ECLI:CZ:US:2006:4.US.255.06
sp. zn. IV. ÚS 255/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. M., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábř. 39/51, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2006, č.j. 24 Co 33/2006-932, a proti usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 21. 11. 2005, č.j. 0 P 13/2003-834, takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho základní práva vyplývající z čl. 36 odst. 1, čl. 32 odst. 4, čl. 3 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl 5 Protokolu č. 7 k cit. Úmluvě.
Napadeným rozhodnutím soudu I. stupně byl zamítnut návrh vedlejší účastnice na nařízení předběžného opatření, kterým by byl zakázán styk otce (stěžovatele) s nezletilými dětmi (výrok I.). Dále byl styk stěžovatele s nezletilými dětmi zúžen tak, že stěžovatel je oprávněn se s nimi stýkat každou sudou sobotu v roce od 9:00 hodin do 17:00 hodin (výrok II.). Rozhodnutím odvolacího soudu pak bylo odmítnuto odvolání stěžovatele jako opožděně podané.
Stěžovatel namítá porušení svého základního práva domáhat se stanoveným způsobem svého práva před nezávislým a nestranným soudem v důsledku posouzení jím podaného odvolání jako opožděného. Dokládá, že odvolání bylo podáno dne 8. 12. 2005, tedy poslední den zákonné lhůty pro podání odvolání, faxem. Následující den pak bylo doplněno předáním originálu k poštovní přepravě. Odvolací soud však existenci odvolání podaného faxem pominul a vycházel z data předání k poštovní přepravě, tedy 9. 12. 2005.
Vzhledem k napadenému rozhodnutí soudu I. stupně pak stěžovatel uvádí, že jej rozhodnutí soudu připravuje o výkon jeho práva na péči o jeho děti, neboť setrvale zvýhodňuje jejich matku. Dovolává se čl. 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě, kde je zakotvena rovnost mezi manžely, ve spojení s čl. 3 odst. 1 Listiny, ze kterého vyplývá zákaz diskriminace, v tomto případě na základě pohlaví. K těmto odkazům však stěžovatel neuvádí bližší argumentaci, ze které by mohl Ústavní soud zjistit, kterými konkrétními kroky mělo v postupu soudu k porušení těchto základních práv dojít. Stěžovatel patrně pouze vyjadřuje nespokojenost se soudním rozhodnutím.
Další okruh námitek se týká vydávání předběžných opatření, ke kterému v řízení mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí dochází opakovaně, a jimiž se stěžovatel cítí dotčen na svých rodičovských právech. Stěžovatel namítá, že se nemá možnost vyjádřit k předmětu řízení, navrhovat důkazy, či se jakkoli bránit. Na závěr pak stěžovatel vytýká soudu, že nerespektoval princip presumpce neviny, když pro odůvodnění svého rozhodnutí použil i nepravomocné rozhodnutí přestupkové komise v neprospěch stěžovatele.
Ústavní soud si za účelem věcného posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Rakovníku sp.zn. 0 P 13/2003 a vyjádření soudů jako účastníků řízení.
Krajský soud v Praze stručně zopakoval, že z předloženého spisového materiálu vyplývalo, že jiné než poštou podané odvolání nedošlo. Protože toto bylo podáno po lhůtě, soud odvolání odmítl jako opožděné. Krajský soud zároveň upozornil, že v mezidobí bylo vydáno další předběžné opatření, kterým byl stěžovateli styk s dětmi zakázán, a toto předběžné opatření bylo již k odvolání stěžovatele odvolacím soudem potvrzeno.
Okresní soud v Rakovníku ve svém vyjádření zrekapituloval situaci v řízení před obecnými soudy a uvedl, že telefaxové podání, na které se odvolává stěžovatel, není v žádném ze spisů, jež jsou v řízení vedeny, založeno. Dále soud připomíná, že podmínky pro vydávání předběžných opatření jsou poměrně striktní a neumožňují provádět rozsáhlé dokazování. I okresní soud uvádí, že jeho stížností napadené rozhodnutí bylo změněno usnesením ze dne 26. 1. 2006, kterým byl stěžovateli styk s dětmi zakázán a které bylo potvrzeno odvolacím soudem dne 23. 2. 2006. Okresní soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Nad rámec výše uvedeného zjistil Ústavní soud z vyžádaného spisu, že ve věci byl dne 22. 5. 2006 vydán rozsudek, kterým byl stěžovateli zakázán styk s jeho nezletilými dětmi, vyjma případných styků určených Poradnou pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy v Rakovníku. Dále jsou stanovovány povinnosti matce nezletilých a následují výroky o náhradě nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku si stěžovatel podal odvolání. Pro projednávanou stížnost je však významná především ta skutečnost, že zásah do základních práv stěžovatele, který měl nastat v důsledku stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, již netrvá a problém je dále řešen obecnými soudy. Za takové situace ztrácí intervence Ústavního soudu jakýkoli smysl. Předmětem řízení o ústavní stížnosti totiž není rozhodnutí obecných soudů, nýbrž tvrzený zásah do základního práva stěžovatele, jehož existenci Ústavní soud posuzuje k datu rozhodování o ústavní stížnosti.
S ohledem na okolnosti výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu