ECLI:CZ:US:2006:4.US.382.06
sp. zn. IV. ÚS 382/06
Usnesení
IV. ÚS 382/06
Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2006 v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. L., zastoupeného Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem, Advokátní kancelář v Ledči nad Sázavou, Hůrka 218, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7.3.2006, č.j. 8 Cmo 48/2005-158, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29.6.2006 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva a svobody plynoucí z čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl potvrzen rozsudek pro uznání Krajského soudu v Brně ze dne 14.9.2004, č.j. 17 Cm 155/98-99, a stěžovateli (v řízení před obecnými soudy 3. žalovanému) bylo uloženo nahradit náklady odvolacího řízení.
Odvolací soud se k odvolání stěžovatele zabýval otázkou, zda stěžovatel nárok žalobce skutečně uznal. Stěžovatel v odvolání tvrdil, že návrh na vydání rozsudku pro uznání vypracoval právní zástupce stěžovatele až po ukončení právního zastoupení. Odvolací soud poukázal na ustanovení §28 odst. 2 o.s.ř., podle něhož je odvolání plné moci účinné vůči soudu, jakmile mu bylo oznámeno. Vzhledem k tomu, že návrh na vydání rozsudku pro uznání byl soudu doručen před doručením výpovědi plné moci soudu, byly dle názoru odvolacího soudu splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání dle §153a odst. 1 o.s.ř.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že Vrchní soud v Olomouci nepřihlédl k nové skutečnosti, kterou je pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.5.2004, č.j. 50 T 3/2000-3640. Tento rozsudek dle stěžovatele prokazuje, že se stal obětí trestné činnosti rozsudkem odsouzených osob, z nichž jedna jako zaměstnankyně České spořitelny, a.s., využila stěžovatelovy nepozornosti při přebírání ručitelského závazku a předložila stěžovateli k podpisu současně několik dalších ručitelských závazků, které využila při poskytování dalších úvěrů pro odsouzeného P. M.. Vůlí stěžovatele však bylo převzít toliko jeden ručitelský závazek. Stěžovatel dovozuje, že jde o typický případ omylu tak, jak ho definuje §49a občanského zákoníku.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 17 Cm 155/98, a poté, co zhodnotil skutkovou a právní stránku věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud zjistil, že dne 10.2.2004 bylo krajskému soudu doručeno podání právního zástupce stěžovatele a dalších dvou žalovaných (č.l. 83), ve kterém je navrženo, aby soud rozhodl rozsudkem pro uznání, neboť žalovaní (1, 3 a 4) nárok uplatňovaný v žalobě uznávají s tím, že žalovaní v jiném řízení budou uplatňovat nárok na náhradu škody proti osobám, které jim svým jednáním škodu způsobily. Poté, co vydal krajský soud rozsudek pro uznání, napadl stěžovatel prostřednictvím nového právní zástupce tento rozsudek s odůvodněním, že se stěžovatel dohodl s předchozím právním zástupcem na ukončení právního zastoupení ke dni 31.1.2004, avšak návrh na vydání rozsudku pro uznání byl vypracován až ke dni 6.2.2004.
Ve spise krajského soudu se dále na čl. 107 nachází kopie dohody o ukončení poskytování právních služeb s předchozím právním zástupce stěžovatele, ve které je uvedeno, že do dne 31.1.2004 "bude soudu advokátem předloženo uznání závazku, resp. zpětvzetí odvolání a zároveň doručena výpověď plné moci. M. L. s tímto postupem souhlasí".
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí nebo čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví a že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to však není případ stěžovatele.
Z ustanovení §212a odst. 4, §205b a §205 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu je patrné, že vzhledem ke specifickému charakteru rozsudku pro uznání, kdy rozsudek je vydán nikoliv na základě soudem zjištěného skutkového stavu, ale na základě uznání žalobou uplatněného nároku, je zúžen přezkum tohoto rozsudku odvolacím soudem. Právě k nesplnění podmínek řízení směřovalo odvolání stěžovatele spočívají v tvrzení, že uznání nároku nebylo učiněno subjektem s procesní způsobilostí. S uplatněnou námitkou se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádal a Ústavní soud neshledává v jeho postupu vykročení z mezí ústavnosti.
Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává toho, že odvolací soud nikterak nepřihlédl k trestnímu rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č.j. 50 T 3/2000-3640, je třeba především připomenout, že na existenci tohoto rozsudku (č.l. 124) poukázal stěžovatel až ve svém závěrečném návrhu při jednání před odvolacím soudem (bez jakéhokoliv odůvodnění), a to aniž by formálně navrhl provedení důkazu tímto rozsudkem. Je pravdou, že na poukaz stěžovatele odvolací soud nijak nereagoval, avšak toto drobné pochybení nemůže vést ke kasaci napadeného rozhodnutí, neboť v projednávané věci je tento nedostatek nevýznamný a nedosahuje ústavněprávní roviny. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře zastává stanovisko, že každý proces je třeba pojímat jako celek (in globo). Řečeno poněkud jiným způsobem, ne vždy musí procesní nedostatek realizace důkazního řízení vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní úrovně (srov. např. III. ÚS 359/05, www.judikatura.cz).
Z výše uvedených důvodů shledal Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a proto ji podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. září 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu