ECLI:CZ:US:2006:4.US.102.06
sp. zn. IV. ÚS 102/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. června 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti V. J., zastoupeného JUDr. Radoslavem Bezděkou, advokátem, Praha 1, Václavské nám. 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.11.2005, č.j. 25 Cdo 2022/2004-220, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15.10.2003, č.j. 21 Co 253/2003-191, a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 7.4.2003, č.j. 6 C 1577/97-177, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1.3.2006 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva, a to právo na soudní ochranu, spravedlivý proces, rovnoprávné postavení před soudem a právo na příznivé životní prostředí zaručená čl. 4, 11, 35, 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a články 1, 4, 7, 90 a 96 Ústavy ČR.
Obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před nalézacím, odvolacím i dovolacím soudem, která jejich vydání předcházela, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nesouhlasí s interpretací ustanovení §29 zákona č. 138/1973 Sb., vodní zákon (dále jen "vodní zákon") zastávanou obecnými soudy, které dovodily, že jde o ustanovení speciální k celé části šesté občanského zákoníku. Stěžovatel má za to, že §29 vodního zákona je normou speciální pouze k ustanovení §420a občanského zákoníku, tedy k odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností. Stěžovatel dále uvádí, že soudy prvního a druhého stupně potřebovaly k zamítnutí žaloby stěžovatele pro nedostatek aktivní legitimace dobu více než šesti let. Obecné soudy nedostatek aktivní legitimace zdůvodnily tím, že stěžovatel nemá potřebné povolení k nakládání s vodami, které by ho opravňovalo k odběru podzemní vody.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Praha - západ, sp. zn. 6 C 1577/97, a po zhodnocení skutkové i právní stránky věci došel k závěru, že ústavní stížnost je co do stížnostního žádání zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí či čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví a že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to však není případ stěžovatele.
Ústavní stížnost je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele s právními závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy. Nevyplývá z ní nic, co by věc posunovalo do ústavněprávní roviny. Výklad občanského zákoníku a jeho vztahu k ustanovení §29 vodního zákona Ústavnímu soudu nepřísluší, neboť Ústavní soud posuzuje řízení jako celek a hodnotí výsledek, ke kterému řízení vedlo z pohledu ústavně právních postulátů.
Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, obecné soudy vyšly ze své ustálené judikatury, svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily a Ústavní soud stran jejich závěrů neshledává nic, co by opravňovalo jeho zásah.
Ústavní soud se však ztotožňuje s jinou námitkou stěžovatele, to jest s tvrzeních o porušení práva na spravedlivý proces spočívajícím v průtazích v řízení před obecnými soudy. Žaloba stěžovatele byla k Okresnímu soudu Praha - západ podána dne 1.9.1997 a již v tomto podání se stěžovatel dovolával použití §29 vodního zákona (č.l. 5). Otázkou aktivní legitimace se však poprvé zabýval až Krajský soud v Praze, který usnesením ze dne 3.10.2001, č.j. 21 Co 230/2001-157, zrušil rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 30.3.2001, č.j. 6 C 1577/97-130, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Prvním rozhodnutím ve věci, které deklarovalo nedostatek aktivní legitimace stěžovatele, byl rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 7.4.2003 (doručeno stěžovateli dne 30.6.2003), č.j. 6 C 1577/97-177, tedy téměř šest let od podání žaloby.
Průběh řízení nenasvědčuje tomu, že by bylo koncentrováno na zjištění aktivní legitimace žalobce, a tak Ústavní soud dochází ke stejnému závěru, jako dospěl v nálezu sp. zn. IV. ÚS 628/03, Sb. n. u. ÚS, Svazek č.34, Nález č.128, str.301. Co do petitu musela být ústavní stížnosti zamítnuta. Z výše uvedeného však vyplývá její opodstatněnost co do výtek namítajících neodůvodněné průtahy v řízení před obecnými soudy, a i když tyto výtky nejsou schopny založit důvod pro zrušení stěžovaných rozhodnutí, vyslovuje Ústavní soud, že Okresní soud Praha - západ v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 1577/97 porušil základní právo stěžovatele na přiměřenou délku řízení ústavně zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud si je vědom toho, že pochybení soudů se tímto konstatováním nenapraví; přesto však může mít tato konstatace pro stěžovatele význam nejen v rovině morální, ale i v rovině právní; není úkolem Ústavního soudu, aby předjímal, bude-li jej mít skutečně a v jakém směru.
Z výše uvedených důvodů však Ústavnímu soudu nezbylo než stěžovatelovu ústavní stížnost co do petitu jejího návrhu dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. června 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu