ECLI:CZ:US:2006:4.US.244.06
sp. zn. IV. ÚS 244/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. června 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti V. P., zastoupeného JUDr. Robertem Kubou, advokátem, Advokátní kancelář v Hradci Králové, Buzulucká 431, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 25 Co 629/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 28. 4. 2006 se V. P. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil "ve všech výrocích" nadepsané usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a současně "rozhodl o nákladech řízení".
Z kopie usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2005 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník, tj. nezletilý J. D. (procesní nástupce původní žalobkyně - zemřelé matky), se žalobou podanou dne 24. 11. 2003 domáhal vůči stěžovateli určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 15. 10. 2003 o převodu nemovitostí. Ještě dříve, než začalo jednání ve věci, vzal žalobce prostřednictvím svého zástupce dne 10. 10. 2005 žalobu v plném rozsahu zpět. Okresní soud citovaným usnesením řízení zastavil a žalobci uložil povinnost zaplatit v určené lhůtě žalovanému, tj. stěžovateli, na náhradě nákladů řízení částku 12 168,- Kč k rukám advokáta žalovaného. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ustanovení §146 odst. 2, věta prvá o. s. ř., neboť z procesního hlediska žalobce zavinil zastavení řízení tím, že vzal podanou žalobu zpět, když příčinou tohoto zpětvzetí nebylo chování žalovaného.
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobce usnesení okresního soudu ze dne 14. 11. 2004 v odvoláním dotčeném výroku II. změnil tak, že žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem a žalovanému stanovil povinnost zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 825,- Kč. Krajský soud konstatoval, že z procesního hlediska zavinil zastavení řízení žalobce, a žalovanému proto vzniklo právo na náhradu nákladů řízení účelně vynaložených. Okresní soud se však nezabýval možností užití ustanovení §150 o. s. ř., jež umožňuje mimořádné nepřiznání náhrady nákladů řízení účastníkovi, kterému by jinak tato náhrada příslušela. Jedná se o výjimečné opatření, jehož aplikace je podmíněna existencí okolností zvláštního zřetele hodných. Žalobce je nezletilým dítětem ve věku deseti let, který je v péči svého otce. Dle názoru odvolacího soudu osobní a majetkové poměry nezletilého představují důvody hodné zvláštního zřetele, jež vylučují přiznání práva na náhradu nákladů řízení žalovanému (stanovisko publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 20/80).
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že usnesením krajského soudu ze dne 9. 2. 2006 byl porušen čl.1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Uvedl, že ústavní stížností napadá usnesení krajského soudu "v plném rozsahu, tj. ve všech jejích výrocích". Z obsahu ústavní stížnosti nicméně vyplývá, že stěžovatel akceptoval názor krajského soudu, dle něhož osobní a majetkové poměry nezletilého žalobce představují důvody hodné zvláštního zřetele, které vylučují přiznání práva na náhradu nákladů řízení žalovanému, jak je obsažen ve výroku I. napadeného usnesení. Uložení povinnosti nahradit žalobci náklady odvolacího řízení, byť se zřejmě jedná o bagatelní částku 825,- Kč, však považuje za extrémně nespravedlivé, proti všem principům fair procesu a legitimního očekávání, necitlivé a protiústavní. Uvedl, že je poživatelem starobního důchodu a jako právní laik byl nucen obstarat si v předmětném řízení právní pomoc, což mu přineslo značné náklady.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí krajského soudu a jemu předcházejícího rozhodnutí okresního soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je dle názoru Ústavního soudu nesouhlas stěžovatele s odvolacím soudem uloženou povinností nahradit nezletilému žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 825,- Kč.
Stěžovatel se dovolával práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož relevantní ustanovení zní: "Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích ......". Žádné z citovaných ustanovení Listiny a Úmluvy se o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje. Ústavní soud ovšem připomíná, že principy spravedlivého procesu zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, lze aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bauman proti Rakousku, 2004). Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. usnesení IV. ÚS 310/05 ze dne 26. 9. 2005, ASPI: 32446), v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu. Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí instance ve vztahu k rozhodnutí přijatému obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí přijatá obecnými soudy při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku spravedlivosti obsaženému v citovaných článcích Listiny a Úmluvy. Pokud zákon ponechává otázky nákladů úvaze obecných soudů a ty v jednotlivých případech přihlíží k výsledku řízení, finančnímu postavení stran a jejich chování v řízení, nejeví se být taková úvaha ani svévolnou ani nepřiměřenou.
Zákonné principy obsažené v ustanovení §142 odst. 1 a ustanovení §146 odst. 1 a 2 o. s. ř., dle nichž náhrada nákladů zatěžuje stranu, jež ve sporu nebyla úspěšná, resp. účastníka, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a dále v ustanovení §150 o. s. ř., jež umožňuje mimořádné nepřiznání náhrady nákladů řízení účastníkovi, kterému by jinak tato náhrada příslušela, Ústavní soud považuje za ústavně konformní a odpovídající obecnému požadavku spravedlivosti. Tento závěr Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, např. v nálezu IV. ÚS 221/04 (uveřejněno v ASPI pod č. 32451 - JUD), či usnesení II. ÚS 563/01 (uveřejněno na www.judikatura.cz). Ústavní soud je dále toho názoru, že v daném případě tyto zákonné principy byly aplikovány ústavním způsobem, neboť napadené rozhodnutí krajského soudu dostatečně a konkrétně uvádí důvody, které jej vedly k aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Z tohoto důvodu shledal tvrzení stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces zjevně neopodstatněným.
Pokud jde o tvrzené porušení čl.1 Listiny, dle něhož "Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.", v tomto směru odůvodnění ústavní stížnosti postrádá jakoukoliv bližší argumentaci. Vzhledem k tomu, že ani z obsahu napadeného usnesení jakýkoliv náznak porušení citovaného článku nelze dovodit, pokládá Ústavní soud uvedené tvrzení za zjevně neopodstatněné.
Pokud stěžovatel požadoval "rozhodnout o nákladech řízení", měl dle názoru Ústavního soudu patrně na mysli postup dle §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), případně podle §83 odst. 1 citovaného zákona. V daném případě však výsledek řízení aplikaci citovaného ustanovení neumožnil.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. června 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu