ECLI:CZ:US:2006:4.US.147.06.1
sp. zn. IV. ÚS 147/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. R., t. č., zastoupeného JUDr. Iljou Hrubým, advokátem se sídlem Praha 4, Pod Višňovkou 16, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 4 Tz 137/2005, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 10 To 124/2003 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 11. 4. 2003, sp. zn. 28 T 47/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 3. 2006, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále právo na účinné opravné prostředky zaručené čl. 2 a 13 Úmluvy a právo podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy.
Z podané ústavní stížnosti a připojených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 11. 4. 2003, sp. zn. 28 T 47/2000, společně se spoluobviněným D. J. uznán vinným spolupachatelstvím trestného činu loupeže a porušování domovní svobody a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm a půl roku, pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Trestných činů se stěžovatel dopustil jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 10 To 124/2003, jako nedůvodné podle §256 tr. řádu zamítl.
Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1488/2004, odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Ministr spravedlnosti České republiky podal ve věci stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněných proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 10 To 124/2003, a to do části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve výroku o náhradě škody; Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 4 Tz 137/2005, rozhodl ve věci stěžovatele tak, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 10 To 124/2003, byl porušen zákon a napadené usnesení v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve výroku o náhradě škody, zrušil.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je z části zjevně neopodstatněná a z části podaná po lhůtě stanové pro její podání.
Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Ústavní soud je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá ve výtce stěžovatele směřující k rozhodnutí Nejvyššího soudu, který podle názoru stěžovatele porušil zákon při výkladu ustanovení §267 odst. 3 věty druhé tr. řádu tím, že nepřezkoumal při posuzování stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona, kterou podal ve prospěch obviněných, i výroky o vině a řízení, které mu předcházelo.
Ústavní soud z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu zjistil, že Nejvyšší soud se uvedenou otázkou zabýval, a to zejména v posledním odstavci odůvodnění svého rozhodnutí na str. 7. Nejvyšší soud zde zcela jasně a logicky vysvětlil, proč nemohl aplikovat ustanovení §267 odst. 3 věty druhé tr. řádu o tom, že "k vadám výroků, které nebyly stížností pro porušení zákona napadeny, Nejvyšší soud přihlíží, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona, a to vzhledem k výhradně procesní povaze zjištěné vady, která měla za důsledek nesprávnost výroku o náhradě škody, přičemž se samotným výrokem o vině tato vada neměla žádnou souvislost. Ústavní soud konstatuje, že uvedený výklad ustanovení §267 odst. 3 věty druhé tř. řádu provedený Nejvyšším soudem je zcela v souladu s jeho konstantní judikaturou i v souladu s komentářem k trestnímu řádu, ve kterém je mimo jiné uvedeno, že "k vadám jiných než napadených výroků Nejvyšší soud zásadně nepřihlíží, pokud by nemohly mít vliv na správnost výroků, proti nimiž byla podána stížnost pro porušení zákona.Tak např. vadně učiněný výrok o náhradě škody podle §228 a §229 Nejvyšší soud nepřezkoumává, jestliže stížnost pro porušení zákona napadá výlučně výrok o uloženém trestu, třeba z důvodu jeho nepřiměřené přísnosti, a podobně to platí opačně, je-li napaden pouze výrok o náhradě škody, není předmětem přezkumu výrok o trestu" (viz Trestní řád - Komentář - díl II, 5. vydání C. H. BECK 2005 str. 2135).
Ústavní soud je toho názoru, že řízení o podané stížnosti ministra spravedlnosti ve prospěch obviněných bylo Nejvyšším soudem provedeno v souladu s vnitrostátním právem a zaručovalo dodržování práv chráněných Úmluvou. Ústavní soud ani neshledal, že by postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, když trestní řád interpretoval a aplikoval ústavněprávně konformním způsobem. Jestliže základními aspekty práva na spravedlivý proces jsou kontradiktornost a rovnost zbraní mezi stranami, a tyto aspekty byly v provedeném řízení dodrženy, Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv garantovaných uvedenými články Listiny, Úmluvy a Ústavy.
Z důvodů shora uvedených byla ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 4 Tz 137/2005, posouzena Ústavním soudem jako zjevně neopodstatněná.
V části ústavní stížnosti směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 10 To 124/2003 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 11. 4. 2003, sp. zn. 28 T 47/2000, Ústavní soud konstatuje, že výtkami stěžovatele vůči odsuzujícím rozhodnutím soudu I. stupně a soudu odvolacího se Ústavní soud již velmi podrobně zabýval ve svém usnesení ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 261/05, kterým ústavní stížnost stěžovatele podanou proti uvedeným rozhodnutím a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1488/2004, kterým dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele, odmítl z části jako zjevně neopodstatněnou a z části jako nepřípustnou. Vzhledem ke skutečnosti, že jak soud I. stupně, tak i soud odvolací vydaly svá rozhodnutí ve věci stěžovatele v průběhu roku 2003 a rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatele bylo stěžovateli doručeno, jak vyplývá ze spisu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 261/05, č. listu 3, dne 21. 3. 2005, je ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 3. 2006, v části směřující proti rozhodnutí soudu I. stupně a soudu odvolacího podána zcela evidentně po lhůtě stanovené pro její podání. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze totiž ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje a tato lhůta v daném případě uplynula dnem 20. 5. 2005.
Z důvodu zde uvedených proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl a to z části podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání a z části podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu