ECLI:CZ:US:2006:3.US.95.06
sp. zn. III. ÚS 95/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené JUDr. Ing. Jiřím Klavíkem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Havlíčkova 99, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2005, č.j. 1 Afs 152/2004-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud nálezem zrušil výrok II. v záhlaví označeného rozsudku, jímž Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti "výroku č. II rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 10. 2004, č.j. 31 Ca 1/2004-30".
Podle stěžovatelky je napadené rozhodnutí v uvedené části v rozporu s ustanovením čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a došlo jím nejen k porušení práva "vlastnit majetek" ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), nýbrž i k uložení daně "v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny" a potažmo též k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
Uvedené důsledky mají podle stěžovatelky původ v tom, že jí za výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů dle §24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o daních z příjmů") nebyly uznány odpisy hmotného majetku (jmenovitě dvou balících linek BTH 41) podle odst. 2 písm. a/ tohoto ustanovení. Stěžovatelka oponuje dosud učiněnému závěru, že v daňovém řízení neunesla důkazní břemeno ohledně pořízení tohoto hmotného majetku a jeho použití v podnikání, a tvrdí, že obě balící linky (spolu s dvěma dalšími) zakoupila v březnu 1998 od společnosti BORICO spol. s r.o., což daňovým dokladem doložila. Existence (čtyř) balících linek byla ověřena jejich ohledáním správcem daně i několika svědky a ku změnám výrobních čísel sporných balících linek - které byly důvodem k zpochybnění jejich koupě - uvedla, že k nim došlo při jejich opravách (při výměně rámů s výrobními čísly) a že "v praxi není obvyklé aby podnikatel činil záznam o změně výrobního čísla pracovního stroje"; obě balicí linky také byly uvedeny do užívání, byť (pro nutnost oprav) omezenému.
Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 31 Ca 1/2004 (jehož součástí je i spis Finančního ředitelství v Hradci Králové), který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že na základě provedené daňové kontroly Finanční úřad v Litomyšli (platebním výměrem ze dne 27. 8. 2001) dodatečně vyměřil stěžovatelce daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1998; jedním z důvodů dodatečného stanovení daňové povinnosti bylo zjištění, že stěžovatelka v roce 1998 zaúčtovala jako hmotný majetek dvě balící linky BTH 41 (výrobních čísel 16281 a 16282 ) a do výdajů (ovlivňujících základ daně) zahrnula jejich odpisy (§26 - §32 zákona o daních z příjmů), avšak v daňovém řízení (kontrole) pořízení tohoto hmotného majetku neprokázala (§31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "daňového řádu"). Toto rozhodnutí finančního úřadu napadla stěžovatelka odvoláním, které bylo rozhodnutím Finanční ředitelství v Hradci Králové (ze dne 8. 4. 2002) zamítnuto. Pro vady řízení (§78 odst. 1 s.ř.s.), spočívající v nedostatečných skutkových zjištěních, Krajský soud v Hradci Králové - k žalobě stěžovatelky - rozhodnutí odvolacího orgánu zrušil (rozsudkem ze dne 27. 3. 2003); po doplnění dokazování (§50 odst. 3 daňového řádu) finanční ředitelství odvolání stěžovatelky zamítlo - rozhodnutím ze dne 3. 12. 2003 - opětovně; žaloba podaná proti jeho rozhodnutí pak byla výrokem II. rozsudku krajského soudu ze dne 8. 10. 2004 zamítnuta. Kasační stížnost stěžovatelky, směřující proti tomuto výroku krajského soudu, Nejvyšší správní soud výrokem II. ústavní stížností napadeného rozsudku jako nedůvodnou zamítl, když ve shodě s krajským soudem dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že kritické dvě balicí linky "zakoupila a při vlastní činnosti používala".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.87 odst. 1 písm.d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. §72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu").
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§65 a násl. s.ř.s.), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není soudem nadřízeným obecným soudům a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti jde - v obecné rovině - o to, zda se správní orgány v procesu zjišťování a hodnocení skutečností rozhodných pro správné stanovení daně (§31 odst. 2 daňového řádu) - zde ohledně pořízení (existence) sporného hmotného majetku a možnosti jeho odpisů (§26 a násl. zákona o daních z příjmů) - nedopustily porušení zásad stanovených daňovým řádem pro provádění dokazování (§31, §2 odst. 3 daňového řádu), zda se obecné soudy správním orgánům vytýkanými námitkami stěžovatelky v řízení o přezkoumání jejich rozhodnutí náležitě zabývaly a zda v tomto procesu nedošlo k nepřípustnému zásahu do některého ze základních práv a svobod stěžovatelky, jmenovitě práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 Úmluvy) a potažmo práva vlastnického (§11 odst. 1, 5 Listiny). O nepřípustné ústavněprávní konsekvence by mohlo jít v případě, kdy by správní soudy pominuly, že správní orgány neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování či vzaly za základ rozhodnutí skutkový stav, jenž je v rozporu s provedeným dokazováním, a nezjednaly odpovídající nápravu (srov. §76, §78 odst. 1, §110 odst. 1 s.ř.s.). Rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když správní orgány a soudy odpovídající skutková zjištění řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily.
Jelikož stěžovatelka napadla ústavní stížností výslovně pouze rozsudek Nejvyššího správního soudu, lze uvedené zásady ústavněprávního přezkumu vztáhnout jen k té soudní přezkumné činnosti (ve správním soudnictví), jež přísluší Nejvyššímu správnímu soudu jakožto orgánu rozhodujícímu o kasační stížnosti (viz §192 a násl. s.ř.s.).
V ústavní stížnosti předestřené námitky jsou zásadně identické s argumentací, kterou stěžovatelka již uplatnila jak v řádném opravném prostředku, tak v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§65 a násl. s.ř.s.) a v kasační stížnosti (§102 a násl. s.ř.s.), s nimiž se uvedené orgány postupně vypořádaly; stěžovatelka tedy ústavní stížností ve skutkové polemice pokračuje, a to argumentací, kterou již dříve na všech instančních stupních uplatnila. Tím staví - nepřípustně - Ústavní soud, požadavkem na "znovu hodnocení" provedených důkazů, do role další přezkumné instance, jež mu však - jak bylo vyloženo výše - nepřísluší.
Co do hodnocení provedených důkazů totiž platí, že Ústavní soud - vzhledem k vymezení svého postavení - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před správními orgány a obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Tyto podmínky v posuzované věci splněny nejsou.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti - toliko - proti učiněným skutkovým zjištěním staví skutkovou verzi vlastní; oponuje závěru, že neunesla v rozhodném směru důkazní břemeno (§31 odst. 9 daňového řádu) a za správný má naopak závěr, že potřebný důkaz složila. Pomíjí však tím, co je ve smyslu výše uvedeného vymezení hranic ústavněprávního přezkumu podstatné; zda v procesu provádění a hodnocení důkazů, vedoucím k závěrům, rozhodným pro výsledek řízení, lze spatřovat "zjevné vybočení" z obvyklých a rozumných standardů, resp. neodůvodněnou libovůli, či nikoli.
Ústavní soud tyto podmínky pro jeho zásah do řízení neshledává; opak ostatně netvrdí ani stěžovatelka. Správní soudy důkazní prameny, na které odkazovala, znaly, odpovídající důkazy nepominuly a námitkami nově uplatněnými by se Ústavní soud vzhledem k subsidiaritě jeho přezkumu zabývat nemohl. Nejvyššímu správnímu soudu nelze vytýkat nedostatky jím provedeného přezkumu, jestliže tvrzené vady skutkových zjištění (a tomu korespondujících právních závěrů) v řízení před krajským soudem neshledal; postačí, že se výhradami stěžovatelky v potřebné míře věnoval, a rozhodný závěr, jímž krajskému soudu přisvědčil (že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ve vztahu k dotčeným dvěma balícím linkám), také smysluplně odůvodnil.
Právní námitka stěžovatelky, že "ze zákona nevyplývá, že daňový subjekt má právo na uplatnění odpisů pouze od určité úrovně užívání strojů nebo že na strojích musí dosáhnout určité výše příjmů", je nepřípadná již potud, že se s ní Nejvyšší správní soud ztotožnil; za daných okolností jí však právem pokládal ze nevýznamnou.
Tím stěžovatelčiny námitky do ústavněprávní roviny nezasahují; jinak řečeno, zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod se jí doložit nezdařilo, a tento závěr lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu