ECLI:CZ:US:2006:4.US.143.06
sp. zn. IV. ÚS 143/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem Advokátní kanceláře v Písku, Velké nám. 180/2, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 2005, č. j. 10 Ca 167/2005-56, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 2 Afs 202/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se svou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 3. 2006, domáhá s odvoláním na porušení jeho ústavního práva na soudní ochranu a zásady spravedlivého procesu, zaručených v čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy ČR a v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených soudních rozhodnutí.
Napadeným rozsudkem, sp. zn. 2 Afs 202/2004, ze dne 18. 8. 2005 zrušil Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 10. 2004, č. j. 10 Ca 156/2004-16, a věc mu vrátil k dalšímu řízení, když se neztotožnil se závěrem krajského soudu, že správce daně měl dodatečné platební výměry zaslat zástupci stěžovatele poté, co obdržel předmětnou plnou moc. Nejvyšší správní soud uvedl, že pokud by za dané situace správce daně byl povinen rozhodnutí znovu zaslat zástupci daňového subjektu, musel by fakticky předchozí úkon zopakovat, přestože k tomu nebyl zákonem povinován. Tvrzení stěžovatele o faktickém prodloužení odvolací lhůty proto Nejvyšší správní soud shledal nepřípadným. Krajský soud v Českých Budějovicích pak ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 26. 10. 2005, č. j. 10 Ca 167/2005-56, následně žalobu zamítl, a to s odkazem na vázanost právním názorem Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel pak podal dle poučení obecného soudu novou kasační stížnost, která byla usnesením Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 2 Afs 202/2004, ze dne 1. 2. 2006 odmítnuta jako nepřípustná podle ustanovení §104 odst. 3 písm. a) a ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s.ř.s. Stěžovatel dovozuje, že teprve dnem převzetí tohoto usnesení Nejvyššího správního soudu počal běh lhůty k podání ústavní stížnosti.
Podstatu ústavní stížnosti představuje stěžovatelova námitka proti nesprávnému posouzení právní otázky, zda dne 23. 10. 2000 byly dodatečné platební výměry stěžovateli řádně doručeny, a zda tedy dnem následujícím počala běžet odvolací lhůta. Dodatečné platební výměry byly správcem daně vydány dne 10. 10. 2000, předány dne 13. 10. 2000 k poštovní přepravě a stěžovatel je dne 23. 10. 2000 převzal. Avšak ještě před jejich doručením, a to dne 20. 10. 2000, stěžovatel předložil správci daně plnou moc pro daňového poradce, aby jej zastupoval v daňovém řízení. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěry uvedenými v napadených rozsudcích a domnívá se, že první rozsudek krajského soudu ve věci byl správný a dodatečné platební výměry mu nebyly dosud řádně doručeny, neboť nebyly doručeny jeho zvolenému zmocněnci. Ústavní stížností napadenými soudními rozhodnutími byla tak podle stěžovatelova názoru porušena jeho shora uvedená základní práva a proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
II.
Dříve než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje formální a obsahové náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Jak Ústavní soud zjišťuje, podal stěžovatel v dané věci již před podáním této ústavní stížnosti ze dne 17. 3. 2006 ústavní stížnost doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 2. 2006 a vedenou Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 47/06. Totožnost obou ústavních stížností je dána totožností napadených soudních rozhodnutí, kdy stěžovatel v obou ústavních stížnostech shodně napadá rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 2005, č.j. 10 Ca 167/2005-56, a Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 2 Afs 202/2004, a na základě stejné argumentace navrhuje jejich zrušení pro porušení týchž základních práv stěžovatele.
Podle §35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je návrh nepřípustný v případě, že Ústavní soud již v téže věci jedná. Vzniká tak překážka litispendence (zahájeného řízení), která ve smyslu výše uvedeného ustanovení činí návrh nepřípustným a brání tomu, aby v téže věci probíhalo současně před Ústavním soudem další řízení.
Z výše uvedeného důvodu Ústavnímu soudu nezbylo než stěžovatelovu ústavní stížnost jako nepřípustnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. 6. 2006
Michaela Židlická
soudce zpravodaj