ECLI:CZ:US:2006:4.US.354.06
sp. zn. IV. ÚS 354/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. V., zastoupené JUDr. Františkem Penkem, advokátem se sídlem Praha 9, Beranových 65, proti výroku I. v rozsahu potvrzujícího výroku o částečném zamítnutí žaloby a proti výroku II. a III. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 29 Co 488/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 6. 2006, která splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon "o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala v rozsahu uvedeném v záhlaví zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 29 Co 488/2005 s tím, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka rovněž navrhla, aby ústavní soud její ústavní stížnost projednal ve smyslu ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu přednostně a požadovala i zaplacení nákladů řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a přiložené přílohy zjistil, že otec stěžovatelky se žalobou podanou dne 3. 7. 1991 k Okresnímu soudu v České Lípě domáhal po Československém státu - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaný") zaplacení částky 192.427,60 Kč z titulu dodatečného odškodnění podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. V průběhu řízení rozhodoval jak soud Nejvyšší, tak i opakovaně soud I. stupně a soud odvolací. Napadené konečné rozhodnutí - rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 29 Co 488/2005, je v pořadí sedmým rozhodnutím ve věci samé. Rozsudku napadenému ústavní stížností předcházel rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze ne 24. 6. 2005, sp. zn. 7 C 1086/91, kterým po posledním návrhu stěžovatelky na úpravu petitu soud I. stupně uložil žalovanému ve výroku I. zaplatit stěžovatelce 51.440,23 Kč s příslušenstvím, ve výroku II. žalobu co do částky 19.773,57 Kč s příslušenstvím zamítl, ve výroku III. uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení 30.143,- Kč a ve výroku IV. uložil žalovanému povinnost zaplatit náklady znalečného ve výši 16.273,- Kč. Proti rozhodnutí soudu I. stupně podali odvolání jak žalovaný, tak i stěžovatelka. Žalovaný navrhoval zrušení výroku IV. a stěžovatelka odvoláním napadla výrok II., dále požadovala zaplacení plných nákladů zastoupení a nákladů odvolacího řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem napadeným ústavní stížností ve výroku I. rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. žalobu částečně zamítajícím a ve výroku IV. o náhradě nákladů řízení státu potvrdil, ve výroku II. uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení před soudem I. stupně 40.778,- Kč a ve výroku III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že odvolací soud nepřisvědčil její námitce, že důkazy o vyplacených částkách jejímu otci měly být provedeny přímo před soudem I. stupně místo toho, aby soud hodnotil jen posudek soudního znalce. Stěžovatelce tak nebyla dána možnost se k listinným důkazům vyjádřit, neboť při soudním jednání nebyl proveden důkaz ani jednou listinou dokládající, že nějaké peníze byly vyplaceny. Dále stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se přiznaných nákladů řízení. Stěžovatelka v řízení požadovala jejich plnou a ne poměrnou náhradu a i když odvolací soud přisvědčil její námitce, že má právo na plnou náhradu nákladů řízení, přesto jeho rozhodnutí je v tomto bodě chybné, když nerespektuje, že od 1. 1. 2001 platí vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou je upraven advokátní tarif. V této souvislosti stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 712/01.
K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 1086/91.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí v části označené stěžovatelkou z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody stěžovatele zaručeného ústavním pořádkem.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka polemizuje s právními závěry, ke kterým odvolací soud dospěl. Odvolací soud se projednávanou věcí náležitě zabýval a ve svém rozhodnutí podrobně rozvedl své úvahy a vyložil, proč neshledal tvrzení stěžovatelky důvodným, a to v souladu s dikcí ustanovení §157 o. s. ř. Pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení právních předpisů v napadeném rozhodnutí citovaných, s těmi se odvolací soud vypořádal a Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné již uvedenou argumentaci opakovat a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Pokud se týká námitek stěžovatelky směřujících k procesnímu pochybení obecných soudů tím, že neprovedly v řízení listinné důkazy a provedly pouze hodnocení znaleckého posudku, který byl ve věci vypracován, Ústavní soud konstatuje, že z obsahu spisu Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 7 C 1086/91 takové pochybení nevyplývá. Stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájila. Jak je uvedeno v protokolu z jednání soudu I. stupně dne 5. 4. 2004 (č. listu 219), právní zástupce stěžovatelky k dotazu soudu výslovně uvedl, "...že způsob, jakým byly důkazy provedeny, mu postačuje". Jestliže soud I. stupně dospěl k závěru, že je ve věci třeba nechat vypracovat znalecký posudek a na základě vznesených námitek seznámil stěžovatelku se všemi dostupnými důkazy (č. listu 209, 210, 219) a úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé, v tomto směru ze shromážděných podkladů nelze vyvodit jakékoliv porušení ústavních principů spravedlivého procesu, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Dle přesvědčení Ústavního soudu stěžovatelce byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Ústavní soud má za to, že výklad podaný odvolacím soudem jak hmotně právních tak i procesních ustanovení není výrazem "libovůle" nebo "svévole", resp. nepostrádá rozumné a logicky podložené odůvodnění.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §132 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 56/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 4, nález č. 80).
V části ústavní stížnosti, ve kterém se stěžovatelka dožaduje obecně práva na přiznání náhrady nákladů řízení podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., aniž by výslovně specifikovala, jakou konkrétní výši náhrady nákladů řízení považuje za "plnou", Ústavní soud uvádí, že se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů.. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. I když pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 303/02 in Sb. n. u. US, svazek 27, usnesení č. 25 ). Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. To však není daný případ, neboť bylo věcí obecných soudů, aby vyložily ustanovení §224 odst. 3 o. s. ř.
V posuzovaném případě se jednalo o sporné civilní řízení, které je ovládáno zásadou dispoziční, jejíž podstatou je, že účastníci rozhodují o tom, zda právo bude uplatněno a v jakém rozsahu se tak stane. Výrok o náhradě nákladů řízení je závislý na úspěchu účastníků ve věci dle ustanovení §142 odst. 1 a 2 o. s. ř. a návrhu účastníků. Napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byla žalovanému uložena povinnost k náhradě nákladů řízení úspěšné stěžovatelce, která požadovala náhradu nákladů řízení v plné výši. Z odůvodnění rozhodnutí napadeného ústavní stížností vyplývá (§157 o. s. ř.), jakou úvahou byl odvolací soud veden, na základě jakých skutečností neshledal důvod pro aplikaci §19 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a proč byly stěžovatelce přiznány v části výroku II. náklady řízení v uvedené výši. Ve výkladu odvolacího soudu nelze shledat prvky svévole, ani extrémní rozpor s obecnými pravidly aplikace práva, vzhledem k nimž by tento výklad dosáhl roviny ústavněprávní.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu se nedostalo ani do rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 712/01, na který stěžovatelka v ústavní stížnosti odkázala.V nálezu sp. zn. I. ÚS 712/01 byl řešen spor o výši tarifní hodnoty v právní věci určení neplatnosti právního úkonu, a to podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. To znamená, že se jednalo o odlišný právní základ, který na posuzovanou věc nedopadá.
Ústavní soud neshledal právní názory uvedené v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem. Proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Z téhož důvodu nemohlo být kladně rozhodnuto o návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů právního zastoupení státem, neboť podmínkou vyhovění takovému návrhu je mimo jiné to, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud neshledal ani důvody pro projednání věci jako naléhavé podle §39 zákona o Ústavním soudu a to vzhledem k zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu