ECLI:CZ:US:2006:4.US.104.06
sp. zn. IV. ÚS 104/06
Usnesení
IV. ÚS 104/06
Ústavní soud rozhodl dne 10. dubna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické ve věci navrhovatele J. H., zastoupeného JUDr. Jitkou Třeštíkovou, advokátkou se sídlem Velké nám. 45, 386 01 Strakonice, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. července 2005 č. j. 4 To 557/2005-344 a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 12. dubna 2005 č. j. 5 T 16/2003-316, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
V trestní věci stěžovatele došlo v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (k podanému odvolání jmenovaného, poškozeného a státního zástupce) ke zrušení tamtéž uvedeného rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích. Přezkumný soud takto rozhodl po doplnění dokazovaní v intencích §263 odst. 6 tr. řádu, v návaznosti na které vyvodil oproti prvostupňovému rozhodnutí (co do části) nový skutkový základ věci (§263 odst. 7 tr. řádu), následně popsaný ve výroku jeho rozsudku. Tento spočíval v blíže specifikovaném jednání stěžovatele, jímž na poškozeném Ing. P. H., se kterým se seznámil v průběhu hospitalizace na psychiatrickém oddělení Nemocnice v Českých Budějovicích, vylákal, pod nepravdivou záminkou zajištění výhodného zaměstnání a funkce ředitele v zahraniční firmě, postupně částku v celkové výši nejméně 4.353.285,50 Kč, přičemž tuto poškozenému již nevrátil. Pro uvedené jednání byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen za tento a (další) trestný čin podvodu [§250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 8. října 2004 sp. zn. 15 T 160/2003 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 2. března 2005 sp. zn. 14 To 455/2004] k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest let se zařazením do věznice s dozorem. To při současném zrušení naposled citovaných rozhodnutí ve výroku o trestu, jakož i rozhodnutí navazujících (§35 odst. 2 tr. zák.), a dále uložení náhrady škody poškozenému ve výši shora označené částky a jeho odkázání se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Procesní geneze předmětného trestního řízení byla poté završena rozhodnutím Nejvyššího soudu, který následně stěžovatelem podané dovolání, podřazené v rozsahu relevantních námitek pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, usnesením ze dne 16. prosince 2005 sp. zn. 11 Tdo 1501/2005 pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Citovaná rozhodnutí soudů nalézacího a odvolacího stěžovatel napadl ústavní stížností, a to z důvodu tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Má za to, že proti němu nebyl veden férový proces, neboť jeho vina nebyla prokázána bez důvodných pochybností. Konkrétně namítl, že přihlíženo bylo jednak zejména k jeho předchozímu odsouzení a v rámci svých úvah obecné soudy hodnotily pečlivě především důkazy svědčící v jeho neprospěch (veskrze nesprávně) a pokud se týče duševního stavu poškozeného, jehož měl údajně zneužít, posuzovaly tento bez jakékoliv odborné kvalifikace. Pakliže z důkazní situace nevyvodily závěry pro něj příznivé (v duchu zásady in dubio pro reo), postupovaly podle názoru stěžovatele v rozporu ústavními kautelami, pročež se domáhá, aby Ústavní soud jejich rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ze stabilizované rozhodovací praxe se podává, že Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy. V oblasti jimi realizovaného zjišťování skutkového stavu je povolán z pohledu práva ústavního korigovat pouze nejextrémnější excesy (nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 376/03, IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04, II. ÚS 418/03).
Vycházeje z uvedeného, nutno říci, že z obsahu napadených rozhodnutí zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Tato jsou dostatečně a především logicky konzistentním způsobem odůvodněna, přičemž soudy se v nich (ve shodě s imperativem plynoucím z §125 odst. 1 tr. řádu) s důkazní situací v rámci argumentačního pole vymezeného provedenými důkazními prostředky řádně vypořádaly, odvolací soud potom i v návaznosti na jím doplněné dokazování, tj. v rozsahu změněného skutkového stavu (pokud se týče celkového souhrnu stěžovateli předaných finančních částek). Za tohoto zjištění ve vztahu ke stížnostním námitkám postačí na odůvodnění napadených rozsudků jako výraz nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) odkázat, když pro adekvátnost těchto odůvodnění bylo by lze jinak stran úsudku o jejich ústavní souladnosti pouze parafrázovat v konkrétnostech argumentaci v nich dostatečným způsobem vyloženou.
Námitky stěžovatele pod aspektem tohoto závěru mají tak podobu pouhé skutkové polemiky, která, při chápání role Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jenž není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví (čl. 81, čl. 91 Ústavy ČR), nemá sama o sobě právní relevanci, jak se blíže z jeho dnes již ustálené (shora příkladmo vyjmenované) judikatury podává.
Z vyložených důvodů byl posouzen návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2006