ECLI:CZ:US:2006:4.US.251.06
sp. zn. IV. ÚS 251/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatelky MUDr. K. G., právně zastoupené JUDr. Pavlem Čadrou, Karlovo nám. 28, Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze, č. j. 37 C 98/2005-22, ze dne 7. 11. 2005, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. 1 Co 406/2005-40, ze dne 1. 2. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 3.5.2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze, č. j. 37 C 98/2005-22, ze dne 7. 11. 2005, jímž jí nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, a zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. 1 Co 406/2005-40, ze dne 1. 2. 2006, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrzeno.
Výše uvedenými rozhodnutími mělo údajně dojít k zásahu do základních práv stěžovatelky, jež jsou jí garantována čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 4 Ústavy ČR.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o ÚS).
II.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika s názorem obecných soudů, že se v případě stěžovatelky jedná o zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Stěžovatelka s tímto závěrem nesouhlasí a ve své ústavní stížnosti obsáhle líčí skutkové okolnosti, které ji vedly až k uplatnění žaloby na ochranu osobnosti s přiznáním nemajetkové újmy. Stěžovatelka se - stručně shrnuto - stala v minulosti obětí pracovní šikany a mobbingu ze strany svého nadřízeného. Popsala podrobně okolnosti týkající se jejího pracovního poměru až do jeho skončení, kdy poté, co celou věc oznámila zaměstnavateli, bylo na její pracovní místo vypsáno výběrové řízení, v němž neuspěla. Následně jí bývalý zaměstnavatel v souvislosti s ukončením pracovního poměru vydal údajně nepravdivý pracovní posudek, jehož úpravy se stěžovatelka domáhala soudní cestou. Již výše zmíněná žaloba na ochranu osobnosti byla poté podána pro obsah svědecké výpovědi, kterou žalovaný přednesl jako svědek v řízení o úpravu předmětného posudku o pracovní činnosti. Stěžovatelka má za to, že tato výpověď byla nepravdivá, difamující, neboť negativně ovlivňuje její pověst a vážnost i její jméno v odborných kruzích. Rozvádí rovněž podrobně důvody, proč sdělení nepravdivých údajů žalovaným, učiněné podle ní záměrně a po dohodě, představuje neoprávněný a citelný zásah do jejích osobnostních práv. Rozebírá dále ochranu tohoto práva i s odkazem na příslušnou právní úpravu, judikaturu obecných soudů i Ústavního soudu k ní se vztahující.
S ohledem na svou obtížnou sociální situaci stěžovatelka požádala o osvobození od soudních poplatků. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro osvobození od soudních poplatků z důvodu sociálního stavu, jedná se však o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, jak je má na mysli §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Žalovaný vypovídal jako svědek před soudem, jednalo se tedy o subjektivní výkon práva, resp. povinnosti, kdy je vyloučena neoprávněnost zásahu. Odvolací soud zamítavé usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že pro posouzení toho, zda jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, je třeba vycházet z rozhodujících skutečností obsažených v žalobě. Z těchto je patrno, že k tvrzenému neoprávněnému zásahu do osobnostních práv mělo dojít podle stěžovatelky obsahem svědecké výpovědi žalovaného, přičemž svědeckou výpověď je třeba i podle názoru odvolacího soudu považovat za výkon subjektivního práva, resp. zákonem uloženou povinnost, což je okolnost vylučující neoprávněnost zásahu.
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti s těmito závěry, jak již bylo naznačeno, nesouhlasí a domnívá se, že obecné soudy ji tímto závěrem bezdůvodně znevýhodňují při uplatňování ústavního práva na soudní ochranu. Dále vyjadřuje přesvědčení, že závěr o zřejmě bezúspěšném uplatňování práva ji současně neoprávněně diskredituje, neboť není zřejmé, na základě jakých poznatků obecné soudy ještě před vlastním jednáním mohly posoudit takovým způsobem její žalobu. Takovým postupem podle jejího názoru předjímají konečné rozhodnutí ve věci, když tímto usnesením jednoznačně sdělují, že žaloba stěžovatelky, resp. snaha o to, aby nebylo poškozeno její jméno, čest a pověst, není oprávněná. Obecné soudy tak podle stěžovatelky rozhodly o věci dřív, než vůbec začalo jednání a tím podle ní porušily její ústavně zaručená základní práva. V usnesení odvolacího soudu taktéž stěžovatelka postrádá řádné a přezkoumatelné odůvodnění právního posouzení věci. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud nálezem obě napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti i rozhodnutí obou soudů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se v minulosti již ve více případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků a z jeho ustálené judikatury vyplývá, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. S ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Jeho zásah by v těchto případech byl namístě pouze tehdy, jestliže by došlo k porušení základních práv v důsledku nesprávné aplikace jednoduchého práva, např. tehdy, šlo-li by o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo v případě interpretace, která by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. (srov. nález ve věci, sp. zn. IV. ÚS 289/03, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, nález č. 125, str. 281). Jinak řečeno, je primárně věcí obecných soudů, aby posoudily důvodnost osvobození účastníka řízení od soudních poplatků; ústavněprávní dimenze může být takovým rozhodováním dotčena, pokud při rozhodování soudy nerespektují kogentní znění procesněprávních norem, nebo pokud je jejich interpretace a aplikace krajně nespravedlivá. Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl.
V daném případě obecné soudy aplikovaly ustanovení §138 odst. 1 občanského soudního řádu, které jako kritérium osvobození účastníka od soudních poplatků stanoví poměry účastníka řízení a skutečnost, že se nejedná o svévolné a zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Jestliže tedy obecné soudy v případě stěžovatelky postupovaly v intencích tohoto ustanovení a hodnotily majetkové, sociální a další poměry stěžovatelky a způsobilost její žaloby, nelze tvrdit, že tím porušily ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Obecné soudy rovněž v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vyložily, z jakých důvodů dospěly k závěru o zřejmé bezúspěšnosti uplatňovaného práva, přičemž ve svých závěrech nevybočily z mezí stanovených §138 občanského soudního řádu. Za těchto okolností shledal Ústavní soud jejich rozhodnutí ústavně konformními.
Ke shodnému závěru, tedy že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný, Ústavní soud dospěl i v usneseních, sp. zn. IV. ÚS 267/06, IV. ÚS 268/06, IV. ÚS 269/06, IV. ÚS 321/06 a IV. ÚS 322/06, v nichž se zabýval skutkově a právně totožnými okolnostmi.
S ohledem na okolnosti výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu