ECLI:CZ:US:2006:4.US.18.06
sp. zn. IV. ÚS 18/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové 3, Komenského 241, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2005, č. j. Nco 221/2005-86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 1. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), jímž bylo rozhodnuto o tom, že soudci Krajského soudu v Ústí nad Labem JUDr. Miroslav Formánek, JUDr. Jana Nováková a JUDr. Pavel Vrcha nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 125/2002 a u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 8 Nc 178/2005.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo, vyplývající z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to právo na projednání věci nezávislým a nestranným soudem, neboť v jeho věci rozhodovali soudci, jenž měli být z důvodu své podjatosti vyloučeni. Stěžovatel dovozoval, že k vyloučení soudců z projednávání jeho věci postačuje, prokázal-li důvodnou pochybnost o jejich nezávislosti a zejména nestrannosti. Své závěry stěžovatel opřel o argument, že se při rozhodování o podjatosti soudce nejedná pouze o hodnocení subjektivního pocitu soudce, nýbrž o objektivní úvahu, zda lze vzhledem k okolnostem případu mít za to, že by soudce podjatý být mohl (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 105/01), dále o argument, že vyloučení soudce z projednání věci nezakládá pouze prokázaná podjatost, nýbrž i pouhá pochybnost o jeho podjatosti (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 167/94) a rovněž o argument, že z projednání a rozhodnutí věci je vyloučen ten soudce, u něhož se vzhledem k jeho způsobu jednání a chování během řízení vytvořil takový vztah k věci nebo účastníkům, že lze objektivně o jeho nepodjatosti pochybovat (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt proti Belgii, 1970). Stěžovatel uváděl, že v České republice je vyvíjen silný politický a společenský tlak, především ze strany politiků, aby spory, které vede, byly ukončeny určitým způsobem. Dle jeho názoru lze mít důvodnou pochybnost, zda jsou soudci schopni takovému tlaku odolat a rozhodovat nestranně. Pokud jde o soudce krajského soudu, jejichž vyloučení se stěžovatel domáhal, tito neprokázali, že se od vlivu politiků distancují a že nebudou při svém rozhodování politickým tlakem ovlivněni, jedná se proto o soudce podjaté. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí vrchního soudu zrušil.
II.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Poté, co Ústavní soud napadené rozhodnutí přezkoumal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě předesílá, že se totožnou problematikou zabýval ve svém usnesení ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. IV. ÚS 21/06, a ani nyní nespatřuje důvod se od vysloveného právního názoru odchýlit. Vrchní soud v Praze se s námitkami stěžovatele, týkajícími se podjatosti soudců, v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádal, když vyložil, z jakého důvodu nelze skutečnosti tvrzené stěžovatelem podřadit pod důvody uvedené v §14 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Pro stručnost tedy lze na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat. Závěry vrchního soudu o tom, že samotnou politickou kampaň a rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nelze považovat za skutečnosti, jež by byly samy o sobě způsobilé ohrozit nezávislost a nestrannost soudního rozhodování, se jeví jako přiléhavé a nevybočují z mezí stanovených pravidly spravedlivého procesu a ústavně zaručených práv. Naopak argumenty, uváděné v citovaných rozhodnutí, na něž stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkázal, na stěžovatelem formulované výtky z pohledu kontextuálního bez dalšího nedopadají. Po soudcích lze jen stěží požadovat, aby v souladu s požadavky stěžovatele prokázali, že nebudou ovlivněni politickým tlakem; nadbytečnost takového důkazu vyplývá ze základního ústavního principu fungování soudní moci, jímž je nezávislé a spravedlivé rozhodování, přičemž je zákonnou i morální povinností soudců tento princip dodržovat.
Ústavní soud tedy konstatuje, že neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. 3. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu