ECLI:CZ:US:2006:4.US.303.05
sp. zn. IV. ÚS 303/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. V. K., zastoupeného JUDr. Irenou Hučkovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Ostravě, 28. října 211, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 9 Co 40/2005, ze dne 31. 1. 2005, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 3 a čl. 4 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že Krajský soud v Ostravě usnesením, sp. zn. 9 Co 40/2005, ze dne 31. 1. 2005, potvrdil usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku, č. j. 29 Nc 6200/2004-49a, ze dne 3. 11. 2004, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovateli nebude ustanoven advokát podle ustanovení §30 o.s.ř. Okresní soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že povinný má dostatečné znalosti k tomu, aby se mohl účinně před soudem zastupovat sám. Krajský soud v Ostravě v potvrzujícím rozhodnutí uvedl, že považuje usnesení okresního soudu za věcně správné, a že stěžovatel v odvolání nezpochybnil správnost závěrů okresního soudu o tom, že v tomto exekučním řízení, i s přihlédnutím ke zcela nepochybným znalostem stěžovatele, není potřeba ustanovit mu zástupce z řad advokátů. Obecným soudům přitom ale bylo známo, že v případě podání dovolání nebo ústavní stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což by podle stěžovatelova názoru v případě získání advokáta prostřednictvím České advokátní komory neumožnilo uvedenému advokátovi nastudovat složitost celého případu. Stěžovatel proto s neustanovením zástupce z řad advokátů nemůže souhlasit, kdy uvedené rozhodnutí je popřením jeho základního lidského práva na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny) i práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a tím v konečném důsledku došlo i k porušení čl. 3 a čl. 4 Ústavy ČR. S ohledem na shora uvedené stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil a s ohledem na majetkové poměry stěžovatele případ posoudil podle ustanovení §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a uložil krajskému soudu povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení k rukám jeho právní zástupkyně JUDr. Ireny Hučkové ve lhůtě tří dnů od právní moci nálezu. Současně stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud v souladu s ustanovením §74 zákona o Ústavním soudu zrušil ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny, když obecné soudy nepovažují toto ustanovení Listiny za závazné a je tedy pouze proklamativní a tudíž i zavádějící.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 29 Nc 6200/2004, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Ostravě.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvádí, že se stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě soustředil jen na zopakování dosavadní argumentace v řízení před obecnými soudy, aniž by se vůbec pokusil o jakoukoliv polemiku či vypořádání se s důvodem, pro který krajský soud usnesení okresního soudu potvrdil, tedy se závěrem, že potřeba ustanovení zástupce z řad advokátů (§30 odst. 2 o.s.ř.) nemůže být dána tehdy, vztahuje-li se účastníkem tvrzená nutnost obrany jeho zájmů nikoliv k řízení, v jehož rámci účastník ustanovení zástupce požaduje, ale k řízením jiným. Navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, případně zamítl.
Shora uvedené vyjádření Krajského soudu v Ostravě k ústavní stížnosti neobsahuje žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k němu proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.
Podstatou ústavní stížnosti je požadavek, aby Ústavní soud přehodnotil závěr Krajského soudu v Ostravě, který v dané věci neshledal důvod pro ustanovení zástupce z řad advokátů. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, které uvedl ve svém odvolání ze dne 17. 11. 2004 proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku, č. j. 29 Nc 6200/2004-49a, ze dne 3. 11. 2004 (č.l. 52-53), se kterými se již odvolací soud vypořádal. V zásadě tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však, jak Ústavní soud judikoval v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se odvolací soud požadavkem stěžovatele na ustanovení zástupce z řad advokátů odpovídajícím způsobem zabýval a své závěry náležitým způsobem odůvodnil, vycházeje přitom ze zjištění okresního soudu o odborných znalostech stěžovatele, který podniká v oblasti daňového poradenství, je zapsán v seznamu správců konkurzních podstat, k čemuž se musel podrobit přísným odborným zkouškám, a poskytuje porady v problematice finanční. Stěžovatel přitom tyto své odborné kvality v podaném odvolání nikterak nezpochybnil. Ve svém rozhodnutí pak odvolací soud vycházel ze základního argumentu, že potřeba ustanovit stěžovateli zástupce pro dané řízení z řad advokátů (§30 odst. 2 o.s.ř.) nemůže být dána tehdy, vztahuje-li se účastníkem tvrzená nutnost obrany jeho zájmů nikoliv k řízení, v jehož rámci účastník ustanovení zástupce požaduje, ale k řízení jiným, když tato potřeba ustanovit stěžovateli zástupce z řad advokátů v daném řízení není a stěžovatel správnost tohoto závěru Okresního soudu ve Frýdku-Místku ani nezpochybnil. Krajský soud tak v napadeném rozhodnutí řádně objasnil důvody, pro které nebyly shledány zákonné předpoklady pro postup soudu podle §30 o.s.ř.
Ustanovení §30 odst. 1, 2 o.s.ř. vymezuje podmínky, za nichž předseda senátu ustanoví na žádost účastníka zástupce, příp. zástupce z řad advokátů. Pouhá skutečnost, že obecný soud neshledal důvody pro aplikaci uvedeného ustanovení, není sama o sobě způsobilá zasáhnout do ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť právo na spravedlivý proces neznamená, že je jedinci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Obdobně je třeba posuzovat i dotčení práva stěžovatele na právní pomoc zaručeného v čl. 37 odst. 2 Listiny. Stěžovatel nezpochybnil své odborné kvality konstatované v rozhodnutí prvoinstančního soudu a nedomáhal se právní pomoci ustanovením zástupce z řad advokátů pro dané exekuční řízení probíhající před obecnými soudy, nýbrž, jak uvádí i v ústavní stížnosti, právní pomoc měla být orientována pro eventuální řízení o mimořádných opravných prostředcích v případě podání dovolání nebo ústavní stížnosti, a to z opatrnosti, že by pro advokáta ustanoveného až pro tato pozdější řízení nebylo možno nastudovat složitost celého stěžovatelova případu v průběhu těchto řízeních. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí řádně uvedl důvody svého rozhodnutí a Ústavní soud neshledal v jeho postupu svévolnou aplikaci normy jednoduchého práva (§30 odst. 2 o.s.ř.), která jediná by mohla být ve výjimečném případě důvodem pro zásah Ústavního soudu. Z ústavně právního hlediska nelze tedy podle přesvědčení Ústavního soudu napadenému usnesení vytknout stěžovatelem tvrzené dotčení jeho ústavně zaručeného práva na právní pomoc a soudní ochranu a související porušení čl. 3 a čl. 4 Ústavy ČR. Ústavní soud se proto nezabýval ani návrhem stěžovatele, aby uložil Krajskému soudu v Ostravě nahradit stěžovateli náklady řízení podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti dále navrhuje, aby Ústavní soud zrušil ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny vzhledem k tomu, že obecné soudy nepovažují toto ustanovení za závazné, pak Ústavní soud předně zdůrazňuje, že je při svém rozhodování vázán pravomocemi a kompetencemi stanovenými mu Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle těchto zákonných ustanovení je Ústavní soud povinen postupovat i v řízení o ústavních stížnostech. Rozsah těchto pravomocí a kompetencí Ústavního soudu je stanoven zejména v čl. 87 Ústavy ČR, kdy podle odst. 1 písm. a) tohoto článku Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem, a podle písm. b) téhož odstavce pak Ústavní soud rozhoduje o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem. Ústavnímu soudu tak Ústava ČR nedovoluje rušit ústavní zákony nebo jejich jednotlivá ustanovení, jak ve své ústavní stížnosti navrhuje stěžovatel. Vyhovění takovému návrhu by bylo proto v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatelův návrh na zrušení ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny návazně nesplňuje ani podmínky stanovené v ustanoveních §64 odst. 2 písm. d) a §74 zákona o Ústavním soudu, která nepřipouštějí podat spolu s ústavní stížností návrh na zrušení ústavního zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení.
Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout, a to v části návrhu stěžovatele na zrušení čl. 37 odst. 2 Listiny jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], ve zbývající části pak odmítnout ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu