ECLI:CZ:US:2006:3.US.92.05
sp. zn. III. ÚS 92/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. března 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. B., zastoupeného JUDr. Alexandrem Klimešem, advokátem v Praze 1, U Bulhara 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2004, čj. 2 Afs 146/2004-75, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2004, čj. 38 Ca 603/2002-46, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 16. 5. 2002, čj. FŘ-4139/13/02, a dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne 9. 5. 2001, čj. 118504/01/010916/4068, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 2. 2005, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2004, čj. 2 Afs 146/2004-75, jakož i proti jemu předcházejícímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2004, čj. 38 Ca 603/2002-46, proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 16. 5. 2002, čj. FŘ-4139/13/02, a dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne 9. 5. 2001, čj. 118504/01/010916/4068, a to pro porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným dodatečným platebním výměrem vydaným Finančním úřadem pro Prahu 10 byla O. B. (po jejíž smrti převzal podnik stěžovatel) dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období III. čtvrtletí roku 1999 v částce 255 142,- Kč. Proti uvedenému dodatečnému platebnímu výměru podala jmenovaná odvolání, které bylo výše označeným rozhodnutím Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu zamítnuto. Rozsudkem Městského soudu v Praze, rovněž shora označeným, byla následně zamítnuta i žaloba stěžovatele proti zmíněnému rozhodnutí finančního ředitelství. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu pak byla zamítnuta i kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku městského soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá nesprávný a ústavně nekonformní výklad ust. §32 odst. 2 a 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), ze kterého vyvozuje porušení svého práva na soudní ochranu. Stěžovatel uvádí, že již v odvolání namítal neplatnost citovaného dodatečného platebního výměru s tím, že ve výroku rozhodnutí nebyl uveden základ daně, jak tato povinnost vyplývá z ust. §32 odst. 2 písm. d) ve spojení s ust. §32 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Městského soudu v Praze o tom, že pokud obsahuje výrok platebního výměru výslovný odkaz na list č. 2, který je jeho součástí, pak údaje uvedené na listu č. 2 jsou součástí výroku platebního výměru a platební výměr není neplatným rozhodnutím. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na právní názory obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1999 sp. zn. II. ÚS 31/99. Poukazuje na ust. §32 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, které stanoví, kdy má chybějící základní náležitost za následek neplatnost rozhodnutí. Stěžovatel dále namítá, že ze spisu není zřejmé, z jakých důkazních prostředků správce daně vycházel a jak důkazní prostředky hodnotil, dovozuje však z něj, že s některými důkazními prostředky, které si správce daně obstaral sám, nehodlá stěžovatele seznámit. Zprávu o daňové kontrole správce daně nedoplnil o své stanovisko k připomínkám stěžovatele, přičemž stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 121/02. Stěžovatel dále uvádí, že při hodnocení oprávněnosti zařazení půjčování videokazet do základní sazby při zdanění této činnosti daní z přidané hodnoty vycházel Nejvyšší správní soud stejně jako Městský soud v Praze a oba finanční orgány z právního názoru, že při půjčování videokazet jde jednoznačně o pronájem věci. Tento právní názor je opřen výhradně o poznámku pod čarou k ust. §26a odst. 2 zák. č. 35/1965 Sb., autorského zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "autorský zákon"). Námitku stěžovatele, že podle nálezu Ústavního soudu nejsou poznámky pod čarou součástí právního předpisu, odmítl Nejvyšší správní soud s poukazem na to, že Ústavní soud současně uvedl, že poznámky pod čarou jsou určitou legislativní pomůckou, sloužící ke zlepšení přehlednosti a orientaci v právním předpisu, a akceptoval výklad použitý Městským soudem v Praze, že ve vztahu mezi videopůjčovnou a zákazníkem jde o pronájem movité věci, která se vrací pronajímateli. Svůj právní názor podpořil stěžovatel právním rozborem uvedené problematiky ze dne 15. 4. 2002, provedeným JUDr. J. B., CSc., podle kterého dílo není věcí, a věcí není ani rozmnoženina díla, neboť to vyplývá z autorského zákona. Půjčování rozmnoženiny díla tedy nemůže být svou povahou půjčováním věci.
Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není. Skutkově i právně v podstatě totožnou ústavní stížností stěžovatele se již III. senát Ústavního soudu zabýval ve svém usnesení ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 93/05, přičemž ji shledal zjevně neopodstatněnou. Vzhledem ke skutečnosti, že v nyní posuzované věci Ústavní soud nezjistil žádný důvod, proč by se měl od svých závěrů odchylovat, nezbylo mu, než s odkazem na odůvodnění uvedeného rozhodnutí, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost stěžovatele, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2006
Jan Musil
předseda senátu