ECLI:CZ:US:2006:4.US.142.06
sp. zn. IV. ÚS 142/06
Usnesení
IV. ÚS 142/06
Ústavní soud rozhodl dne 18. dubna 2006 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudce Jiřího Muchy a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Mgr. E. L., zastoupené JUDr. Jiřím Černým, advokátem, AK Vysoká 92, 269 01 Rakovník, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 12. 2005, čj. 8 Nc 294/2005-38, spojenou s návrhem, aby "náklady za právní zastoupení navrhovatelky ve věci této hradil stát", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností shora uvedenou napadla stěžovatelka uvedené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem. V odůvodnění ústavní stížnosti vyložila, z jakých důvodů podle jejího náhledu postupoval krajský soud v rozporu s čl. 36 a čl. 38 "LPS" (míněna je zřejmě Listina základních práv a svobod).
Po zjištění, že ústavní stížnost nevykazovala formální vady, byla podána včas řádně zastoupenou a k ústavní stížnosti oprávněnou stěžovatelkou, přičemž se jedná o přípustný návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný, vyžádal Ústavní soud spis Okresního soudu v Lounech, sp. zn. 7 C 1295/2004, s jehož obsahem se zevrubně seznámil.
Obsah ústavní stížnosti, jakož i napadeného rozhodnutí, a průběh řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť průběh řízení a napadené rozhodnutí jsou stěžovatelce, účastníku řízení, jakož i vedlejšímu účastníku řízení známy; pokud pak jde o ústavní stížnost samotnou, není též třeba s přihlédnutím k závěru Ústavního soudu dále prezentovanému její odůvodnění podrobněji opakovat.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavním soudem nebylo zjištěno nic, co by byť i jen naznačovalo dotčení jakéhokoli ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, přičemž pouze bylo-li by postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem do takových práv zasaženo, mohl by Ústavní soud přistoupit ke kasaci stěžovaného rozhodnutí. V tomto směru lze odkázat na zcela stabilizovanou a bohatou judikaturu Ústavního soudu upínající se k posouzení toho, kdy lze řízení před obecnými soudy a rozhodnutí z nich vzešlá považovat za rozporná s ústavními kautelami. Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl napadeným usnesením v souladu se zákonem, své rozhodnutí sice stručně, ale přehledně, srozumitelně a v dostačující míře odůvodnil, přičemž v jeho rozhodnutí nelze shledávat nic, co by naznačovalo jakoukoli libovůli. V probíhajícím řízení neshledal Ústavní soud nic, co by odporovalo spravedlivému procesu, a to zejména z toho pohledu, že by snad právo na takový proces bylo stěžovatelce upíráno.
Z obsahu stížnosti je patrno, že její podání buď nebylo míněno zcela vážně a nebo že stěžovatelku zastupující advokát naprosto se neorientuje v právu ústavním, ba dokonce ani v právu jednoduchém. I když se ponechá stranou nepřehlednost, malá srozumitelnost a gramatická nedokonalost podaného návrhu, musí být připomenuto Ústavním soudem, že stěžovatelčin advokát zcela nesprávně vymezuje okruh účastníků řízení před Ústavním soudem a že Ústavnímu soudu předložil podání, v němž ústavně právní argumentace téměř absentuje. V rovině občanského práva procesního vytýká pak stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce málo pochopitelně např. to, že prý bylo "vinou obou soudů OS i KS, které nevyzvaly mého advokáta k doplnění a specifikaci námitky a předložení důkazů, ač to on sám naznačoval, ..."; není patrno, proč tedy tuto specifikaci stěžovatelčin advokát neučinil i bez výzvy soudu (k níž ostatně soud není povinován), ačkoli by měl řádně hájit stěžovatelčina práva; podobně nelze porozumět výtce, dle které se až z odůvodnění napadeného usnesení dozvěděla stěžovatelka, resp. její advokát, že spis byl předložen nadřízenému soudu se stanoviskem soudce, jehož podjatost byla namítnuta; je nepochybné, že stěžovatelce či jejímu zástupci nic nebránilo v tom, aby kdykoli do spisu nahlédli, a to ať už u soudu prvého či druhého stupně (není patrno, že by se tak stalo), nehledě na to, že při znalosti ustanovení §15b odst. 1 o. s. ř. by neměl být stěžovatelčin zástupce postupem soudu překvapen. Zcela zmatené je tvrzení o porušení rovných práv stěžovatelky a jejího údajného "odpůrce" soudce JUDr. Petra Erby. Je nadbytečné vypočítávat další pochybení sepsaného návrhu; byl-li tento shledán zjevně neopodstatněným, bylo též zbytečné odstranění všech vad ústavní stížnosti požadovat, neboť byť by i k jejich odstranění došlo, nemohlo by to na závěru o neopodstatněnosti návrhu ničeho změnit.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost musel Ústavní soud odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění; v důsledku odmítnutí ústavní stížnosti nepřipadá v úvahu, aby stěžovatelce stát nahrazoval náklady řízení před Ústavním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2006
Miloslav Výborný
zastupující předseda senátu