ECLI:CZ:US:2006:3.US.775.06
sp. zn. III. ÚS 775/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti Centra sociálních služeb Běchovice, příspěvkové organizace, se sídlem v Praze 9, Za Poštovskou zahradou 557, IČ 86596098, zastoupené JUDr. Vladimírem Zavadilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. listopadu 2004, č. j. 9 C 121/2004-24, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2005, č. j. 29 Co 80/2005-45 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. července 2006, č. j. 21 Cdo 1973/2005-61, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení a M. J. jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 13. října 2006 napadla stěžovatelka shora uvedená vůči ní nepříznivá rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o žalobě vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, neboť se domnívá, že vydáním napadených rozhodnutí, jakož i postupem, který jejich vydání předcházel, došlo k porušení jejího ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces.
Stěžovatelka tvrdí, že soud prvního stupně ani soud odvolací nepřihlédly k navrženým důkazům a většině jí uplatněných tvrzení, aniž by přitom ve svých rozhodnutích takový postup v souladu s ust. §157 odst. 2 o. s. ř. zdůvodnily, nevypořádaly se ani s její právní argumentací. Stěžovatelka připouští, že sice zanedbala svou povinnost dle zákoníku práce, avšak postupovala v souladu s úmluvou Mezinárodní organizace práce (dále jen "MOP") č. 135/1971 (č. 108/2001 Sb.), výpověď daná vedlejšímu účastníku však dle ní, jak se snažila v řízení prokázat, nebyla motivována jeho členstvím v odborech, nýbrž byla dána organizačními důvody, za neplatnou tedy pokládána být nemůže, ježto ani zákon takový následek nepředpokládá. Dále stěžovatelka označovala jednání vedlejšího účastníka za výkon práva v rozporu s odůvodněnými zájmy stěžovatelky a rozporné s dobrými mravy dle ust. §7 odst. 2 zákoníku práce, ani k této argumentaci však nebylo obecnými soudy přihlédnuto. Z uvedených důvodů navrhuje, aby Ústavní soud všechna tři stížností napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k posouzení odůvodněnosti ústavní stížnosti vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 9 C 121/2004, z nějž zjistil, že žalobce M. J., vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem, podal dne 2. července 2004 k tomuto soudu žalobu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí danou mu stěžovatelkou dle ust. §46 odst. 1 písm a) zákoníku práce dne 31. března 2004. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 23. listopadu 2004 žalobě vyhověl a rozhodl, že stěžovatelka (žalovaná) je povinna uhradit žalobci náklady řízení v částce 1000 Kč. Soud dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru ze dne 31. března 2004, kterou dala stěžovatelka žalobci jako předsedovi odborové organizace působící u stěžovatelky od ledna 2004 s jejím vědomím, je neplatná, neboť stěžovatelka nesplnila svou povinnost dle ust. §59 odst. 2 zák. práce, tedy předem nepožádala příslušný odborový orgán o předchozí souhlas s touto výpovědí.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. dubna 2005, tak, že odvoláním napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. I odvolací soud shledal danou výpověď neplatnou ze stejného důvodu dle ust. §242 odst. 1 písm. a), neboť dle něj "obchází zákon". V podrobnostech odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, resp. rozsudek, sp. zn. 21 Cdo 1615/2001, z 25. 6. 2002. Ostatní okolnosti, které uváděla stěžovatelka, pro rozhodnutí věci posoudil jako nepodstatné.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, v němž uplatňovala dovolací důvod dle ust. §231 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Usnesením ze dne 27. července 2006 Nejvyšší soud ČR podané dovolání odmítl, neboť neshledal, že by byla vznesena otázka zásadního právního významu. Poukázal přitom na to, že výklad ustanovení §59 zák. práce
v otázce souhlasu příslušného odborového orgánu jako předpokladu pro platnost rozvázání pracovního poměru se v judikatuře soudů již v minulosti ustálil. Byl přijat závěr (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1615/2001, uveřejněný pod č. 133 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, na který výslovně poukázal odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, tak i stěžovatelka v podaném dovolání), že, dá-li zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z pracovního poměru nebo s ním okamžitě zruší pracovní poměr, aniž by - v rozporu s ustanovením §59 odst. 2 zák. práce - požádal příslušný odborový orgán o předchozí souhlas k tomuto rozsahu. Nejvyšší soud ČR uzavřel, že odvolací soud ze shora uvedené konstantní judikatury soudů důsledně vycházel a v souladu opatření, pak takové rozvázání pracovního poměru se příčí zákonu, a proto je podle ustanovení §242 odst. 1 písm. a) zák. práce neplatné. Na uvedeném právním názoru, který je v současné době soudní praxí jako správný přijímán, a který platí tím spíše (argumentum a maiori ad minus) pro případ, jestliže zaměstnavatel o tento souhlas vůbec nepožádal, dovolací soud i nadále setrvává a ani v daném případě nemá důvod na něm cokoliv měnit. S námitkou stěžovatelky, uplatněnou v dovolání i nyní v ústavní stížnosti, že uvedený právní názor "není v souladu" s Úmluvou MOP č. 135 ze dne 23. června 1971 o ochraně zástupců pracovníků v podniku a úlevách, které jim mají být poskytnuty, kterou je Česká republika vázána a která byla zveřejněna ve Sbírce mezinárodních smluv pod č. 108/2001, dle dovolacího soudu rovněž nelze souhlasit. Stěžovatelka ve svých úvahách opomíjí, že ustanovení Článku 1 zmíněné mezinárodní úmluvy, podle kterého "zástupci pracovníků v podniku mají požívat účinné ochrany proti všem opatřením, která by je mohla poškozovat, včetně propuštění, a jež by byla motivována jejich postavením nebo činností jako zástupců pracovníků, jejich členstvím v odborech nebo účastí na odborářské činnosti, pokud jednají podle platných zákonů, kolektivních smluv nebo jiných smluvních úprav" stanoví minimální ochranu (minimální standard), jaká musí být uvedenému okruhu zaměstnanců zaručena v národních právních řádech jednotlivých členských států, které jsou touto úmluvou vázány. Každý členský stát, který je touto úmluvou vázán, má povinnost uvést vnitrostátní právo do souladu s tímto ustanovením tak, aby se dotčenému okruhu zaměstnanců dostalo ochrany alespoň v té míře, v jaké ji zakotvuje Článek 1 zmíněné úmluvy, aniž by byla stanovena horní mez (maximum) této ochrany. Nelze proto považovat za nekonformní s uvedenou mezinárodní úmluvou výklad zákona, který zaručuje dotčeným zaměstnancům (v právním řádu České republiky - členům odborového orgánu, který je oprávněn spolurozhodovat se zaměstnavatelem - srov. §59 odst. 2 zák. práce) ochranu ve vyšším
se zákonem dovodil, že výpověď z pracovního poměru, kterou dala stěžovatelka žalobci, jako předsedovi odborové organizace působící u stěžovatelky, dopisem dne 31. března 2004, je neplatným právním úkonem, "neboť k jejímu podání nebyl žalovaným vyžádán předchozí souhlas příslušného odborového orgánu [§59 odst. 2, §242 odst. 1 písm. a) zák. práce]". Odvolacímu soudu pak nelze důvodně vytýkat, že "nezkoumal bližší okolnosti případu", zejména, zda u předmětné výpovědi "nebyla motivace členstvím v odborech". V dalším námitky stěžovatelky odmítl jako nezpůsobilé založit přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatelky přezkoumal.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je třeba konstatovat, že podaná stížnost zcela postrádá ústavněprávní rovinu. Z obsahu stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se domáhá v plném rozsahu přezkoumání stížností napadených rozhodnutí, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Ústavní stížnost, spočívající v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu jako v dovolání, staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy ČR zjevně nepřísluší.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi vedené řízení, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod.
Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal, že by byla napadená rozhodnutí založena na právním názoru, který není ústavně konformní, a to ani vzhledem k tvrzenému porušení čl. 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatelky, jestliže rozhodnutí soudu neodpovídalo jejím názorům, spočívá-li podstata ústavní stížnosti toliko v polemice s právními závěry obecných soudů.
Dle názoru Ústavního soudu však postupovaly obecné soudy ústavně konformním způsobem a svým postupem nikterak nezasáhly do základních práv stěžovatelky; z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 vyplývá, že provedly dokazování, které plně odpovídalo požadavkům práva na spravedlivý proces, přičemž dostály všem právům účastníků řízení, a v rámci nezávislého soudního rozhodování na zjištěný skutkový stav zcela konformním způsobem aplikovaly příslušná ustanovení platného práva. Na odůvodnění stížností napadených rozhodnutí v tomto ohledu postačí proto pouze odkázat.
Ústavní soud nepřisvědčil ani tvrzení stěžovatelky, že soudy se nevypořádaly se všemi vznesenými námitkami a že napadená rozhodnutí nejsou řádně a souladně odůvodněna. Přestože lze konstatovat, že odmítnutí dalších skutečností a důkazů Městským soudem v Praze je poněkud lakonické, je plně po právu. Obecné soudy jsou při výběru prováděných důkazů vázány zásadou obsaženou v ust. §6 o. s. ř - tedy spolehlivě zjistit skutečnosti mezi účastníky sporné, přičemž zároveň platí, s ohledem na ust. §120 odst. 2 o. s. ř., že soud zjišťuje skutkový stav věci nezbytný pro jeho rozhodnutí, tedy pro závěr o tom, zda žalovaný závěr je po právu či nikoliv. V tomto ohledu není vázán návrhy účastníků, zejména potud, nutí-li jej zabývat se okolnostmi, které nejsou pro takový závěr rozhodné (navrhované důkazy, které nepovažuje za relevantní odmítne, přičemž toto odmítnutí zdůvodní). V daném případě bylo předmětem řízení určení, zda výpověď daná stěžovatelkou vedlejšímu účastníku je či není neplatná - obecné soudy se zaměřily zcela správně na zjištění okolností rozhodných pro závěr o platnosti či neplatnosti takového úkonu. Lze se ztotožnit s napadenými rozhodnutími v tom, že k tomu postačilo zjištění o nesplnění zákonné povinnosti zaměstnavatele - stěžovatelky - dle ust. §59 odst. 2 zák. práce. Další skutečnosti, které stěžovatelka namítala, pak pro vyhovění či nevyhovění žalobě nelze považovat za relevantní. Bezpochyby tak lze uzavřít ohledně požadavku stěžovatelky na provedení důkazu směřujícího ke zjištění výpovědního důvodu, neboť to z hlediska aplikace ust. §59 odst. 2 není rozhodné. Stejný je i závěr o nerelevantnosti námitky stran aplikovatelnosti ust. §59 odst. 4 zák. práce - stěžovatelka odborový orgán o souhlas s výpovědí vůbec nepožádala, nejedná se o situaci, kdy by jí byl odepřen. Závěry obecných soudů nezpochybňují ani námitky stěžovatelky stran použití ust. §7 zák. práce na právní úkon žalobce (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem), jímž dává tento stěžovatelce na vědomí, že na trvání pracovního poměru dále trvá. Předmětem řízení bylo v daném případě posouzení platnosti právního úkonu - výpovědi stěžovatelky, nikoliv následků vyplývajících z takového zjištění pro strany tohoto úkonu, resp. pro strany pracovního poměru, jehož ukončení neplatný právní úkon předpokládal, a je třeba je řešit v jiném řízení (viz ust. §61 zák. práce) - na určení neplatnosti výpovědi zůstávají zcela bez vlivu.
Úkolem obecných soudů však nad rámec jimi vedeného řízení není poskytovat účastníkům poučení o právu, ať již hmotném či procesním. Byť je tak odůvodnění ve vztahu k dalším argumentům stěžovatelky (jakkoliv bezpředmětným) velmi stručné, v podstatě dáno jednou větou v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, se zřetelem k celému průběhu řízení a provedenému dokazování tato skutečnost nemůže sama o sobě posunout věc do ústavní roviny a způsobit, že by proces byl vůči stěžovatelce nespravedlivý. K dané problematice týkající se dokazování Ústavní soud připomíná i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které čl. 6 odst. 1 Úmluvy ČR zavazuje soudy k odůvodňování rozhodnutí, nicméně nemůže ji chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (viz Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994).
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 28. listopadu 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu