ECLI:CZ:US:2006:4.US.36.06
sp. zn. IV. ÚS 36/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatelů L. Š. a D. Š., zastoupených JUDr. Josefem Augustinem, advokátem se sídlem v Prostějově, Hlaváčkovo náměstí 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 19 Co 344/2004, a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 8. 6. 2004, č. j. 6 C 94/2004-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 27. 1. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jimiž jim byla uložena povinnost vyklidit byt č. 9 o velikosti 3+1 ve druhém podlaží domu E. Beneše 14/20 v Prostějově.
Ústavní soud v prvé řadě zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda má i další formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, neměl by Ústavní soud realizaci této pravomoci bránit tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.
Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb., je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [typicky se jedná o postup dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád")]. Z výše uvedeného plyne, že stěžovatel není před podáním ústavní stížnosti nucen podat dovolání, jestliže by jeho přípustnost byla opřena pouze o důvod uvedený v §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jestliže stěžovatel možnosti podat dovolání přesto využije, běh lhůty k podání ústavní stížnosti v takovém případě počíná až okamžikem doručení rozhodnutí dovolacího soudu, a to i ve vztahu k rozhodnutím, jež byla dovoláním napadena (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Od účinnosti zákona č. 83/2004 Sb., kterým se mění zákon o Ústavním soudu, tak odpadá důvod pro souběžné podání dovolání a ústavní stížnosti, neboť i v situaci, kdy dovolací soud shledá, že dovolání není pro absenci zásadního právního významu přípustné, zůstává lhůta pro podání ústavní stížnosti zachována.
Z vyjádření Okresního soudu v Prostějově Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé podali souběžně s ústavní stížností dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jak již Ústavní soud konstatoval, takový postup není podle platné právní úpravy nutný, neboť lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu i proti napadeným rozhodnutím počne stěžovatelům běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ostatně i z toho, že stěžovatelé podali dovolání, lze usoudit, že se sami domnívají, že tvrzený zásah do jejich práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost Ústavním soudem věcně posouzena dříve než o dovolání rozhodne Nejvyšší soud, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Pokud by naopak Ústavní soud vyčkával, jak rozhodne Nejvyšší soud, zbytečně by prodlužoval délku svého řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž ovšem, jak již bylo vyloženo, není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze předjímat a ústavní stížnost je tedy podána předčasně. Ústavní soud považuje za prospěšné zdůraznit, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nikterak nepoškozuje, neboť v případě, že Nejvyšší soud dovolání nevyhoví, budou moci podat novou ústavní stížnost a v ní zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. 4. 2006
Michaela Židlická
soudce zpravodaj