ECLI:CZ:US:2006:4.US.248.06
sp. zn. IV. ÚS 248/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti D. M., zastoupené JUDr. Antonínem Remešem, advokátem advokátní kanceláře v Děčíně, Pohraniční 1385/14, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, sp. zn. 36 Co 27/2005, ze dne 10. 11. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že se žalobou ze dne 8. 10. 1998 domáhala určení vlastnického práva k předmětným pozemkům v k.ú. Valkeřice. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně, č.j. 10 C 152/98-122, ze dne 29. 10. 2004 byla její žaloba zamítnuta. Stěžovatelka zastoupená JUDr. Jiřím Bjalkem podala odvolání, Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, však napadeným rozsudkem, sp. zn. 36 Co 27/2005, ze dne 10. 11. 2005 rozhodnutí Okresního soudu v Děčíně potvrdil. Právní zástupce stěžovatelky JUDr. Jiří Bjalek dne 8. 5. 2005 zemřel, stěžovatelka proto nebyla vyrozuměna o konání odvolacího jednání, nemohla se jej účastnit a ani nebyla fakticky právně zastoupena. Domnívá se, že tím došlo k porušení jejího práva na projednání věci v její přítomnosti, zaručeného jí v čl. 38 odst. 2 Listiny. Navrhuje proto, aby Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 10 C 152/98, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ve svém vyjádření uvádí, že o skutečnosti, že v době podání odvolání zemřel právní zástupce stěžovatelky JUDr. Jiří Bjalek, neměl žádnou vědomost. Z postupu pošty při doručování předvolání k odvolacímu jednání tomuto právnímu zástupci nic o jeho úmrtí nevyplývalo. Stěžovatelka rovněž soudu žádnou zprávu o úmrtí svého právního zástupce nepodala.
III.
Dříve než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje formální a obsahové náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a po seznámení se s připojeným spisovým materiálem dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Nepřípustnost ústavní stížnosti v řízení před Ústavním soudem vyplývá ze skutečnosti, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že se v případě ústavní stížnosti nejedná o procesní prostředek, který by mohl být využit k ochraně práva vedle prostředků jiných, ale že ústavní stížnost lze podat tehdy, jestliže stěžovatelka ještě před jejím podáním vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovými prostředky se podle tohoto zákonného ustanovení rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V posuzovaném případě stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud svým procesním postupem, kdy nebyla vyrozuměna o konání odvolacího jednání, nemohla se jej účastnit a ani nebyla fakticky právně zastoupena, bylo porušeno její právo na projednání věci v její přítomnosti. Taková námitka se však kryje s důvodem pro podání žaloby pro zmatečnost podle ust. §229 odst. 3 o.s.ř., podle něhož lze žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže byla účastníkovi řízení v jeho průběhu nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Z uvedeného vyplývá, že zákon poskytuje procesní prostředek k ochraně práva, který je stěžovatelka povinna před podáním ústavní stížnosti vyčerpat, a s ohledem na to je ústavní stížnost nepřípustná.
Jak Ústavní soud zjišťuje z připojeného spisového materiálu, stěžovatelka nahlédla 6. 2. 2006 a znovu 13. 2. 2006 do soudního spisu (č.l. 159, 161) a dověděla se tak o vydání napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, který byl doručován jejímu právnímu zástupci JUDr. Jiřímu Bjalkovi, uložením dne 20. 1. 2006. Od okamžiku, kdy se stěžovatelka o důvodu zmatečnosti dověděla, jí počala běžet tříměsíční lhůta k podání žaloby pro zmatečnost. Stěžovatelka tuto možnost k ochraně práva, jak plyne z připojeného spisového materiálu, nevyčerpala. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou, aniž se zabýval otázkou, zda byla ústavní stížnost podána včas.
Z výše uvedeného důvodu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky jako nepřípustnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2006
Michaela Židlická
soudce zpravodaj