ECLI:CZ:US:2006:4.US.260.06.1
sp. zn. IV. ÚS 260/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele R. C., zastoupeného JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, o ústavní stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 9. 2004, č. j. 37 D 237/2004-56, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004, č. j. 24 Co 277/2004-66, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2005, č. j. 30 Cdo 1454/2005-94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 5. 5. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 17. 9. 2004, č. j. 37 D 237/2004-56, byl stěžovatel společně s H. S., potvrzen jako dědic ze zákona po zůstavitelce E. V.,(dále jen "zůstavitelka"); závěť zůstavitelky okresní soud označil za neplatnou. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 30. 11. 2004, č. j. 24 Co 277/2004-66, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno tak, že se stěžovatelem, J. S. a J. S. nebude jednáno jako s dědici ze závěti. Závěr o tom, že se stěžovatelem bude jednáno jako se zákonným dědicem považoval městský soud za předčasný a konstatoval, že jej není možné učinit v souvislosti s posouzením dědického práva účastníků podle §175k odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť toto je závislé na posouzení čistě právních otázek. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2005, č. j. 30 Cdo 1454/2005-94, pak bylo dovolání stěžovatele zamítnuto.
Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele s právním názorem obecných soudů, že holografní závěť zůstavitelky je neplatná, neboť neobsahuje vlastnoručně napsané datum pořízení. Argumentoval přitom tím, že ustanovení §476a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), požaduje toliko, aby byla holografní závěť vlastnoručně sepsána a podepsána; jiné náležitosti, jako např. vlastnoručně napsané datum pořízení závěti, z tohoto ustanovení dovodit nelze. Rovněž z ustanovení §476 občanského zákoníku není patrno, kdo má datum na závěť připojit; dle stěžovatele tak k platnosti předmětné závěti plně postačuje, že datum jejího podpisu je uvedeno v ověřovací doložce Městské části Praha 1. Stěžovatel měl za to, že pokud zůstavitelka projevila svou poslední vůli před orgánem státní správy a připojila k ní vlastnoruční podpis, měla by závěť být platná. Stěžovatel rovněž poukázal na některé konkrétní okolnosti případu, a to na okolnost, že označení data nebylo fakticky třeba, neboť existovala pouze jediná závěť, a dále že zůstavitelka pořizovala závěť ve vysokém věku, kdy je obtížné se orientovat v jemných nuancích zákona za situace, kdy sám právní předpis není jednoznačným vodítkem. Absence vlastnoručně napsaného data je dle názoru stěžovatele pouhým podružným formálním nedostatkem, jelikož tento požadavek ze zákona výslovně nevyplývá. Stěžovatel taktéž vyslovil názor, že by měla být v maximální možné míře respektována poslední vůle zůstavitelky, byť trpící formálními nedostatky, neboť zůstavitelka sama již nemůže vadu odstranit. Obecné soudy při řešení otázky platnosti závěti postupovaly dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 586/98, přestože judikáty Nejvyššího soudu nelze v právním systému České republiky považovat za pramen práva. Postup obecných soudů tak byl v rozporu s čl. 2 odst. 2 a odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ve skutečnosti, že poslední vůle zůstavitelky byla shledána neplatnou, spatřoval stěžovatel porušení jejích ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 1, čl. 4 odst. 4 a čl. 10 Listiny. Dle čl. 90 Ústavy ČR jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, měly by tedy rovněž poskytnout ochranu právu na svobodný projev vůle a právu na konečné uspořádání záležitostí zůstavitele dle jeho uvážení. Této své povinnosti obecné soudy rovněž nedostály. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 9. 2004, č. j. 37 D 237/2004-56, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004, č. j. 24 Co 277/2004-66, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2005, č. j. 30 Cdo 1454/2005-94, zrušil a určil, že závěť pořízená zůstavitelkou je platná. Přípisem ze dne 11. 6. 2006 pak stěžovatel žádal o odklad vykonatelnosti výše uvedených rozhodnutí.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření hlavních i vedlejších účastníků řízení a spis obvodního soudu, sp. zn. 37 D 237/2004.
Obecné soudy ve svých vyjádřeních plně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Nejvyšší soud mimo to poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2004, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25, ročník 2006, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 489/05, a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Vedlejší účastnice H. S. vyjádřila souhlas s tím, že obecné soudy posoudily závěť jako neplatnou. Zpochybnila názor stěžovatele, že nedostatek vlastnoručně napsaného data je pouze formálním nedostatkem, a rovněž se neztotožnila s tvrzením, že by připojení ověřovací doložky jakkoli potvrzovalo vůli zůstavitelky, neboť jde o pouhé ověření podpisu. V závěru svého vyjádření pak navrhla, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Vedlejší účastníci J. S. a J. S. se k ústavní stížnosti rovněž vyjádřili, přičemž uvedli, že se s ústavní stížností zcela ztotožňují a že považují stěžovatelem navrhované řešení za spravedlivé. S ohledem na to, že posledně jmenovaní vedlejší účastníci nebyli zastoupeni advokátem, Ústavní soud k jejich vyjádřením nepřihlížel.
Stěžovatel reagoval na výše uvedená vyjádření přípisem ze dne 4. 9. 2006, v němž popisoval vztahy mezi stěžovatelem, zůstavitelkou a pozůstalou H. S. Rozvedl rovněž některé argumenty, již obsažené v ústavní stížnosti, přičemž zdůraznil, že zůstavitelka učinila maximum pro to, aby její závěť byla platná. Městský úřad od doby, kdy si je vědom možnosti zpochybnění závěti bez vlastnoruční datace, již na tento fakt pořizovatele závěti upozorňuje, bohužel tak nečinil v době, kdy závěť pořizovala zůstavitelka. Zůstavitelka se tak svěřila do odborných rukou městského úřadu, který bohužel, ve srovnání se soukromým notářem, nedostál své poučovací povinnosti. Stěžovatel byl přesto přesvědčen, že stěžovatelka splnila veškeré zákonné podmínky pro zanechání holografní závěti.
III.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že sama skutečnost, že byl při výkladu jiných než ústavních předpisů aplikován právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá dotčení v jeho ústavně zaručených právech. Nesprávná aplikace právního předpisu by mohla být důvodem pro zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci toliko tehdy, jednalo-li by se o aplikaci zjevně svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a racionálního logického odůvodnění, tedy objektivně neakceptovatelnou (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 74/02, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 28, nález č. 126, str. 85 a násl.). O takový případ se však v projednávané věci nejednalo, neboť obecné soudy podrobně odůvodnily, z jakých důvodů je nutno vlastnoručně napsané datum považovat za náležitost, jejíž absence činí holografní závěť neplatnou, přičemž jejich argumentace se jeví jako přiléhavá a logicky konzistentní. Sám Ústavní soud v usnesení ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 489/05 (dosud nepublikováno), konstatoval, že zpřísněné požadavky jsou odůvodněny tím, že závěť se uplatní až v době, kdy už ten, kdo ji zřídil, nebude naživu a nebude tedy možno jeho prostřednictvím zjistit, zda vůbec zamýšlel závěť zřídit a co v ní sledoval. Stěžovatel opíral svou argumentaci především o konkrétní okolnosti případu, nicméně k těmto nebylo možno přihlédnout, neboť s ohledem na aplikovaný právní názor nemohly tyto mít na neplatnost právního úkonu zůstavitelky vliv. Námitka stěžovatele, že odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 586/98, byla porušena ustanovení čl. 2 odst. 2 a odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny, je pak zcela nepřípadná, neboť obecné soudy užily tohoto rozhodnutí jako interpretačního vodítka, nikoliv jako závazného právního názoru ve smyslu precedentu. Ve vztahu k námitce, že byla porušena ústavně zaručená práva zůstavitelky, pak dospěl Ústavní soud k závěru, že tato byla uplatněna osobou zjevně neoprávněnou, neboť zákon o Ústavním soudu nezná institut ústavní stížnosti podávané ve prospěch jiné osoby. Přestože se jedná o specifickou situaci, kdy osoba, jejíž práva měla být porušena, se již soudní ochrany dovolávat nemůže, nelze přehlédnout, že stěžovatel nenáleží do okruhu osob, jimž dle §15 občanského zákoníku přísluší uplatňovat po smrti fyzické osoby její osobnostní práva. Ostatně argumentaci, že v důsledku neplatnosti závěti bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručeného práva zůstavitelky na ochranu jejího soukromého života, by nebylo možno přisvědčit, ani kdyby byla tato námitka vznesena oprávněnou osobou. Nesplňoval-li právní úkon zákonné náležitosti, byla neplatnost takového úkonu zákonným důsledkem. Byl-li postup obecných soudů v souladu s právem, nemohlo se jednat o neoprávněný zásah do práv zůstavitelky.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v části, v níž se stěžovatel domáhal kasace napadených rozhodnutí, mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, v části, v níž stěžovatel namítal porušení ústavně zaručených práv zůstavitelky, pak jako podanou osobou zjevně neoprávněnou dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí stejný osud i návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti domáhal rovněž toho, aby Ústavní soud určil, že závěť pořízená zůstavitelkou dne 18. 8. 2003 je platná. Ústavní soud je při svém rozhodování vázán čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny, dle nichž lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud zruší rozhodnutí orgánu veřejné moci, jestliže shledá, že jeho vydáním bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Vydáním rozhodnutí, jehož se stěžovatel v petitu svého podání domáhal, by však Ústavní soud překročil svou kompetenci, neboť ve vztahu k rozhodnutím obecných soudů disponuje dle zákona o Ústavním soudu pouze pravomocí derogační, nikoliv pravomocí rozhodnout ve věci samé. Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. 10. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu