ECLI:CZ:US:2006:4.US.327.06
sp. zn. IV. ÚS 327/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, AK se sídlem Komenského 241, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2006 sp. zn. 30 Nc 60/2005, spojenému s návrhem na předání věci k Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto, že soudkyně Okresního soudu v Kladně JUDr. Hana Homolová není vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 15 C 56/2001.
Stěžovatel vytýká krajskému soudu, že se při svém rozhodování o návrhu podjatosti soudkyně téměř nezabýval argumenty stěžovatele a vycházel především z prohlášení dotčené soudkyně, která uvedla, že k účastníkům řízení ani jejich zástupcům nemá žádný vztah, při rozhodování nebyla nikým a ničím ovlivněna a do projednávaných věcí nebylo nikým zasahováno, nejsou jí známy žádné skutečnosti, které by mohly vzbuzovat pochybnosti o její nepodjatosti.
Stěžovatel má však za to, že okolnosti vzbuzující důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudců existují a odkázal na Analýzu mediální prezentace kauzy K., Stanovisko ke skutečnostem obsaženým, případně dovoditelným z obsahu Analýzy mediální prezentace kauzy Ki. a přílohách ke stanovisku, kterými se však soud vůbec nevypořádal. S odkazem na předchozí judikaturu Ústavního soudu (v ústavní stížnosti citované nálezy) stěžovatel označil takový postup soudu za nepřijatelný, neboť při rozhodování o námitce podjatosti soudce není přípustné vycházet pouze ze subjektivního pocitu soudce, zda se cítí či necítí podjatý, ale namístě je objektivní úvaha, zda vzhledem k okolnostem lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být.
K dokumentování nepřípustného tlaku moci výkonné na moc soudní stěžovatel zmínil rozhovor s bývalým ministrem kultury P. Dostálem uveřejněný v deníku Právo dne 3. 7. 2003 jako negativní reakci na spory, které stěžovatel u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí vyhrál, iniciativu tehdejšího člena vlády P. Rychetského k přijetí sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu ČR k zabránění dalším úspěchům stěžovatele a další aktivity Ministerstva spravedlnosti, o nichž referoval i deník Právo v článku ze dne 15. 10. 2005. Jde o tzv. zprávovou povinnost, kdy krajské soudy zasílají Ministerstvu spravedlnosti na jeho žádost zprávy o průběhu sporu stěžovatele. Na dotaz stěžovatele uvedla místopředsedkyně Krajského soudu v Praze JUDr. Miřacká, že se tak děje v rámci plnění úkolů vyplývajících ze zákona č. 6/2002 Sb. Stěžovatel však o tomto tvrzení pochybuje a domnívá se, že hlavním důvodem je zájem představitelů moci výkonné a zákonodárné na zabránění úspěchů stěžovatele v jeho soudních sporech.
Tyto naprosto bezprecedentní zásahy do výkonu moci soudní podle stěžovatele odůvodňují vyloučení z rozhodování nejen shora jmenované soudce, jejichž vyjádření působí ve světle výše uvedeného nevěrohodně, ale i všechny ostatní soudce obecných soudů v ČR, kteří se tlaku ministerstva podvolují tím, že je pravidelně o průběhu řízení stěžovatelových sporů informují. Stěžovatel se domnívá, že tlak moci výkonné má vliv i na soudce Ústavního soudu a v ústavní stížnosti vznesl námitku vyloučení všech soudců Ústavního soudu z projednávání jeho věci, když zvláště u předsedy Ústavního soudu je dán dle jeho názoru navíc důvod pro vyloučení podle ustanovení §36 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť JUDr. P. Rychetský byl ve stěžovatelově věci činný již při výkonu funkce ministra spravedlnosti.
Vzhledem k tomu, že podle stěžovatele neexistuje v ČR soudce, který by byl při rozhodování stěžovatelovy věci skutečně nestranný a nezávislý, stěžovatel se domnívá, že spravedlivého posouzení věci by se mu mohlo dostat v rámci právního prostoru Evropské unie. Jak totiž vyplývá z čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii, je EU založena na zásadách svobody, demokracie, dodržování lidských práv a základních svobod a právního státu. Protože stěžovatel nenalezl žádné rozhodnutí Evropského soudního dvora v Lucemburku, které by již odpovědělo na otázku, zda lze toto ustanovení interpretovat tak, že lze za určitých předpokladů přenést rozhodovací pravomoc ze soudů jednoho členského státu na soudy jiného členského státu, domnívá se, že tato otázka ještě vyřešena Evropským soudním dvorem nebyla. Proto navrhl, aby Ústavní soud přerušil řízení o ústavní stížnosti a dle čl. 234 Smlouvy o založení ES předložil Evropskému soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: "Je obsaženo v čl. 6 Smlouvy o Evropské unii, případně jinde v právu Evropské unie, výslovně nevyjádřené pravidlo zavazující členský stát EU k přenesení rozhodovací pravomoci svých soudů na soudy jiného členského státu v případě, že vlastní soudy ztratí v rozhodování svou nestrannost a nezávislost? Pokud bude znít odpověď kladně, je významné pro určení soudu jiného členského státu občanství/domicil osoby, jejíž věc má být projednána v jiném členském státě unie? Pokud odpověď ESD bude znít i tentokráte kladně, je nutné předložit věc k rozhodnutí soudu toho státu, jehož je osoba občanem, nebo kde má domicil?"
Stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud v případě, že Evropský soudní dvůr nenalezne způsob, jak stěžovateli zajistit jeho právo na spravedlivý proces, přijal nález, kterým napadené usnesení Krajského soudu v Praze zruší.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Prakticky totožnou ústavně právní argumentaci jako v projednávané ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil i v řadě jiných svých ústavních stížností, kterými brojil proti rozhodnutím o námitce podjatosti soudců obecných soudů rozhodujících v jeho věcech. Stěžovatel postavil svoji ústavní stížnost především na úvaze, že o vyloučení soudců z projednávání věci bude rozhodnuto kladně za předpokladu, že se mu podaří prokázat důvodnou pochybnost o tom, že jeho věc rozhodují nezávislí a nestranní soudci. Tato úvaha má být naplněna především odkazy na politický tlak na zamítnutí stěžovatelových žalob, způsob, jakým představitelé moci výkonné komentují rozhodování soudů o návrzích stěžovatele a jak do řízení ingeruje Ministerstvo spravedlnosti, které si vyžádalo od obecných soudů pravidelné a podrobné informace o řízeních, jichž je stěžovatel účastníkem, což ve svém souhrnu zakládá důvodné pochybnosti o nepodjatosti všech soudců v České republice.
Ústavní soud již v několika předešlých rozhodnutích o ústavních stížnostech stěžovatele (např. usnesení ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 16/06, ze dne 6. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 14/06 nebo ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. II.ÚS 71/06) uvedl, že tyto aktivity některých politiků, na které stěžovatel poukázal, ať už měly v minulosti podobu verbálních projevů sdělovaných mediím nebo se i jinak zaměřovaly na vytvoření negativní atmosféry ve vztahu ke stěžovatelovým návrhům před obecnými soudy anebo by se jednalo přímo o pokusy ingerovat do těchto řízení, jsou v podmínkách právního státu nepřípustné, což platí tím spíše o aktivitách Ministerstva spravedlnosti, s nimiž se měl čtvrtý senát Ústavního soudu možnost seznámit z dokladů přiložených stěžovatelem k některým z dříve podaných ústavních stížností (výzva ředitele Odboru organizace a dohledu Ministerstva spravedlnosti ČR předsedovi Krajskému soudu v Hradci Králové, zpráva místopředsedy Krajského soudu v Hradci Králové o stavu řízení ve věcech F. O. K. a příloha k ní). Z těchto dokladů vyplývá, že ministerstvo zavázalo obecné soudy informační povinností takového rozsahu, který je neslučitelný s principem oddělení soudní moci od moci výkonné. Jak Ústavní soud uvedl ve svém usnesení sp. zn. II.ÚS 71/06, tato povinnost uložená ministerstvem jde nad rozsah toho, co lze považovat za výkon státní správy soudů, což je jediný prostor, v němž se realizuje přímý vztah mezi mocí výkonnou a soudní (z předložených podkladů nevyplývá, že by ministerstvo tímto opatřením sledovalo zajištění podmínek pro řádný výkon soudnictví, zejména po stránce personální, organizační, hospodářské, finanční a výchovné, nebo že by bylo motivováno snahou odvrátit průtahy v řízeních či dohlížet nad důstojností řízení a soudcovskou etikou - srov. §118 ve spojení s §123 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů).
Čtvrtý senát Ústavního soudu se s tímto závěrem ztotožnil, vyslovil však stejné přesvědčení, že tyto aktivity výkonné moci však ještě nemohou samy o sobě zpochybnit nepodjatost konkrétních soudců v konkrétních řízeních. Případný politický tlak spočívající ve verbálních veřejných projevech politiků, jakkoliv je z hlediska politické kultury demokratického právního státu nepřijatelný, nelze v obecné rovině považovat za důvod zpochybňující nezávislost a nestrannost konkrétních soudců. Ze skutečností, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal a z nichž vyvozuje důvody zpochybňující jak nepodjatost jmenovaných soudkyň Okresního soudu v Kladně, tak vlastně všech soudců v ČR, včetně soudců Ústavního soudu, nelze paušálně vyvozovat důvody pro vyloučení soudců z rozhodování. Pokud by chtěl stěžovatel prokázat, že tvrzený tlak měl ovlivnit vztah rozhodujících soudců k věci nebo účastníkovi řízení, musel by to dokládat právě ve vztahu ke konkrétním soudcům, jejichž nestrannost má být podle stěžovatele zpochybněna. Jinak řečeno, musel by existovat užší vztah mezi konkrétními projevy tohoto politického tlaku a konkrétními rozhodujícími soudci.
Ústavní soud se z těchto důvodů nezabýval námitkou podjatosti všech soudců Ústavního soudu, neboť pokud důvody zpochybnění nepodjatosti neshledal u soudců obecného soudu, tím spíše tyto závěry platí i pro soudce Ústavního soudu, když navíc námitka stěžovatele vůbec nesměřovala proti konkrétním soudcům rozhodujícím o této ústavní stížnosti.
Námitce stěžovatele, že všemi těmito shora uvedenými skutečnostmi se měl Krajský soud v Praze zabývat a v odůvodnění se s nimi vypořádat, lze přiznat jistou míru oprávnění. Ústavní soud ji však nepovažoval za dostatečně způsobilou pro případný kasační nález, neboť uvážil, že by (z důvodů shora vyložených) nepřivodil pro stěžovatele příznivější, tj. opačné, rozhodnutí.
Ústavní soud rovněž nevyhověl opakovaně vznesenému návrhu na přerušení řízení a předložení věci Evropskému soudnímu dvoru, neboť již v nálezu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. II.ÚS 14/04 (dostupný v elektronické verzi na www.judikatura.cz), vyložil, že stěžovatelem navrhovaná předběžná otázka jde mimo rámec pravomoci Evropského soudního dvora, protože nezapadá do rámce evropského práva. Na důvody v tomto nálezu blíže rozvedené (zopakované rovněž v usnesení ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. II.ÚS 71/06) Ústavní soud v projednávané věci zcela odkazuje.
Vzhledem k tomu, že porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolával, Ústavní soud neshledal, nezbylo mu než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. června 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu