ECLI:CZ:US:2006:4.US.340.06
sp. zn. IV. ÚS 340/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2006 o ústavní stížnosti Ing. P, Ch., proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 3.4.2006, č.j. FŘ - 4422/15/06, exekučnímu příkazu na přikázání jiné pohledávky vydaném Finančním úřadem pro Prahu 5 ze dne 28.7.2005, č.j. 284855/05/005942/6615, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 18.5.2006, č.j. FŘ - 6921/15/06, a rozhodnutí o zastavení řízení vydaném Finančním úřadem pro Prahu 5 ze dne 15.12.2005, č.j. 434235/05/005942/6910, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9.6.2006 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla zasažena jeho práva vyplývající z čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, 2, 3 a 4, čl. 10 odst. 1, 2 a 3, čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu stěžovaných rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dále mimo jiné též to, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda je přípustná.
Ústavní stížnost je založena na principu subsidiarity, který je vyjádřen v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že ústavní stížnost podává v zákonem stanovené lhůtě po doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku a odvolává se na to, že v poučení napadených rozhodnutí finančního ředitelství je uvedeno, že opravné prostředky nejsou přípustné.
Tento údaj stěžovatele však není přesný, neboť v obou napadených rozhodnutích finančního ředitelství je v poučení o opravných prostředcích v souladu s ustanovením §50 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků pouze uvedeno, že odvolání není přípustné. Odvolání je však pouze jedním z prostředků, které slouží k ochraně práv stěžovatele.
Stěžovatel zcela pominul správní soudnictví, jež je oprávněno k přezkumu správních rozhodnutí. Ustanovení §65 odst. 1 a 2 soudního řádu správního uvádí, že kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (dále jen "rozhodnutí"), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Žalobu proti rozhodnutí správního orgánu může podat i účastník řízení před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn podle odstavce 1, tvrdí-li, že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí.
Již na první pohled je zřejmé, že napadená rozhodnutí, která se týkají vydání exekučního příkazu, jsou ve smyslu §65 soudního řádu správního způsobilá zasáhnout do stěžovatelových práv, neboť na základě napadeného exekučního příkazu má být z majetku stěžovatele uhrazen daňový nedoplatek ve výši 2 839 970,- Kč a náklady exekuce.
Avšak ani rozhodnutí o zastavení řízení není pojmově vyloučeno z přezkoumání soudem ve správním soudnictví, neboť by se jím správní orgán mohl i přímo dotknout práv účastníka vyvěrajících z hmotného práva (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30.11.1996, sp. zn. 6 A 68/96). Ze shora uvedeného tedy plyne, že stěžovatel i proti těmto rozhodnutím se musí nejprve domáhat svých práv v rámci správního soudnictví.
Vzhledem ke shora uvedeným důvodům nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost stěžovatele dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustnou.
Pozornosti Ústavního soudu neuniklo, že stěžovatel nebyl v řízení o ústavní stížnosti zastoupen advokátem (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); vzhledem ke shora uvedeným závěrům by se však výzva stěžovateli k odstranění této vady jevila Ústavnímu soudu jako nepřiměřený formalismus.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2006
Miloslav Výborný
soudce zpravodaj