ECLI:CZ:US:2006:4.US.363.05
sp. zn. IV. ÚS 363/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele Mic. K., zastoupeného Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 13, směřující proti usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 22. 4. 2005, č.j. 15 Nc 3633/2004-59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Dne 23. 6. 2005 obdržel Ústavní soud stížnost stěžovatele, jíž se domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud"). Usnesením okresního soudu bylo rozhodnuto o námitkách stěžovatele do příkazu k úhradě nákladů exekuce, vydaného dne 30. 3. 2005 JUDr. Emilií Čenovskou, soudní exekutorkou, Exekutorský úřad Strakonice (dále jen "soudní exekutorka"). Okresní soud rozhodl tak, že částku, kterou byl stěžovatel povinen uhradit na nákladech exekuce dle příkazu soudní exekutorky, zvýšil z důvodu původně chybného výpočtu daně z přidané hodnoty.
Dle názoru stěžovatele napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny. K tomuto porušení ústavním pořádkem chráněných práv stěžovatele mělo dojít nesplněním zákonné poučovací povinnosti ze strany okresního soudu i soudní exekutorky, v důsledku čehož vzrostly náklady exekuce na úkor stěžovatele. Dle současné právní úpravy soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech [viz ustanovení §5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř.")], přičemž tato poučovací povinnost se vztahuje též na vykonávací řízení a na výkon rozhodnutí dle exekučního řádu [viz ustanovení §254 o.s.ř. a §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád")]. Okresní soud a soudní exekutorka pochybily, když stěžovatele nepoučily o skutečnosti, že exekuce je vedena nejen ke splnění povinnosti stanovené exekučním titulem, ale též k uspokojení nákladů exekuce, a že zabavené věci (v tomto případě koně) stěžovateli nebudou vráceny, dokud tyto náklady rovněž neuhradí. Stěžovatel přitom nepovažuje za dostatečné poučení, když usnesení o nařízení exekuce a stejně tak i exekuční příkaz uvádí, že exekuce se nařizuje k uspokojení pohledávky a nákladů exekuce. Dále se stěžovatel domnívá, že nebyl dostatečně poučen o té skutečnosti, že do nákladů exekuce jsou zahrnuty i náklady na krmení koní a že tyto náklady dále porostou až do okamžiku, kdy rozhodnutí o nařízení exekuce nabude právní moci. Jelikož s těmito okolnostmi nebyl stěžovatel seznámen, podal odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, náklady exekuce mu tak mohly být stanoveny až po rozhodnutí odvolacího soudu. V důsledku tohoto stěžovatelova postupu náklady dále rostly až na konečnou částku 156.126,60 Kč. Stěžovatel ve své stížnosti odkazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu České republiky ( nález sp. zn. III. ÚS 74/94 a nález sp. zn. I. ÚS 70/96), dle níž poučení musí být konkrétní a individualizované pro daný případ a poučované osoby tak, aby směřovalo k individuální spravedlnosti. Dle názoru stěžovatele se jemu takovéhoto poučení nedostalo ani ze strany okresního soudu ani ze strany soudní exekutorky.
II.
Ústavní soud poté, co dospěl k závěru, že stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a jsou tedy dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, přistoupil k věcnému posouzení stížnosti a za tímto účelem si vyžádal spisový materiál, jakož i vyjádření účastníků řízení.
Okresní soud ve svém vyjádření uvedl, že v usnesení o nařízení exekuce bylo mimo jiné výslovně uvedeno, že exekuce se nařizuje též pro náklady exekuce, které budou stanoveny v průběhu řízení, přičemž stěžovateli i jako právnímu laikovi muselo být zřejmé, že zajištění zvířat s sebou určité náklady nese. Dále okresní soud uvedl, že obsah poučení v usnesení o nařízení exekuce je dán v ustanovení §44 odst. 6 písm. f) exekučního řádu. Poučovací povinnost soudu se vztahuje jen na procesní úkony účastníků, kdy zaplacení pohledávky je úkonem hmotněprávním, o jehož přesných důsledcích soudu nepřísluší účastníka poučovat. Pokud by soud stěžovatele poučil, že v případě odvolání do nařízení exekuce porostou náklady exekuce tak dlouho, dokud neskončí řízení, pak by takovým poučením soud porušil zásadu svrchované rovnosti účastníků a v podstatě by stěžovatele poučil o tom, jak má svá práva uplatňovat, aby dosáhl pro sebe co nejpříznivějšího výsledku.
Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření k ústavní stížnosti neobsahovalo žádné nové tvrzení, způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebylo toto zasláno stěžovateli k replice.
III.
Ústavní soud po věcném posouzení stížnosti dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná.
Co se týká stěžovatelovy výtky stran nedostatečného poučení okresního soudu a soudní exekutorky, poukazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu (viz např. usnesení sp.zn. I.ÚS 352/2000, sp.zn. I. ÚS 233/97, sp. zn. III.ÚS 480/97, sp.zn. III. ÚS 104/96 a další, www.judikatura.cz), podle které je z ustanovení §5 o.s.ř. zřejmé, že soud je povinen poučit účastníky o jejich procesních právech a povinnostech. Podle názoru Ústavního soudu je toto ustanovení nutno vyložit tak, že soud je povinen účastníky poučit, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti jim ukládají procesněprávní předpisy, jak je nutno procesní úkony provést, popřípadě jak je třeba odstranit vady procesních úkonů již učiněných, aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky. Do poučovací povinnosti tedy nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku. Takto chápanou poučovací povinností by soud mohl výrazně porušit zásadu rovnosti účastníků soudního řízení. Obecným soudem poskytnuté poučení nesmí nijak zmenšit vlastní odpovědnost účastníka řízení za jeho procesní postup v řízení (viz nález sp.zn. III. ÚS 104/96, www.judikatura.cz). V tomto případě okresní soud poskytl stěžovateli takové poučení, které svým obsahem odpovídá zákonným i ústavněprávním požadavkům, když v souladu s ustanovením §44 odst. 6 písm. f) exekučního řádu stěžovatele poučil o možnosti podat odvolání, o lhůtě, v níž je možno toto odvolání podat, i o náležitostech odvolání. Soud nemá povinnost speciálně v poučení uvádět, že exekuce je vedena nejen do pohledávky, která má být dle exekučního titulu splněna, ale též do nákladů exekuce, když o této skutečnosti je stěžovatel informován v samotném textu usnesení o nařízení exekuce. Soudu je konečně ustanovením §44 odst. 6 písm. e) stanovena povinnost tyto okolnosti v usnesení o nařízení exekuce uvést. Dále soud není povinen stěžovatele poučit o skutečnosti, že v případě stěžovatelova odvolání do usnesení o nařízení exekuce dojde k růstu nákladů exekuce, neboť takovéto poučení nelze chápat jako poučení o procesních právech a povinnostech, ale je v něm možno spatřovat právní návod, jak by měl stěžovatel postupovat. S ohledem na uvedené Ústavní soud konstatuje, že uváděný zásah do stěžovatelova práva na ochranu vlastnictví ani práva na spravedlivý proces v tomto postupu soudu neshledal.
Dle ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, exekutor při provádění exekuce poskytuje účastníkům, jakož i dalším osobám, kterých se exekuce týká, poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Ústavní soud dospěl k závěru, že poučení poskytnuté stěžovateli ze strany soudní exekutorky splňovalo zákonné a ústavněprávní náležitosti. Soudní exekutorka po doručení usnesení o zahájení exekuce vydala exekuční příkaz, v němž vymezila povinnosti, k jejichž uspokojení se exekuční příkaz vydává. Zde uvedla na prvém místě vymáhanou pohledávku oprávněného (v tomto případě město Sušice) a dále náklady exekuce, jejichž výše je stanovena v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Exekuční příkaz rovněž obsahoval poučení v souladu s usnesením §48 písm. h) exekučního řádu. Stěžovatel si tedy musel být vědom toho, že exekuce je vedena z důvodu uspokojení jak původní povinnosti, tak nákladů exekuce, proto nemohl vzhledem ke znění §46 odst. 3 exekučního řádu očekávat, že při pouhém splnění jedné z těchto povinností soudní exekutorka upustí od provádění exekuce.
Dále stěžovatel namítá, že ve svém podání ze dne 18. 1. 2005 navrhoval okresnímu soudu zastavit výkon rozhodnutí, neboť částku 200.000,- Kč vymáhanou na základě exekučního titulu již uhradil. Uvedené podání rovněž obsahovalo návrh stěžovatele na vyloučení věcí (v daném případě koní) z exekuce z důvodu jejich potřeby pro výkon povolání. Okresní soud však o těchto návrzích stěžovatele do dne podání ústavní stížnosti nerozhodl. V souvislosti s uvedeným nutno v obecné rovině uvést, že současná právní úprava poskytuje stěžovateli procesní prostředky, kterými je možno se proti případné nečinnosti soudů bránit, a je věcí stěžovatele, zda těchto prostředků využije či nikoliv. Až v případech, kdy běžné prostředky nevedou k nápravě, je na Ústavním soudu, aby na návrh stěžovatele zasáhl.
Stěžovatel ve své stížnosti rovněž odkazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn.III. ÚS 74/94, a na nález, sp. zn. I ÚS 70/96. Oba zmíněné nálezy dopadají na poněkud odlišnou situaci, kdy soudy zastavily řízení z důvodu označení nesprávného účastníka řízení, neboť se domnívaly, že se jedná o neodstranitelnou vadu řízení.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo, než ústavní stížnost v této části odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu