ECLI:CZ:US:2006:4.US.228.04
sp. zn. IV. ÚS 228/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky SVP spol. s r. o., se sídlem v Praze 2, Sekaninova 52, zastoupené JUDr. Vítězslavem Květenským, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 16, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2004, č. j. 35 Co 150/2004-94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 14. 7. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 3. 12. 2003, č. j. 20 C 87/2000-72, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 20 C 53/95.
Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů, že v předmětné věci nebyly splněny podmínky pro obnovu řízení. Stěžovatelka uvedla, že se Finanční úřad pro Prahu - Jižní Město (dále jen "vedlejší účastník") v řízení vedeném pod sp. zn. 20 C 53/95 u obvodního soudu žalobou dle §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), domáhal, aby bylo vůči němu prohlášeno za neúčinných sedm kupních smluv uzavřených mezi J. L.- LAS a stěžovatelkou. Vedlejší účastník svůj návrh zdůvodňoval tím, že tyto kupní smlouvy byly uzavřeny v úmyslu zkrátit jej jako věřitele, neboť za panem J. L. měl pohledávky ve výši přesahující 30 000 000 Kč. Obvodní soud žalobě vedlejšího účastníka vyhověl, a městský soud jako soud odvolací toto rozhodnutí rozsudkem ze dne 7. 5. 1997, č. j. 22 Co 123/97-109, potvrdil. Stěžovatelka dne 1. 6. 2000 podala návrh na povolení obnovy řízení, který odůvodnila tím, že dodatečně vyšly najevo nové skutečnosti, jež bez své viny nemohla použít v původním řízení a které mohou přivodit pro ni příznivější rozhodnutí ve věci. Za novou skutečnost považovala stěžovatelka zjištění, že daňová přiznání, podaná J. L. byla správná a odpovídající skutečnosti, tedy že J. L. neměl daňové nedoplatky, jak v původním řízení tvrdil vedlejší účastník. Stěžovatelka svá tvrzení dokládala zprávou Účetního sdružení Bleskont a zprávou znalce Ing. S. V., který vypracoval znalecký posudek z oboru účetnictví pro účely trestního řízení vedeného proti J. L. v souvislosti s podezřením ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 a 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon") a poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) a odst. 4 trestního zákona. Stěžovatelka měla za to, že uvedené důkazy vyvracejí existenci daňového nedoplatku J. L. vůči vedlejšímu účastníkovi, a tedy vylučují možnost, že by J. L. jednal v úmyslu zkrátit věřitele, neboť vedlejší účastník věřitelem fakticky nebyl. Obecné soudy se ovšem s právním názorem stěžovatelky neztotožnily, když obvodní soud návrh na povolení obnovy řízení usnesením ze dne 3. 12. 2003, č. j. 20 C 87/2000-72, zamítl a městský soud toto rozhodnutí usnesením ze dne 27. 4. 2004, č. j. 35 Co 150/2004-94, potvrdil. Soudy obou stupňů konstatovaly, že J. L. nevyužil v daňovém řízení v dostatečné míře svých procesních práv, to ovšem nelze přičítat na vrub stěžovatelce, neboť se jedná o odlišný subjekt, a otázku nově najevo vyšlých skutečností nebo důkazů je třeba zkoumat výhradně ve vztahu ke stěžovatelce, když navíc J.L. nebyl ani účastníkem řízení ve věci, o jejíž obnovu jde. Stěžovatelka rovněž namítala, že odkaz na judikát Nejvyššího soudu v odůvodnění rozhodnutí městského soudu není případný, neboť návrh na povolení obnovy nebyl odůvodněn vydáním rozhodnutí, nýbrž tím, že dodatečně vyšly najevo nové skutečnosti, což také doložila navrhovanými důkazy. Svou argumentaci pak stěžovatelka podpořila odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 20 Cdo 3014/2000, z nějž vyplývá, že nelze apriori odmítat jako důvod obnovy řízení znalecký posudek zpracovaný až po skončení řízení. Odmítla proto názor městského soudu, že důvodem obnovy v občanském soudním řízení nemohou být důkazy vzniklé až po skončení původního řízení. V závěru své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud usnesení městského soudu ze dne 27. 4. 2004, č.j. 35 Co 150/2004-94, zrušil a aby jí v souladu s ustanovením §83 zákona o Ústavním soudu uhradil náklady na zastoupení stát, neboť stěžovatelka v současné době nevyvíjí žádnou hospodářskou činnost ani nemá žádné jiné příjmy či majetek, v důsledku čehož jí chybí prostředky k placení těchto nákladů.
Přípisem ze dne 17. 8. 2004 pak stěžovatelka postoupila Ústavnímu soudu kopii usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 27. 7. 2004, č. j. KZV 102/95-304, kterým bylo zastaveno trestní stíhání J. L. pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby a trestný čin poškozování věřitele.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byl podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a spisy obvodního soudu sp. zn. 20 C 53/1995 a sp. zn. 20 C 87/2000.
Městský soud ve svém vyjádření konstatoval, že v projednávané věci nebyly naplněny předpoklady pro povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném do 1. 1. 2001, což byl závěr, k němuž dospěly shodně soudy obou stupňů. Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud není třetí soudní instancí a není povolán zasahovat do činnosti obecných soudů, jestliže tyto postupují v mezích hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dle přesvědčení městského soudu nebylo během řízení zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky; ostatně stěžovatelka ve své ústavní stížnosti ani nic takového nenamítala. Ve zbytku odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, popřípadě zamítnuta.
Vedlejší účastník se poté vyjádřil k jednotlivým důkazům, o něž stěžovatelka opřela svůj návrh na obnovu řízení. Ke zprávě Účetního sdružení Bleskont vedlejší účastník poznamenal, že mu není známo, zda mělo toto sdružení k dispozici kompletní účetnictví, když bylo do té doby údajně nedostupné. V každém případě vyjádření jakékoliv účetní firmy o výši daňové povinnosti je třeba považovat za irelevantní, neboť k tomuto je příslušný pouze správce daně. Výši své daňové povinnosti je povinen daňový subjekt si sám vypočítat a správci daně ji oznámit formou daňového přiznání, přičemž o konečné výši daně rozhodne na základě vyměřovacího řízení správce daně formou platebního výměru. Tento platební výměr je rozhodnutím, které lze napadnout řádnými, mimořádnými opravnými prostředky nebo správní žalobou a je i podkladem pro výkon rozhodnutí. Změněn nebo zrušen může být opět pouze v daňovém řízení, k čemuž do dnešního dne nedošlo a není to již ani možné vzhledem k prekluzi lhůt. Obdobně vedlejší účastník argumentoval ve vztahu ke zprávě znalce Ing. S. V., který vypracoval znalecký posudek z oboru účetnictví pro účely trestního řízení. Dle názoru vedlejšího účastníka jakýkoliv důkaz v trestním řízení nebo výsledek trestního řízení není právní skutečností, jež by založila neplatnost příslušného platebního výměru vydaného v daňovém řízení nebo by měla za následek nemožnost výkonu rozhodnutí této pohledávky. Daňové řízení je v tomto smyslu na trestním řízení nezávislé, a trestní řízení proto nemůže v žádném případě suplovat jakoukoliv formu přezkumu v daňovém řízení. Až na několik taxativně stanovených výjimek leží důkazní břemeno o správné výši daňové povinnosti na straně daňového subjektu. Pokud subjekt tuto svou povinnost nesplní, musí správce daně realizovat zákonné postupy a stanovit daňovou povinnost dokazováním nebo dle pomůcek, stejně jako se to stalo v tomto případě. Výsledná daňová povinnost není vystavěna na principu naprosté daňové spravedlnosti, naopak v řadě případů je tento způsob stanovení daně pro daňový subjekt nevýhodný. Stanovení daňové povinnosti se řídí principem přiměřenosti, jehož aplikace je přezkoumatelná formou správního soudnictví. Vzhledem k tomu, že tato zákonem stanovená možnost nebyla ze strany daňového subjektu využita, je platební výměr platný, pravomocný a vykonatelný. Z výše uvedeného vyplývá, že neexistují žádné nové skutečnosti, které by mohly mít vliv na výši daňového nedoplatku. Stran návrhu stěžovatelky, aby náklady na zastoupení ve smyslu §83 zákona o Ústavním soudu zaplatil stát, upozornil vedlejší účastník na to, že byla v rámci konkurzního řízení na firmu pana J. L. uznána pohledávka stěžovatelky ve výši 19 269 550 Kč, tj. cena, za kterou stěžovatelka odkoupila předmětné nemovitosti. Stěžovatelka pak na základě pravomocného rozvrhového usnesení z konkurzního řízení získala částku cca 1 500 000 Kč. Není tedy dán důvod, aby náklady právního zastoupení hradil stát. Oba účastníci na závěr svých vyjádření shodně navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Na výše uvedená vyjádření reagovala stěžovatelka přípisem ze dne 6. 