ECLI:CZ:US:2006:4.US.136.06.1
sp. zn. IV. ÚS 136/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. října 2006 o ústavní stížnosti M. V., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, AK se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005, čj. 11 Tdo 1316/2005-327, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2005, čj. 3 To 585/2004-281, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2004, čj. 5 T 89/2004-246, spojené s návrhem na přednostní projednání věci, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv zaručených v čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozsudků Městského a Krajského soudu v Brně, kterými byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle ustanovení §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona, za což mu byl kromě trestu odnětí svobody v délce jednoho roku uložen i trest vyhoštění z České republiky na dobu sedmi let, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR odmítající jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné. S právními závěry obecných soudů, podle kterých uložení trestu vyhoštění nebránily okolnosti uvedené v ustanovení §57 odst. 3 tr. zákona, stěžovatel nesouhlasil a považoval je za nesprávné. Městskému a Krajskému soudu v Brně vytkl, že jej považovaly za svobodného, přestože oddacím listem doložil, že je ženatý a že v České republice pobývá se svojí manželkou, k závěru Nejvyššího soudu ČR, který dovodil, že uložení trestu vyhoštění nebrání zájem na spojování rodin, neboť stěžovatel i jeho manželka jsou ukrajinskými státními občany s časově omezeným povolením pobytu na území České republiky, stěžovatel namítl, že povolení k dlouhodobému pobytu je sice časově omezeno, avšak doba jeho platnosti může být opakovaně prodlužována, takže ochrana práv zaručená čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy přísluší i cizincům, kteří zde mají rodinné vazby.
S ohledem na hrozící výkon trestu vyhoštění stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud postupoval podle ustanovení §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle kterého se Ústavní soud při projednávání návrhu nemusí řídit pořadím, v němž mu návrhy došly, jestliže se usnese, že věc, které se některý návrh týká, je naléhavá.
Ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 5 T 89/2004, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle ustanovení §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle ustanovení §57 odst. 1, 2 tr. zákona mu byl uložen trest vyhoštění z České republiky na dobu neurčitou a byla mu uložena povinnost nahradit poškozenému I. B. škodu ve výši 4 606,- Kč; se zbytkem nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil rozsudek městského soudu ve výroku o trestu vyhoštění a podle ustanovení §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu sedmi let. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek městského soudu nedotčen. Podle krajského soudu městský soud pochybil, když uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou, neboť takto uložený trest neodpovídal všem okolnostem případu, zejména osobě stěžovatele, který dosud nebyl soudně trestán, a těžší následek trestného činu byl způsoben z nedbalosti. Námitce stěžovatele, že trest vyhoštění nemohl být uložen, krajský soud nepřisvědčil, neboť konstatoval, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem, kterému nebyl na našem území poskytnut azyl, pobyt má povolen do 30. 10. 2005 a jeho manželka, která je rovněž cizím státním příslušníkem, má povolen pobyt do 21. 7. 2005. Krajský soud nepřehlédl, že stěžovatel při rozhodování o vzetí do vazby opakovaně potvrzoval, že je svobodný, přestože podle oddacího listu bylo manželství uzavřeno dne 12. 9. 2002.
Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání, o kterém Nejvyšší soud ČR usoudil, že podle uplatněné argumentace směřuje toliko do nepřípustnosti uloženého trestu vyhoštění, tj. odpovídá pouze dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Dovolací soud projednal dovolání v tomto rozsahu a poté je ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné s konstatováním, že na základě skutkových zjištění podstatných pro posouzení podle §57 odst. 3 písm. c) tr. řádu bylo možno dovodit naplnění podmínek dlouhodobého pobytu a pracovního a sociálního zázemí. Nebyl však dovozen rozpor se zájmem na spojování rodin, neboť ze skutečnosti, že stěžovatel i jeho manželka jsou ukrajinskými státními občany s časově omezeným povolením pobytu na území ČR, nevyplývá existence takových rodinných vztahů stěžovatele, které by vyžadovaly jeho pobyt na území ČR.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, vždy zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost podle obsahu její ústavněprávní argumentace a dovodil, že stěžovatel dovozuje porušení svých ústavně zaručených práv výlučně z důvodu vyhoštění z České republiky; ostatně takto koncipoval i svoji obranu v mimořádném opravném prostředku (dovolání). Stěžovatel však napadl vedle usnesení Nejvyššího soudu ČR i rozsudky Městského a Krajského soudu v Brně v celém jejich rozsahu. Z připojeného trestního spisu Ústavní soud ověřil z vyznačené doložky právní moci, že rozsudek Krajského soudu v Brně nabyl právní moci dne 16. 2. 2005. Byla-li však ústavní stížnost zahrnující i výroky o vině, uložení trestu odnětí svobody a o povinnosti k náhradě majetkové škody poškozenému v rozsudku Městského soudu v Brně a "potvrzující" výrok v rozsudku Krajského soudu v Brně (srov. "jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn") podána až dne 17. 3. 2006, stalo se tak po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud proto ústavní stížnost směřující proti rozsudkům Městského a Krajského soudu ve výrocích, jak shora vymezeno, odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Rozsudek Městského soudu v Brně byl ve výroku o uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou zrušen rozsudkem Krajského soudu v Brně. Ústavní stížnost požadující zrušení již zrušeného rozhodnutí Městského soudu v Brně je nepřípustná, neboť nelze uplatnit kasační pravomoc Ústavního soudu na rozhodnutí (výrok o trestu vyhoštění na dobu neurčitou), které formálně ani materiálně neexistuje; stěžovatele by rovněž bylo možno považovat za osobu neoprávněnou k podání ústavní stížnosti, neboť neexistující rozhodnutí není schopno porušit jeho ústavně zaručená práva či svobody. Ústavní soud proto ústavní stížnost směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ve výroku o trestu vyhoštění odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e), a c) zákona o Ústavním soudu.
Ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Brně ve výroku o uložení trestu vyhoštění na dobu sedmi let Ústavní soud předesílá, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity vyplývá z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoli pouze Ústavního soudu. Ústavní soud do činnosti jiných orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. V projednávaném případě stěžovatel tvrdil, že trest vyhoštění mu neměl být uložen, neboť to vylučuje ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. řádu (" soud trest vyhoštění neuloží, jestliže pachatel má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin"). K obraně svých práv správně uplatnil zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu ("dovolání lze podat..., byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští,"), na základě kterého Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele věcně projednal. Lze tedy uzavřít, že ústavní stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ve výroku o uložení trestu vyhoštění na dobu sedmi let je nepřípustná, neboť stěžovatel následně mohl čerpat (a také tak učinil) další procesní prostředek (dovolání), který mu zákon (trestní řád) k ochraně jeho práva poskytoval (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). K aplikaci věty za středníkem v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě nedošlo, neboť toto ustanovení míří na mimořádný opravný prostředek, jehož přípustnost závisí na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Tím však dovolání v trestním řízení, přestože představuje mimořádný opravný prostředek, není, neboť přípustnost dovolání je taxativně stanovena v ustanovení §265a tr. řádu a není ponechána na úvaze Nejvyššího soudu ČR [na rozdíl od úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu §237 odst. 1 písm. c)]. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ve výroku o trestu vyhoštění odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Způsobilým předmětem věcného ústavního přezkumu se tak stalo usnesení Nejvyššího soudu ČR, které v projednávané věci představovalo rozhodnutí o posledním procesním prostředku, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. Z postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti plyne, že Ústavní soud není primárně povolán k tomu, aby posuzoval stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry; do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud jejich pravomocným rozhodnutím byla současně porušena základní práva či svobody fyzické nebo právnické osoby. Vzhledem k tomu, že stěžovatel argumentoval porušením práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, jež je obdobně zaručeno i jako právo na respektování soukromého a rodinného života v čl. 8 odst. 1 Úmluvy, a porušením práva na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 14 odst. 5 Listiny zaručujícím, že cizinec může být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska těchto tvrzení a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v uvedeném rozsahu zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelův nesouhlas s uloženým trestem vyhoštění je založen na jeho odlišném názoru na aplikaci a interpretaci ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zákona, podle kterého soud trest vyhoštění neuloží, jestliže pachatel má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem spojování rodin. Stěžovatel tvrdil, že všechny okolnosti, které bránily jeho trestu vyhoštění, byly naplněny, podle obecných soudů nebyl naplněn zájem na spojování rodin. Dovolací soud tak vyvodil ze skutečnosti, že stěžovatel i jeho manželka jsou ukrajinští státní občané, kteří pobývají na území České republiky na základě časově omezeného povolení k pobytu (stěžovatelův pobyt byl povolen do října 2005, pobyt jeho manželky do července 2005), z čehož nevyplývá, že existují takové rodinné vztahy, které by vyžadovaly stěžovatelův pobyt na území ČR.
Pro případy pochybení obecných soudů při nesprávné aplikaci jednoduchého práva Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi definoval podmínky, za jejichž splnění představuje toto pochybení porušení základních práv a svobod. Jsou to případy konkurence norem jednoduchého práva, kdy Ústavní soud sleduje, zda ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (srov. nález sp. zn. III.ÚS 256/01, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 25, č. 37, a další), případy konkurence interpretační alternativ, kdy nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, avšak Ústavní soud posuzuje, jak byla řešena akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva (srov. nález sp. zn. III. ÚS 114/94, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, č. 9 a další), a konečně za ústavně neslučitelné Ústavní soud považuje případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem (srov. nález sp. zn. I.ÚS 549/2000, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 22, č. 63 a další). V projednávané věci Ústavní soud porušení žádné z těchto podmínek, za kterých by byl odůvodněn jeho zásah, neshledal. K tomuto závěru dospěl na základě následujícího posouzení.
Článek 8 odst. 1 Úmluvy chrání právo každého na respektování jeho soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Ústavní soud, zcela v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, posuzuje otázku existence nebo neexistence rodinného života vždy případ od případu, a to na základě skutečné (praktické) existence úzkých osobních vztahů, s vědomím toho, že při posouzení obsahu pojmu "soukromý život" je třeba respektovat nejen tzv. vnitřní kruh" jednotlivce (tj. vlastní osobní život), ale i širší rámec, ve kterém jednotlivec vytváří a rozvíjí vztahy s dalšími lidskými bytostmi. Stěžovatelova věc nepochybně spadá pod čl. 8 odst. 1 Úmluvy, neboť stěžovatel pobýval v České republice společně se svojí manželkou a jeho vyhoštění má vliv na rodinný život manželů.
Právo podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy však není chráněno neomezeně, podle odst. 2 téhož článku může státní orgán do výkonu tohoto práva zasahovat v případech, "kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných". Nahlížeje na "zásah" do práva stěžovatele na respektování rodinného života v těchto souvislostech, Ústavní soud konstatoval, že trest vyhoštění byl uložen soudním rozhodnutím v souladu se zákonem, neboť byl uložen na základě trestního zákona po trestním řízení proběhnuvším podle trestního řádu. Pro zodpovězení otázky, zda tento zásah byl nezbytným pro splnění některého z legitimních cílů ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy, Ústavní soud použil metodu proporcionality, jíž poměřuje kolizi základních práv a svobod jednotlivce s jinou ústavně chráněnou hodnotou, jíž je v projednávaném případě náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů v rámci řádného procesu, jenž se promítá v rovině ústavní v čl. 80 odst. 1, čl. 90 Ústavy, čl. 39 a čl. 40 Listiny. Vzal tedy na jedné straně v úvahu, že stěžovatel spáchal trestný čin ublížení na zdraví, kterým způsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, na druhé straně pak skutečnost, že stěžovatel je bezdětný, jeho příbuzní žijí na Ukrajině, manželka je rovněž ukrajinská státní příslušnice a oba manželé v České republice žijí a pracují po dobu cca 4 let na základě dlouhodobého víza s omezenou dobou platnosti. Po zvážení všech okolností případu Ústavní soud dospěl k závěru, že zájem státu na zachování veřejného pořádku, prevence trestných činů a respektování právního řádu České republiky byl v daném případě legitimní a že rozhodnutí o vyhoštění učiněné v mezích povolených čl. 8 odst. 2 Úmluvy se jeví být přiměřeným sledovanému účelu. Toto zjištění pak vede k tomu, že tvrzení stěžovatele o porušení čl. 8 odst. 1 Úmluvy lze označit za zjevně neopodstatněné, když stejný závěr z týchž důvodů lze plně vztáhnout i na jeho tvrzení o porušení čl. 10 odst. 2 Listiny (podle kterého má každý právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života).
Vyhoštění cizinců je v zásadě suverénním právem každého státu a Úmluva ani Listina toto právo nijak neomezuje, s výjimkou výslovně stanovených případů v čl. 8 odst. 2 Úmluvy (srov. shora) a Protokoly č. 4 a č. 7 (srovnatelně s čl. 8 odst. 2 Úmluvy) a čl. 14 odst. 5 Listiny, tj., že cizinec může být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodly o uložení trestu vyhoštění na základě zákona poté, co neshledaly existenci okolností vylučujících jeho uložení. K tomuto závěru dospěly na základě skutkových zjištění majících základ v provedeném dokazování. Z odůvodnění usnesení dovolacího soudu, jímž bylo ve stěžovatelově věci trestní řízení zakončeno, zřetelně vyplývá, na základě jakých skutečností Nejvyšší soud ČR dospěl ve svých úvahách k závěru, že uložení trestu vyhoštění není v rozporu se zájmem na spojení stěžovatelovy rodiny. Ústavní soud považuje toto rozhodnutí za plně přezkoumatelné, beze stop soudní svévole či jiného extrémního nesouladu, který by byl schopen přivodit jeho zásah. Ústavní soud připomíná, že mu obecně nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a za pochybení v procesu dokazování považuje jen ty nejvýraznější excesy, mající dopad do základních práv a svobod. Nic takového však v projednávané věci nezjistil. To, že stěžovatel závěr soudu nesdílí a zastává názor jiný, neznamená samo o sobě porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Jiné porušení práva na soudní ochranu Ústavní soud nezjistil (stěžovatel je ani netvrdil), ze soudního spisu naopak vyplynulo, že stěžovatelovi nebylo upřeno žádné z jeho procesních práv a jeho věc byla řádně projednána a rozhodnuta nezávislými a nestrannými soudy. Ve světle těchto zjištění se jeví neopodstatněnou i argumentace stěžovatele o porušení čl. 90 Ústavy a čl. 2 odst. 1 Listiny, nehledě na to, že článek 90 Ústavy žádné veřejné subjektivní ústavní právo nezakotvuje, pročež nelze se jej dovolávat samostatně.
Ze všech výše uvedený důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ČR odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
K návrhu stěžovatele na postup podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud uvádí, že neshledal žádný důvod pro vydání formálního usnesení o přednostním projednání stěžovatelovy věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. října 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu