ECLI:CZ:US:2006:4.US.27.06
sp. zn. IV. ÚS 27/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti OMIKRON-DURAL, společnosti s r.o., se sídlem Koněvova 160, Praha 3, zastoupené JUDr. Jolanou Bartošovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Praze 1, Školská 3/660, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 8 Cmo 227/2004, ze dne 7. 4. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Praze.
Jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, podala ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích návrh na vydání platebního rozkazu, jímž se domáhala po vedlejším účastníku zaplacení částky 136.444,80 Kč s příslušenstvím. Po vydání platebního rozkazu Krajským soudem v Českých Budějovicích a podání odporu vedlejšího účastníka proti němu vynesl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek, č. j. 13 Cm 316/2003-49, ze dne 15. 1. 2004, kterým návrhu stěžovatelky zcela vyhověl. Proti tomuto rozhodnutí podal vedlejší účastník odvolání, k němuž Vrchní soud v Praze usnesením, sp. zn. 8 Cmo 227/2004, ze dne 7. 4. 2005, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dne 1. 12. 2005 stěžovatelka při nahlédnutí do soudního spisu, sp. zn. 13 Cm 316/2003, vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích, zjistila, že rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 1. 2004 byl vedlejšímu účastníku doručen dne 16. 2. 2004 a tento podal proti němu odvolání až dne 3. 3. 2004, tedy po uplynutí lhůty pro podání odvolání. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 13 Cm 316/2003-49, ze dne 15. 1. 2004, tak podle názoru stěžovatelky nabyl právní moci a pokud ho Vrchní soud v Praze usnesením, sp. zn. 8 Cmo 227/2004, ze dne 7. 4. 2005, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení, pak postupoval chybně. Navrhuje proto, aby Ústavní soud s ohledem na porušení jejích základních práv zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny ústavní stížností napadené usnesení Vrchního soudu v Českých Budějovicích zrušil.
II.
Dříve než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje formální a obsahové náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Nepřípustnost ústavní stížnosti v řízení před Ústavním soudem vyplývá ze skutečnosti, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že se v případě ústavní stížnosti nejedná o procesní prostředek, který by mohl být využit k ochraně práva vedle prostředků jiných, ale že ústavní stížnost lze podat tehdy, jestliže stěžovatelka ještě před jejím podáním vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovými prostředky se podle tohoto zákonného ustanovení rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Jak Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Ochrana ústavnosti přitom není úkolem pouze Ústavního soudu, ale i úkolem všech orgánů veřejné moci, a to zejména obecné justice, jak to vyplývá z čl. 4 Ústavy ČR. Stěžovatelkou tvrzená vada řízení, spočívající ve vydání rozhodnutí o odvolání Vrchním soudem v Praze na základě odvolání podaného po lhůtě, může být napravena v probíhajícím řízení před obecnými soudy. Stěžovatelka, jak plyne z ústavní stížnosti, neuplatnila námitku opožděného podání odvolání v samotném probíhajícím řízení před obecnými soudy a obrátila se se svými námitkami bezprostředně na Ústavní soud, aniž tak dala obecným soudům možnost se s touto její námitkou v řízení řádně vypořádat. Napadeným rozhodnutím odvolacího soudu tak k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu, vlastnického práva a čl. 2 odst. 2 Listiny nemohlo dojít, a to zejména s ohledem na nezpůsobilost napadeného rozhodnutí přivodit nezvratitelnou újmu na právech stěžovatelky.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí nemajícím v daném okamžiku dopad do sféry jejích základních práv a svobod, jenž by byl trvalým a nezhojitelným v dalším řízení před obecnými soudy, nezbylo Ústavnímu soudu než uplatnit princip subsidiarity ústavní stížnosti, jak bylo vyloženo výše. O tom, zda o stěžovatelčiných právech bylo rozhodnuto způsobem neporušujícím její základní práva a svobody, bude moci být případně Ústavním soudem rozhodováno až po pravomocném skončení dané věci.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. 6. 2006
Michaela Židlická
soudce zpravodaj