9. 2006. V něm upřesnila, že má za to, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Soudy neakceptovaly navrhované důkazní prostředky a tím znemožnily stěžovatelce uplatnit nově najevo vyšlé skutečnosti a dostat se tak do výhodnějšího postavení než bylo původní postavení stěžovatelky. Vyjádření vedlejšího účastníka se zabývá věcmi, které nejsou z hlediska řízení před Ústavním soudem podstatné, neboť v té době ještě nebyl Obvodním soudem pro Prahu 2 vydán konečný zprošťující rozsudek v trestní věci J. L., k čemuž došlo dne 24. 1. 2006. Z přípisu znalce Ing. St. V. ze dne 3. 9. 2006, který byl k ústavní stížnosti přiložen, je zřejmé, že vedlejší účastník ve svém vyjádření používá argumentaci z jeho znaleckého posudku, nicméně tato je vytržena z kontextu a navíc toto vyjádření obsahuje i zjevné nepravdy. Vedlejší účastník neposkytoval znalci dostatečnou součinnost a dále měl v době, kdy vyměřoval J. L. daňovou povinnost dle takzvaných pomůcek, k dispozici příslušnou dokumentaci, byť v jiném oddělení. Tato skutečnost však byla úředníkům vyměřujícím daňovou povinnost známa. Stěžovatelka navrhla, aby bylo vyjádření soudního znalce Ing. S. V. v řízení o ústavní stížnosti provedeno jako důkaz. Dne 28. 11. 2006 pak byla Ústavnímu soudu doručena kopie žaloby proti správnímu rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, jejímž prostřednictvím stěžovatelka prokazovala, že J.L. v současné době využívá zákonných institutů k dosažení nápravy ve věci nesprávného vyměření daně.
III.
Ústavní soud následně napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, jenž představuje průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti vydaných rozhodnutí a jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o povolení obnovy soud nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje otázku, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nenáleží do soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by rozhodnutími obecných soudů byla dotčena ústavně zaručená práva stěžovatelky, byl by Ústavní soud povolán k její ochraně zasáhnout. Jestliže tento princip platí pro rozhodnutí ve věci samé, tím spíše je třeba jej aplikovat i při přezkumu rozhodnutí, týkajícího se přípustnosti mimořádného opravného prostředku.
Důvodem pro zamítnutí návrhu stěžovatelky na obnovu řízení byla skutečnost, že platební výměr vedlejšího účastníka č. 163/93 ze dne 31. 3. 1993, č. j. FUJM-DPP-897/93/RO163, jímž byla panu L. vyměřena daň je stále pravomocný. Městský soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/1983 a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uvedl, že existence platebního výměru vylučuje, aby bylo ve věci samé možno rozhodnout jinak než v původním řízení. Mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost pravomocného a vykonatelného správního aktu vydaného správním orgánem v mezích jeho pravomoci. Ani případný zprošťující rozsudek vydaný v trestním řízení nemůže na výše uvedeném nic změnit. Stěžovatelka se přitom s touto stěžejní argumentací obecných soudů nikterak nevypořádala. Ve své ústavní stížnosti polemizovala s názorem městského soudu, co lze v řízení o povolení obnovy považovat za novou skutečnost, avšak podstatné bylo, že žádný ze stěžovatelkou navrhovaných důkazů nebyl s ohledem na existenci platebního výměru způsobilý přivodit pro ni příznivější rozhodnutí ve věci. Její námitky obsažené v ústavní stížnosti tedy nemohly zpochybnit správnost výše uvedených závěrů městského soudu. Nic na tom nemění ani skutečnost, že se J. L. v současnosti pokouší iniciovat přezkum rozhodnutí finančního úřadu. Pokud pak jde o námitky vůči způsobu vyměření daně J. L., nutno stěžovatelku ve vztahu k nim považovat za osobu neoprávněnou. Stěžovatelka nebyla účastnicí daňového řízení a i v případě, že by považovala rozhodnutí vedlejšího účastníka za jiný zásah orgánu veřejné moci, lhůta jednoho roku k podání ústavní stížnosti proti takovému zásahu již dávno uplynula.
Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud nemohl stěžovatelce přiznat náklady právního zastoupení, neboť dle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přichází tento postup v úvahu pouze tehdy, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu