ECLI:CZ:US:2006:4.US.118.06
sp. zn. IV. ÚS 118/06
Usnesení
IV. ÚS 118/06
Ústavní soud rozhodl dne 24. dubna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti A. Z., zastoupeného Mgr. Lukášem Krumlem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 1, Panská 1, proti postupu Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 a Obvodního soudu pro Prahu 3, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 7. 3. 2006 se A. Z. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem rozhodl, že nečinností Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3, Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a Obvodního soudu pro Prahu 3 při rozhodování o jeho žádostech ve věci majetku zajištěného podle §347 odst. 1 a násl. tr. řádu bylo porušeno právo na spravedlivý proces, neboť pro postup dle citovaných ustanovení tr. řádu nebyl zákonný důvod, majetek byl zajištěn bezdůvodně a v důsledku nečinnosti příslušných orgánů došlo k poškození části zajištěného majetku.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že dne 22. 6. 2004 bylo zahájeno trestní stíhání a dne 9. 9. 2005 byla na stěžovatele podána obžaloba pro trestný čin kuplířství. Po zahájení trestního stíhání byl veškerý majetek stěžovatele zajištěn usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 23. 9. 2004, vydaným podle §347 odst. 1 tr. řádu. Stížnost proti citovanému usnesení byla jako nedůvodná zamítnuta Městským soudem v Praze usnesením ze dne 14. 10. 2004. Stěžovatel opakovaně žádal o zrušení zajištění majetku, naposledy dne 8. 11. 2005. Na základě těchto žádostí bylo zajištění omezeno, dle názoru stěžovatele však nedostatečně. Stěžovatel také tvrdil, že o jeho majetek, konkrétně osobní automobil, není řádně pečováno, v důsledku čehož vzniká na věci škoda. Uvedl též, že situace jeho rodiny se zhoršuje a že jeho životní a sociální situace je trvale obtížná. Je toho názoru, že v řízení není poskytována ochrana jeho právům, státní moc není uplatňována zákonem stanoveným způsobem a je mu upíráno právo na spravedlivý proces. Závěrem shrnul, že důvod, pro který bylo nařízeno zajištění majetku, nebyl nikdy dán; o jeho žádostech o zrušení zajištění majetku není Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 3 a Obvodním soudem pro Prahu 3 rozhodováno a nečinností Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových dochází ke škodě na jeho majetku.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti, postrádající podrobnější ústavněprávní argumentaci, je dle názoru Ústavního soudu jednak výslovné tvrzení stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces a dále z obsahu ústavní stížnosti vyplývající tvrzení o porušení práva na pokojné užívání majetku. V petitu ústavní stížnosti ovšem není navrhováno vydání jakéhokoliv kasačního rozhodnutí; z jeho znění lze dovodit, že stěžovatel se spíše domáhá vydání rozhodnutí pouze deklarujícího porušení základních práv.
Ve vztahu k tvrzení stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), Ústavní soud připomíná, že spravedlivost soudního řízení podle kriterií zakotvených v citovaných článcích posuzuje zásadně v jeho celku. Jen výjimečně jsou předmětem jeho přezkumné činnosti dílčí rozhodnutí obecných soudů, která pravomocnému skončení řízení předcházejí; jinak řečeno, skutečnost, že řízení ve věci nebylo dosud pravomocně skončeno, nezakládá v těchto výjimečných případech nepřípustnost ústavní stížnosti pro nesplnění podmínky vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Pokud jde o přípustnost ústavní stížnosti proti usnesení o zajištění majetku podle §347 tr. řádu, Ústavní soud je toho názoru, že s ohledem na způsobilost takového rozhodnutí zasáhnout ústavně zaručená základních práva nebo svobody (v tomto případě právo na pokojné užívání majetku), lze postup vedoucí k vydání tohoto rozhodnutí podrobit ústavnímu přezkumu z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, aniž by bylo o trestu propadnutí majetku ve věci s konečnou platností rozhodnuto. Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na proces ve svém celku), spočívající v posouzení, zda rozhodnutí o zajištění majetku mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole (srov. usnesení IV. ÚS 174/04 na www.judikatura.cz a v něm uvedená rozhodnutí Ústavního soudu). Z tohoto pohledu Ústavní soud tvrzení stěžovatele přezkoumal, přičemž nezjistil nic, co by se uvedenému testu ústavnosti vymykalo. Z těchto důvodů Ústavní soud považuje tvrzení stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces za zjevně neopodstatněné. Výše uvedené okolnosti způsobující přípustnost ústavní stížnosti ovšem nelze vztáhnout na tvrzení stěžovatele o poškozování zajištěného majetku. V tomto případě se stěžovatel může obrátit na Ústavní soud až poté, co případně nebudou uspokojeny jím uplatňované nároky na náhradu škody, bude-li k tomu mít ústavně právní důvody.
Pokud stěžovatel svoji ústavní stížností zamýšlel vyjádřit, že právo na spravedlivý proces je porušováno tím, že řízení (a tím i zajištění majetku) trvá neodůvodněně dlouho a že v trestním řízení dochází k neodůvodněným průtahům, bylo jeho povinností toto tvrzení řádně doložit. V tomto směru však dle názoru Ústavního soudu ústavní stížnost neobsahuje jakoukoliv relevantní argumentaci.
K možnému porušení práva na pokojné užívání majetku Ústavní soud připomíná, že toto základní právo je zakotveno především v čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, jež zní:
"Článek 1
Ochrana majetku
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut."
Ústavní soud je toho názoru, že dotčený majetek stěžovatele je majetkem ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a že samotné "zajištění" je opatřením zasahujícím do práva na "pokojné užívání majetku", nicméně konstatuje, že inkriminované "zajištění" je pouze dočasné a nepůsobí více, než že zabraňuje stěžovateli, po určitou dobu, naplňovat aspekty obsahu vlastnického práva (ius possidendi, ius utendi, ius fruendi a ius disponendi), přičemž až konečným rozhodnutím soudu o vině a trestu bude najisto postaveno, zda zajištěný majetek výrokem o jeho propadnutí dostane se ze sféry stěžovatelova vlastnictví, či naopak zda bude stěžovateli vrácen. V případě stěžovatele tudíž nelze mluvit o "zbavení svého majetku" ve smyslu druhé věty prvního odstavce článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu druhého odstavce citovaného ustanovení (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království, 1976). Je proto dále nutné zabývat se tím, zda je takové omezení ospravedlněno z hlediska třetí věty čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, který přiznává státu právo upravovat užívání majetku pomocí "zákonů".
Zásah do práva na pokojné užívání majetku může být ospravedlněn, když se prokáže, že byl proveden ve "veřejném zájmu" a "za podmínek, které stanoví zákon". Kromě toho každé zasahování musí splňovat i kritérium přiměřenosti, tj. opatření, kterým dochází k zasahování, musí zajistit "spravedlivou rovnováhu" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce, přičemž požadovaná rovnováha nebude dána, pokud dotčená osoba nese zvláštní a nadměrné břemeno (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sporrong and Lönnroth proti Švédsku, 1982, odst. 26 - 28).
Existenci veřejného zájmu Ústavní soud shledává v samotném účelu §347 tr. řádu, kterým je zamezit tomu, aby výkon případného trestu propadnutí majetku, jehož uložení lze očekávat, byl zmařen nebo ztížen. Citované ustanovení trestního řádu je současně i z hlediska ústavního nezbytným zákonným podkladem pro zásah do práva na pokojné užívání majetku. Podmínka existence veřejného zájmu a zákonného podkladu pro zásah v daném případě tedy byla naplněna. Ústavní soud má současně i za to, že z obsahu ústavní stížnosti nijak nevyplývá, že by stěžovatel v důsledku omezení svého práva na pokojné užívání majetku byl nucen snášet zvláštní a nadměrné břemeno a že tudíž "spravedlivá rovnováha" uvedená výše, nebyla porušena. Z uvedených důvodů Ústavní soud zjišťuje, že článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě nebyl porušen, pročež i z tohoto hlediska nutno považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu