ECLI:CZ:US:2006:4.US.13.06
sp. zn. IV. ÚS 13/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti F. K.,právně zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Hradec Králové, Komenského 241, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2005 č.j. Nco 235/2005-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel podání stěžovatele, splňující formální náležitosti ústavní stížnosti podle ustanovení §27 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým stěžovatel napadl shora označené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který rozhodl že jmenovaní soudci nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování v označených věcech.
Stěžovatel, s odkazem na blíže rozváděné okolnosti, namítl podjatost uvedených soudců, a to z důvodu politického a společenského tlaku na soudce, vytvořeného v ČR, ve vztahu k jeho kauzám; zejména poukázal na sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu ČR (sp. zn. 31 Cdo 1222/2001), i mediální kampaň proti jeho osobě. V daném případě konstatoval, že je nutno uplatnit tzv. "teorii zdání", podle které nestačí, že soudce je nestranný toliko subjektivně, ale i objektivně, tzn., že se musí jako nestranný jevit v očích účastníků řízení i veřejnosti. V této souvislosti stěžovatel na podporu svého tvrzení poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 167/94 (postačující jsou pochybnosti o podjatosti) a sp. zn. II. ÚS 105/01 (vzhledem k okolnostem případu lze mít za to, že by soudce podjatý být mohl). Současně v ústavní stížnosti poukázal na a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt ca. Belgie (podle kterého je vyloučen soudce, u něhož se, vzhledem k jeho způsobu jednání a chování během řízení vytvořil takový vztah k věci nebo účastníkům, že lze objektivně pochybovat o jeho nepodjatosti).
V postupu soudu shledal stěžovatel zásah do svých ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a rovněž v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) mu nepřísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů a je oprávněn do ní zasahovat pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou ČR, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny. K tomu pro úplnost Ústavní soud uvádí, že právo na spravedlivý proces, tak, jak je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost obrátit se se svou věcí na nezávislý a nestranný soud. To znamená právo na přístup k soudu za splnění podmínek daných příslušnými procesními předpisy. Uvedený článek nezaručuje, a z povahy věci plyne, že ani zaručit nemůže, aby každému, kdo se zákonem předvídaným způsobem obrátí na soud, soud v jeho věci vyhověl. Jinými slovy řečeno, právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny zaručí každému přístup k soudu, ale nikoliv výsledek řízení.
Stěžovatel ve svém návrhu v podstatě pouze polemizuje se závěry ke kterým dospěl vrchní soud v souvislosti s aplikací ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř. Předmětem ústavní stížnosti je tedy posouzení ústavnosti interpretace a aplikace tohoto ustanovení, a to i s ohledem k právu na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). Ústavní soud neshledal, že by vrchní soud při vydání napadeného usnesení zvolil postup, který by byl v rozporu s právem na spravedlivý proces. V napadeném usnesení je dostatečně a přezkoumatelně uvedeno, proč nelze námitky stěžovatele podřadit pod některou z kategorií stanovených v §14 o. s. ř. Z věcného hlediska proto postačí na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.
Vrchní soud vydáním napadeného rozhodnutí neporušil v ústavní stížnosti tvrzená práva stěžovatele. Dle názoru Ústavního soudu se tvrzená politická kampaň ani stěžovatelem zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu nedají, samy o sobě, považovat za skutečnosti, které by objektivně ohrozily nezávislost a nestrannost soudního rozhodování. Odkaz na judikaturu Ústavního soudu pak není v projednávané věci případný a zmíněné judikáty bez dalšího na případ stěžovatele nedopadají.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu