ECLI:CZ:US:2006:4.US.289.06
sp. zn. IV. ÚS 289/06
Usnesení
IV. ÚS 289/06
Ústavní soud rozhodl dne 22. srpna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti M.L.S., spol. s.r.o., se sídlem Kloboukova 1180/17, 148 00 Praha 4, zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, AK Palác YMCA, Na Poříčí 12, 110 00 Praha 1, proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 14. 3. 2006, č. j. 54/78957/2005-391, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 29. 8. 2004, č. j. FŘ-7941/12/03, a rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu - Jižní Město ze dne 28. 8. 2003, č. j. 54948/03/011512/5622, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti se stěžovatelka (chybně se označující za "žalobkyni") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Ministerstva financí (dle stěžovatelky "žalovaného") a dále žádá, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem; současně podrobuje kritice i předcházející rozhodnutí finančních orgánů (tyto orgány označuje za "vedlejší účastníky"). Svůj návrh odůvodňuje porušením práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (správně odst. 1), neboť Ministerstvo financí neumožnilo stěžovatelce relevantním způsobem hájit své zájmy, a to i přesto, že vyčerpala všechny zákonné prostředky v předchozím daňovém řízení.
Nejdůležitější vadu řízení stěžovatelka spatřuje v tom, že žádný ze správních orgánů neuznal stěžovatelkou předložené důkazní prostředky k částce uhrazené firmě OOO GARANT-N jako dostatečný důkaz o výdaji na dosažení, zajištění a udržení příjmu. Stěžovatelka činí konkrétní výtky k jednotlivým pasážím odůvodnění napadeného rozhodnutí a uzavírá, že unesla důkazní břemeno ohledně podílu jmenované společnosti na realizaci kontraktu, doslova "předokazovala" uvedenou skutečnost, přičemž správní orgány bez relevantního důvodu "neosvědčily" důkazní prostředky jí předložené jako důkazy, což lze hodnotit jako voluntaristický krok v rozporu s povinnostmi při dokazování uvedenými v ustanovení §31 odst. 2, 4 a 8 zákona o správě daní a poplatků.
Z podané ústavní stížnosti a z přiložených listin zjistil Ústavní soud následující. Finanční úřad pro Prahu - Jižní Město stěžovatelce dodatečným platebním výměrem ze dne 28. 3. 2003, č. j. 54948/03/011512/5622, vyměřil daň z příjmů, když neuznal výdaj vůči firmě OOO GARANT-N jako náklad na dosažení, zajištění a udržení příjmu. Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu odvolání stěžovatelky zamítlo rozhodnutím ze dne 29. 8. 2004, č. j. FŘ-7941/12/03. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Ministerstvo financí nevyhovělo stěžovatelčině žádosti o povolení přezkoumání rozhodnutí dle ustanovení §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.
Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
Ústavní soud byl již ve své činnosti konfrontován s problémem charakteru rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle ustanovení §55b zákona o správě daní a poplatků. Ve stanovisku Pl. ÚS-st. 12/2000 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 21, s. 486) jej pak prohlásil za rozhodnutí procesní povahy nepodléhající soudnímu přezkumu. K tomu uvedl, že existují dvojí prostředky ochrany práva - jednak prostředky řádné a mimořádné, jakož i soudní (správní žaloba), na něž má strana právní nárok, a jednak prostředky dozorčí, mezi které spadá rozhodnutí dle ustanovení §55b zákona o správě daní a poplatků, které slouží k ochraně objektivního práva a strana na ně nárok nemá.
Ustanovení §55b zákona o správě daní a poplatků dává správci daně možnost povolit přezkumné řízení v situaci, kdy napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo se zakládá na podstatných vadách řízení a současně okolnosti nasvědčují tomu, že došlo ke stanovení daně v nesprávné výši. Jedná se o tzv. správní uvážení, kdy na povolení přezkumného řízení není právní nárok a je na úvaze příslušného správce daně, zda jej povolí či nikoli. Možnost přezkumu takového rozhodnutí Ústavní soudem je dramaticky omezena, neboť Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do autonomního rozhodování správních orgánů. Ústavní soud může toliko hodnotit, zda Ministerstvo financí zachovalo záruky práva na spravedlivý proces, tj. zda mělo k dispozici a vzalo v úvahu všechny relevantní podklady, zda své rozhodnutí odůvodnilo, zda si nepočínalo svévolně (např. vycházelo z neexistujících podkladů, jiné zamlčovalo apod.).
V dané věci ústavní stížnost polemizuje se skutkovými a právními závěry Ministerstva financí (a též územních finančních orgánů), které se liší od závěrů stěžovatelky, přičemž příčinou této odlišnosti je jiné hodnocení důkazů stěžovatelkou. Jak však Ústavní soud konstantně judikuje, není oprávněn zasahovat do hodnocení důkazů podaného správními orgány, ledaže by tento proces vykazoval zcela extrémní rozpor mezi vykonanými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Žádným zmiňovaným nedostatkem napadené rozhodnutí ani řízení, jež jeho vydání předcházelo, netrpí, a proto Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčiných ústavně garantovaných práv a svobod; ústavní stížnost je tedy v této části zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v petitu návrhu výslovně nežádá přezkum rozhodnutí finančního úřadu a finančního ředitelství, avšak s ohledem na skutečnost, že jejich závěry stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá, zabýval se Ústavní soud i jimi [srov. i věc Bulena proti České republice (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva č. 57567/00 ze dne 20. 4. 2004, viz www.echr.coe.int)].
Ústavní soud stabilně judikuje, že charakteristickou vlastností ústavní stížnosti je subsidiarita, která jinými slovy znamená, že úspěšně se lze u Ústavního soudu domáhat přezkumu své věci teprve po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení [srov. ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Dotazem na stěžovatelčina právního zástupce ověřil Ústavní soud, že stěžovatelka rozhodnutí územních finančních orgánů správní žalobou nenapadla, tudíž jí ústavně zaručeného práva na přezkum správního rozhodnutí soudem vyplývajícího z článku 36 odst. 2 Listiny nevyužila. Toho důsledkem je, že v uvedené části je ústavní stížnost nepřípustná.
Ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu podmiňuje přiznání náhrady nákladů řízení neodmítnutím ústavní stížnosti. Poněvadž výsledek řízení tomuto předpokladu neodpovídá, nemohl Ústavní soud stěžovatelčině žádosti o přiznání náhrady nákladů řízení vyhovět.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost zčásti jako nepřípustnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu