejich přezkoumání dříve, než vůči nim uplatnila zákonem připuštěné opravné prostředky". Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost proti tomuto usnesení zamítl; s krajským soudem se ztotožnil v závěru, že žaloba (v rozsahu, v němž bylo jeho rozhodnutí napadeno) byla právem odmítnuta, měl však za to, že zde byl dán důvod pro odmítnutí žaloby pro její nepřípustnost (podle §46 odst. 1 písm. d/ s.ř.s.), neboť stěžovatelka před podáním žaloby nevyčerpala řádné opravné prostředky, jež zákon připouští (§5, §68 písm. a/ s.ř.s.).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst.1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolá k instančnímu přezkumu jimi vydaných rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. Pro ústavní stížnost je příznačné, že je k standardním ("podústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky ochrany práv stanovené obecným právem byly vyčerpány, a ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu se omezuje jen na hlediska ústavnosti. Samo o sobě není proto ani rozhodné, namítá-li stěžovatel pouze, že napadené rozhodnutí je nesprávné.
Ze spisu se podává, že stěžovatelka přípustný opravný prostředek - odvolání (srov. §53 a násl. zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, v rozhodné době účinného) - proti oběma napadeným rozhodnutím správního orgánu podala až poté, co je napadla žalobou podle §65 a násl. s.ř.s.), ačkoliv tak ze svého tvrzeného postavení účastníka správního řízení (srov. §14 odst. 1 správního řádu) mohla učinit již dříve. Její procesní postavení účastníka řízení, oprávněného podat opravný prostředek (§53 správního řádu), nebylo v řízení nikdy zpochybněno a nic na tom nemění, uvádí-li stěžovatelka, že "na předmětná rozhodnutí" byla vyznačována doložka "jako na pravomocná".
Podle §5 s.ř.s., pokud není stanoveno jinak, lze se ve správním soudnictví domáhat ochrany práv jen na návrh a po vyčerpání řádných opravných prostředků, připouští-li je zvláštní zákon. Žaloba je nepřípustná i tehdy, nevyčerpal-li žalobce řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, byly-li zvláštním zákonem připuštěny, ledaže rozhodnutí správního orgánu bylo na újmu jeho práv změněno k opravnému prostředku jiného ( srov. §68 písm. a/ s.ř.s.).
Citovaná ustanovení kladou důraz na subsidiární povahu správní žaloby, ke které se mohou účastníci uchýlit až poté, kdy již neexistuje obrana proti správnímu rozhodnutí podle správního řádu (či jiného právního předpisu v oblasti správního práva procesního).
Z rozhodnutí o kasační stížnosti vyplývá, že Nejvyšší správní soud, s poukazy na již ustálenou vlastní rozhodovací praxi, pokládá okolnost vyčerpání opravných prostředků proti rozhodnutí správního orgánu za jednou z podmínek řízení, za nichž může soud rozhodnout ve věci samé (srov. §64 s.ř.s, §103 o.s.ř.), která musí být splněna již při podání žaloby (§68 písm. a/, §5 s.ř.s.) a jejíž nedostatek poté již odstranit nelze (§64 s.ř.s., §104 odst. 1 o.s.ř.).
Zde je těžiště sporu, který otevřela stěžovatelka ústavní stížností; je totiž názoru, a jen tím se relevantně vymezuje proti oběma soudům, že naopak nedostatek této podmínky (přípustnosti žaloby) je zhojitelný i v průběhu řízení, resp. že soud ve správním soudnictví k odstranění tohoto nedostatku přihlédne, jestliže se tak stane do doby jeho rozhodnutí.
Výše bylo řečeno, že kategorie správnosti není finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu; tím je až kriterium ústavnosti. To se v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad dotčených procesně právních ustanovení je (či nikoli) výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů (zde především podmínek řízení a principu subsidiarity správního přezkumu), a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní.
Výklad, který podává Nejvyšší správní soud, že nevyčerpání řádných opravných prostředků v řízení před správním orgánem je podmínkou řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, jejíž nedostatek odstranit nelze, za neústavní - ve vyloženém smyslu - pokládat zjevně nelze.
S jistotou lze říci, že ani v rovině podústavního práva neobstojí argumenty, které ku podpoře svého názoru snesla stěžovatelka. Nepřípadný je její odkaz na ustanovení §100 odst. 1 s.ř.s., neboť se vztahuje k jinému řízení (o kompetenčních žalobách), zatímco pro řízení předmětné (o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu) platí ustanovení §75 odst. 1 s.ř.s., jež rozhodný "skutkový a právní stav" fixuje k okamžiku zcela jinému. Obdobně neobstojí argument prostřednictvím ustanovení §154 odst. 1, §167 odst. 2 o.s.ř.; pokládají-li tato ustanovení pro rozhodnutí za rozhodující "stav v době (jejich) vyhlášení", mají bezpochyby na mysli stav skutkový, nikoli "stav" podmínek řízení. Ty totiž mohou být toliko splněny (ku dni zahájení řízení) či nikoli, a v druhém případě pak je významné jen to, zda jejich nedostatek je po zahájení řízení odstranitelný nebo neodstranitelný (srov. §64 s.ř.s., §104 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Ani poukazu na to, že "striktní zachování...procesního hlediska" by mohlo vést ku ztížení možnosti uplatnit efektivně příslušné nároky, přisvědčit nelze, neboť jisté "ztížení možností" představují procesní pravidla už z povahy věci, což je však vyváženo jejich všeobecně pozitivním významem pro transparentní, očekávatelné a soustředěné vedení soudních procesů vůbec.
Odmítnutí žaloby na základě zákonného důvodu její nepřípustnosti není samozřejmě možné ani ztotožňovat s "přepjatým formalismem", proti kterému se Ústavní soud v minulosti vícekrát vyslovil.
Za těchto okolností pozbývá na významu stěžovatelčina námitka nedostatkem rovnosti v postavení účastníků řízení (v její neprospěch); ostatně možnost rozhodnout bez jednání nebyla nikterak závislá na jejich souhlasu (§51, §76 odst. 3 s.ř.s.), neboť krajský soud nerozhodoval ve věci samé.
Je namístě uzavřít, že se stěžovatelce existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr lze mít za zřejmý.
Ústavní stížnost je tak návrhem zjevně neopodstatněným, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2006
Jan M u s i l v. r.
předseda senátu
Za správnost:
Jana Němečková