ECLI:CZ:US:2006:4.US.247.06
sp. zn. IV. ÚS 247/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. června 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti T. K., zastoupeného Mgr. Šimonem Slezákem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. 3. 2006, sp. zn. Nt 631/2006, a rozhodnutí Okresního státního zastupitelství v Pardubicích ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. ZT 106/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 5. 2006 se T. K. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná podle §47 odst. 1, odst. 2 trestního řádu za účelem zajištění nároku poškozeného.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obviněný stěžovatel je stíhán pro trestný čin pojistného podvodu podle ustanovení §250a odst. 2, 4 písm. a), b) tr. zák., dílem dokonaným a dílem ukončeným ve stádiu pokusu podle ustanovení §8 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit jako člen organizované skupiny. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Pardubicích dvěma usneseními ze dne 30. 1. 2006 rozhodla podle ustanovení §47 odst. 1 tr. ř., dle něhož "Je-li důvodná obava, že uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem bude mařeno nebo ztěžováno, lze nárok až do pravděpodobné výše škody zajistit na majetku obviněného.", o zajištění nároku poškozených Alianz pojišťovna se sídlem v Praze a Kooperativa pojišťovna se sídlem v Praze, a to prvým usnesením na specifikovaných movitých věcech stěžovatele a druhým usnesením na specifikovaných nemovitostech stěžovatele. Uvedla, že v průběhu trestního řízení byly zjištěny skutečnosti, které vzbuzují důvodnou obavu, že se svým majetkem obviněný hodlá naložit tak, aby jej nebylo možné k úhradě škody použít. To se týká zejména osobního automobilu VW Golf 1.9 D. Spoluobvinění členové organizované skupiny pak část výnosu z trestné činnosti investovali do cizího majetku. Z obsahu ústavní stížností vyplývá, že stěžovatel napadá pouze usnesení druhé, tj. týkající se nemovitostí.
Na základě stížnosti okresní soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků usnesení státní zástupkyně, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, přičemž dospěl k závěru, že stížnost není důvodná a zamítl ji. Poukázal na pořízené odposlechy, ze kterých je patrné, že spoluobvinění investují do cizího majetku; vzhledem k tomu, že trestnou činnost páchali společně, lze dovodit, že tak budou postupovat i pokud jde o maření uspokojení nároku poškozených. Obavu, že uspokojení nároku poškozených bude zmařeno, rovněž potvrzuje výpověď obviněného ze dne 13. 2. 2006, že krádež automobilu Ford Renger 2AW na Slovensku byla zinscenovaná.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že došlo k porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že předmětnými usneseními bylo prohlášeno zajištění nároku poškozených na majetku stěžovatele, ačkoli k tomu nebyl dle ustanovení §47 odst. 1 tr. řádu důvod. Stěžovatel se nedopustil žádného jednání, které by se dalo označit za maření nebo ztěžování případného uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem. Ani orgány rozhodující o zajištění nároku poškozených v odůvodnění svých rozhodnutí žádné konkrétní skutečnosti vztahující se přímo k osobě stěžovatele neoznačily. Pouze paušálně konstatovaly existenci důvodné obavy. Samotnou délku doby, po kterou byla trestná činnost páchána, či společné plánování postupu v páchání trestné činnosti, nelze považovat za jednání, ze kterých by bylo možno dovodit, že stěžovatel se pokouší mařit či ztěžovat uspokojení nároku na náhradu škody způsobené touto trestnou činností. Jednání některých ze spoluobviněných, kteří investovali do cizího majetku, nelze považovat za jednání celé skupiny. To, že se jiní chovali tak, že jejich jednání zakládalo důvodnou obavu, nelze přičítat stěžovateli.
Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Tvrzené porušení čl. 11 Listiny, zajišťujícího ochranu majetku, Ústavní soud posoudil z hlediska článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jež zní:
"Článek 1
Ochrana majetku
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut."
Tento článek obsahuje tři různé normy: první, jež je vyjádřena v první větě prvního odstavce a má všeobecný charakter, vyslovuje princip respektování vlastnictví; druhá, figurující v druhé větě téhož odstavce, se týká zbavení vlastnictví a podrobuje jej určitým podmínkám; pokud jde o třetí, obsaženou v druhém odstavci, ta přiznává státům mimo jiné pravomoc upravit užívání majetku v souladu s obecným zájmem. Nejedná se však o pravidla bez vzájemného vztahu. Druhá a třetí norma se vztahují na konkrétní případy zasahování do vlastnického práva; proto musejí být interpretovány ve světle principu zakotveného v první normě (viz Zwierzyňski proti Polsku, 2001, in Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2002).
Ústavní soud je toho názoru, a účastníci to zřejmě nepopírají, že zajištěné nemovitosti jsou majetkem ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Zjevné zasahování do práva stěžovatele na pokojné užívání majetku pak Ústavní soud spatřuje ve skutečnosti, že byť stěžovatel nebyl přímo zbaven svého majetku, bylo mu dočasně zakázáno, aby zajištěné nemovitosti jakkoli převáděl, zastavoval či jinak zatěžoval právy třetích osob. Jeho vlastnické právo tudíž bylo omezeno. Je proto dále nutné zabývat se tím, zda takové omezení bylo ospravedlněno z hlediska třetí věty čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, který přiznává státu právo upravovat užívání majetku pomocí "zákonů".
Zásah do práva na pokojné užívání majetku může být ospravedlněn, když se prokáže, že byl proveden ve "veřejném zájmu" a "za podmínek, které stanoví zákon". Kromě toho každé zasahování musí splňovat i kritérium přiměřenosti, tj. opatření, kterým dochází k zasahování, musí zajistit "spravedlivou rovnováhu" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce, přičemž požadovaná rovnováha nebude dána, pokud dotčená osoba nese zvláštní a nadměrné břemeno (viz Sporrong and Lönnroth proti Švédsku, 1982, odst. 26 - 28).
Existenci veřejného zájmu Ústavní soud shledává v samotném účelu ustanovení §47 tr. řádu, kterým je zajištění nároku poškozeného. Prakticky se jedná také o ochranu vlastnického práva, v tomto případě však osoby uplatňující v trestním řízení práva poškozeného. Citované ustanovení trestního řádu je současně i z hlediska ústavního nezbytným zákonným podkladem pro zásah do práva na pokojné užívání majetku, přičemž Ústavní soud neshledal žádný důvod pro závěr, dle kterého by snad bylo možno uvedené ustanovení trestního řádu považovat za protiústavní. Podmínka existence veřejného zájmu a zákonného podkladu pro zásah v daném případě tedy byla naplněna.
Z ústavní stížnosti samotné ani z napadených rozhodnutí pak nikterak nevyplývá, že by stěžovatel v důsledku omezení svého práva na pokojné užívání majetku byl či je nucen snášet zvláštní a nadměrné břemeno a že by tudíž "spravedlivá rovnováha" uvedená výše, byla porušena.
Z uvedených důvodů Ústavní soud zjišťuje, že článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě nebyl porušen.
Stěžovatel také namítl porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 36 Listiny. Podstatná část argumentace v odůvodnění ústavní stížnosti je však fakticky vyjádřením nesouhlasného stanoviska se skutkovými zjištěními a právními závěry vedoucími k vydání napadených rozhodnutí. V této souvislosti však Ústavní soud uvádí, že posouzení, zda konkrétní podmínky stanovené zákonem v ustanovení §47 tr. řádu byly v daném případě naplněny, spadá výlučně do kompetence těch orgánů, jež jsou o této věci povolány rozhodnout, v posledku tedy obecnému soudu. Z tohoto důvodu Ústavní soud zjišťuje, že čl. 36 Listiny nebyl porušen. Ústavní soud je také toho názoru, že při celkovém posouzení obou usnesení lze konstatovat, že rozhodnutí o zajištění majetku dostatečně uvádí důvody, na kterém je založeno, byť je zřejmé, že usnesení státní zástupkyně jistým deficitem konkrétních skutečností, vzbuzujících důvodnou obavu, trpí. Tento nedostatek však dle názoru Ústavního soudu byl odstraněn stížnostním soudem.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. června 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu