ECLI:CZ:US:2006:4.US.148.06
sp. zn. IV. ÚS 148/06
Usnesení
IV. ÚS 148/06
Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, AK Bolzanova 1, 115 03 Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 3. 11. 2005, č. j. 6 T 109/2005-101, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2005, č. j. 13 To 370/2005-131, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své včas podané ústavní stížnosti stěžovatel žádá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena řada ve stížnosti uvedených ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), Ústavy a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 6 T 109/2005, zjistil Ústavní soud, že stěžovatel byl shledán vinným trestným činem krádeže a trestným činem neoprávněného držení platební karty, kterého se dopustil - zkráceně řečeno - tím, že rodičům své tehdejší družky odcizil platební kartu, jíž pak učinil několik výběrů finančních prostředků prostřednictvím bankomatu.
Stěžovatel poukazuje na fakt, že jeho tehdejší družka během přípravného řízení měnila svou výpověď (dle jeho názoru za účelem uniknout trestnímu stíhání) a současně také vypovídala rozdílně od svých rodičů. S ohledem na rozpory v její výpovědi bylo možno skutečný stav zjistit pouze vyžádáním záznamů z bezpečnostních kamer, které si však policie nevyžádala, přestože byly k dispozici po čtyřicet dnů. Soudy tedy vycházely z neúplně zjištěného skutkového stavu, stěžovatelova obhajoba nebyla vyvrácena žádným spolehlivým důkazem a řízení jako celek bylo determinováno toliko trestní minulostí stěžovatele.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelovy námitky nejsou ničím jiným než polemikou se závěry obecných soudů, které jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně vyloženy popisem logických úvah, kterými se soudy při hodnocení důkazů zaobíraly. Soudy náležitě osvětlily, proč při posuzování věrohodnosti svědků drobným nepřesnostem v jejich výpovědích nepřikládaly důležitost, stejně tak v dostatečném rozsahu osvětlily svůj přístup ke změnám výpovědi stěžovatelovy bývalé družky. Odvolací soud připustil, že orgány činné v přípravném řízení pochybily, když si nevyžádaly záznamy z kamer u jednotlivých bankomatů, čímž by odpadly jakékoli pochybnosti o osobě pachatele výše uvedených trestných činů, nicméně byl názoru, že ani absence tohoto důkazního prostředku nebrání kladnému rozhodnutí o stěžovatelově vině, přičemž tento názor adekvátním způsobem odůvodnil. Pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který výlučně zakládá důvod pro ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů obecných, neboť jen tyto soudy jsou povolány rozhodovat o vině a trestu (čl. 40 odst. 1 Listiny), nelze soudům, jejichž rozhodnutí byla ústavní stížnosti napadena, vytknout ničeho.
Ústavní soud podanou ústavní stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. září 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu