ECLI:CZ:US:2006:4.US.385.06
sp. zn. IV. ÚS 385/06
Usnesení
IV. ÚS 385/06
Ústavní soud rozhodl dne 3. srpna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti H. A., zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2006, sp. zn. 44 To 313/2006, a usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 17. 3. 2006, čj. 1 KVZ 204/2005-121, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 7. 2006 se Hasan Abdi, nar. 1. 11. 1965, (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená usnesení, jimiž bylo pravomocně rozhodnuto o jeho dalším ponechání ve vazbě. Současně navrhl, aby Ústavní soud návrh projednal jako věc naléhavou mimo pořadí.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel je stíhán policejním komisařem Služby kriminální policie a vyšetřování Národní protidrogové centrály pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona. Trestní stíhání bylo zahájeno dne 2. 8. 2005. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 8. 2005 z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) trestního řádu. Vazba se započítává od 2. 8. 2005.
Dne 2. 11. 2005 rozhodla státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze dle §71 odst. 3 trestního řádu o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) trestního řádu.
Dne 17. 3. 2006 opětovně rozhodla státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze dle §71 odst. 4 trestního řádu o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) trestního řádu s odůvodněním, že důvody vazby podle §67 písm. a), c) trestního řádu trvají i nadále a trestní stíhání pro obtížnost věci nebylo možné v prodloužené lhůtě trvání vazby ukončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno dosažení účelu trestního stíhání. Stížnost proti tomuto usnesení byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2006 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodná zamítnuta. Tato rozhodnutí jsou předmětem ústavní stížnosti.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že jak napadenými rozhodnutími, tak i postupem před jejich vydáním, bylo porušeno právo na svobodu dle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny. Zrekapituloval dosavadní vývoj ve věci a vyjádřil názor, že v řízení opakovaně dochází k neodůvodněným průtahům. Namítl, že státní zástupkyně o jeho ponechání ve vazbě rozhodovala dne 17. 3. 2005 (správně 17. 3. 2006) sice v zákonné lhůtě 3 měsíce od právní moci předchozího usnesení ze dne 2. 11. 2005, nicméně více než 4,5 měsíce po vydání předchozího rozhodnutí o vazbě. S námitkami v tomto směru se soud vypořádal zcela nedostatečně poukazem na nutnost překladu do rodného jazyka stěžovatele. Stěžovateli je tak v rozporu s čl. 3 odst. 4 Listiny přičítáno k tíži využití základního práva dle čl. 37 odst. 4 Listiny. Stěžovatel se také cítí diskriminován tím, že jedním z důvodů vazby útěkové podle §67 písm. a) trestního řádu je jeho státní příslušnost a místo pobytu, čímž byl porušen čl. 3 odst. 1 Listiny. K průtahům v řízení o jeho stížnosti proti usnesení státní zástupkyně mělo dojít tím, že soud nařídil jeho výslech a vynesl napadené usnesení až téměř po uplynutí dvou měsíců od jejího podání. Podle stěžovatele nedůvodné průtahy jsou způsobovány i v samotném vyšetřování a za této situace je institut vazby nepřípustným způsobem zneužíván. V trestní věci vedené Policií ČR, Národní protidrogovou centrálou služby kriminální policie a vyšetřování, byly činěny úkony vyšetřování se značnými časovými rozestupy, když po provedení výslechů svědků R. H. a Ing. L. J. byly další úkony vyšetřovatele činěny teprve po dalších téměř čtyřech měsících (výslechy svědků R. R. a L. F. v SR dne 30. 3. 2006). Po provedení výslechu svědka I. U. dne 31. 3. 2006 nebyly opět prováděny žádné úkony, a to po dobu dalších téměř tří měsíců. Závěrem stěžovatel uvedl, že odůvodnění napadeného usnesení státní zástupkyně, jakož i na něj navazující napadené usnesení Městského soudu v Praze, postrádají reálný podklad a jsou zcela v rozporu s trestním řádem a Listinou.
Ústavní soud se seznámil s obsahem napadených usnesení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení o porušení základního práva na osobní svobodu zakotveného v čl. 8 Listiny a dále tvrzení, že probíhající vazba je nezákonná a v řízení dochází k neodůvodněným průtahům v rozporu s čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny; je také namítáno porušení zákazu diskriminace dle čl. 3 odst. 1 Listiny. Podle názoru Ústavního soudu je stížnost nutno posoudit také z hlediska čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Základní právo na osobní svobodu jednotlivce je zakotveno v čl. 8 Listiny, jehož první a druhý odstavec zní:
"(1) Osobní svoboda je zaručena.
(2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. ........ .",
a současně i v čl. 5 Úmluvy, jehož relevantní ustanovení zní:
"1. Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem: [...]
c) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání; [...]
3. Každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odstavce 1 písm. c) tohoto článku [...] má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotyčná osoba dostaví k přelíčení.
4. Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. ".
Ze znění citovaných článků vyplývá, že právo na svobodu není právem absolutním Zbavit svobody lze, to však jen ve výjimečných taxativně stanovených případech a jen v souladu s řízením stanoveným zákonem. Z napadených rozhodnutí a zejména ústavní stížnosti samotné však nelze dovodit nic, co by naznačovalo, že k prvotnímu vzetí stěžovatele do vazby dne 2. 8. 2005 došlo v rozporu s čl. 5 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 8 odst. 2 Listiny, tedy v rozporu s řízením stanoveným trestním řádem. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelovy argumenty směřují až k následnému rozhodování o jeho ponechání ve vazbě a k rychlosti přípravného řízení.
Ústavní soud konstatuje, že osoby vzaté do vazby mají právo na opakované přezkoumání procesních a hmotněprávních podmínek, které jsou podstatné pro zákonnost zbavení svobody. To znamená, že příslušný orgán veřejné moci musí posoudit nejen splnění procesních požadavků stanovených trestním řádem, ale též existenci důvodné obavy, na níž je vazba založena, tj. legitimnost cíle sledovaného vazbou. Počáteční rozhodnutí o vzetí do vazby totiž nemusí nutně ospravedlňovat vazbu po celou dobu jejího trvání, neboť okolnosti, na kterých bylo rozhodnutí založeno, se mohly změnit nebo zaniknout. Proto také osoba ve vazbě musí mít právo podávat návrhy na přezkoumání zákonnosti vazby i v jejím průběhu; s tím koresponduje povinnost provádět periodické kontroly podmínek omezení osobní svobody (§71 odst. 4 trestního řádu ve spojení s §72 trestního řádu). Povinnost provádět periodickou kontrolu trvání důvodů vazby není v Listině ani Úmluvě výslovně nařízena, nicméně Evropský soud pro lidská práva (dále též jen "Evropský soud") ji z čl. 5 odst. 4 Úmluvy vyvodil. Dojde-li k překročení lhůt dovoleného trvání vazby stanovených v §72 odst. 3 trestního řádu nebo lhůt pro periodickou kontrolu trvání důvodů vazby podle §71 odst. 4 a 6 trestního řádu (tj. nejpozději do 3 měsíců od právní moci posledního rozhodnutí) a tedy zákonné zbavení svobody nebylo včas prodlouženo po uplynutí zákonem stanovené doby, pokračování detence poté, co uplynula tato doba a příslušný orgán, zpravidla soud, nerozhodl včas o jejím prodloužení, je nezákonné a protiústavní.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítal, že by státní zástupkyně o ponechání ve vazbě rozhodovala až po uplynutí zákonem stanovených lhůt. Jeho argumentace poukazovala na skutečnost, že rozhodovala-li státní zástupkyně o jeho dalším ponechání ve vazbě až dne 17. 3. 2006, bylo to více než 4,5 měsíce po vydání předchozího rozhodnutí o vazbě, byť bylo rozhodováno v zákonem stanovené 3 měsíční lhůtě (§71 odst. 4 trestního řádu) od právní moci předchozího usnesení. Tuto námitku považuje Ústavní soud za irelevantní z hlediska posouzení, zda v případě stěžovatele byla dodržena lhůta pro periodickou kontrolu trvání vazby. Článkem 5 odst. 4 Úmluvy je totiž ústavně chráněno právo na urychlené rozhodnutí o dalším trvání vazby, nikoliv právo na "urychlené doručení" takového rozhodnutí, byť je nepochybné, že právo na doručení rozhodnutí v přiměřené lhůtě je součástí práva na spravedlivý proces, když v řadě případů podmiňuje realizaci jiného základního práva, tj. práva na účinné prostředky nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy. Z napadeného usnesení Městského soudu v Praze ovšem vyplývá, že k pozdějšímu doručení usnesení státní zástupkyně ze dne 2. 11. 2005 došlo v důsledku nutnosti pořídit jeho překlad do mateřského jazyka stěžovatele. V daném případě je však zřejmé, že právo na účinné prostředky nápravy stěžovatel podáním stížnosti řádně využil. K žádnému procesnímu pochybení, pokud jde o včasnost rozhodování, na straně státní zástupkyně dle názoru Ústavního soudu tudíž nedošlo.
Ústavní soud dále uvádí, že otázka, zda byla délka vazby přiměřená, nemůže být hodnocena in abstracto (viz Tariq proti České republice, 2006, in Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 3/2006, a tam uvedená rozhodnutí). Důvodnost setrvání obviněného ve vazbě je třeba hodnotit podle konkrétních okolností každého případu. Pokračující vazba může být v daném případě důvodná jen tehdy, jsou-li dány konkrétní skutečnosti poukazující na existenci opravdového požadavku veřejného zájmu, které nehledě na presumpci neviny převažují nad pravidlem respektování osobní svobody stanoveným v článku 5 Úmluvy.
Obecným soudům v prvé řadě přísluší zajistit, aby v konkrétním případě netrvala vazba obviněného v přípravném řízení nepřiměřeně dlouho. Za tím účelem musejí s ohledem na zásadu presumpce neviny prozkoumat veškeré skutečnosti pro i proti existenci veřejného zájmu, kdy se lze odchýlit od pravidel článku 5 Úmluvy, a musejí je ve svých rozhodnutích o žádostech o propuštění objasnit. Úkolem Ústavního soudu je rozhodnout, zda došlo k porušení článku 5 odst. 3 Úmluvy, především na základě důvodů zmíněných v těchto rozhodnutích a řádně doložených skutečností uvedených stěžovatelem v jeho stížnostech.
Trvání důvodného podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin, je podmínkou sine qua non při posuzování zákonnosti pokračující vazby, po určité době to však již není dostačující. V takovém případě musí Ústavní soud rozhodnout, zdali další důvody uplatněné soudními orgány nadále ospravedlňují zbavení svobody. Pokud jsou tyto důvody "závažné" a "dostatečné", potom musí Ústavní soud také zjistit, zda příslušné orgány postupovaly v řízení se "zvláštní péčí" (viz z mnoha dalších I. A. proti Francii, rozsudek Evropského soudu ze dne 23. září 1998, odst. 102).
Z napadených usnesení vyplývá, že orgány rozhodující o vazbě svá rozhodnutí zdůvodnily trváním důvodného podezření ze spáchání trestného činu, s poukazem na důkazy obsažené ve spise, včetně přepisu odposlechu telefonních hovorů, z nichž vyplývá, že stěžovatel se měl aktivně zúčastnit na obchodu s drogami ve spojení s osobami v zahraničí. Pokud jde o důvody vazby útěkové dle §67 písm. a) trestního řádu, poukázaly na skutečnost, že stěžovatel je zcela reálně při dané právní kvalifikaci a závažnosti věci ohrožen citelným trestem odnětí svobody, který může být ze zákona toliko nepodmíněný, neboť v případě jednání kvalifikovaného dle ust. §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 4 písm. c) trestního zákona je ze zákona ohrožen trestní sazbou v rozpětí od 10 do 15 let. Obava z útěku vyplývá ze samotné hrozby trestem při dané právní kvalifikaci, bez ohledu na tvrzení stěžovatele, že má na území České republiky bydliště. Ústavní soud připouští, že závažnost obvinění nemůže sama o sobě ospravedlnit dlouhé trvání vazby, v případě stěžovatele je však toho názoru, že uplatněný důvod zatím neztratil na síle a významu a tudíž je i nadále závažný a dostatečný. Obava z útěku tedy nebyla dovozena pouze ze skutečnosti, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem. K důvodu vazby předstižné dle §67 písm. c) trestního řádu orgány poukázaly na konkrétní skutečnosti, tj. na odsouzení stěžovatele za shodné jednání v Německu. Ústavní soud je tudíž toho názoru, že za současného stavu věci důvody, na nichž spočívala napadená usnesení o prodloužení vazby, byly dostatečné k ospravedlnění ponechání stěžovatele ve vazbě.
V rámci námitek týkajících se spravedlivosti řízení stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že dochází od počátku k neodůvodněným průtahům. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že i na řízení o vazbě plně dopadá požadavek "přiměřené lhůty" dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. projednání "bez zbytečných průtahů" dle čl. 38 odst. 2 Listiny, který je navíc zdůrazněn požadavkem čl. 5 odst. 3 Úmluvy, tj. být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení na svobodu. V trestních věcech začátek této lhůty určuje den, kdy byl stěžovatel obviněn.
Pojem přiměřená lhůta je relativní. Neexistuje žádná absolutní doba trvání řízení, jejíž překročení by se automaticky kvalifikovalo jako doba nepřiměřená porušující čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Přiměřenost doby řízení se posuzuje v každé věci podle konkrétních okolností případu. Nicméně pokud se za okolností konkrétního případu doba řízení jeví na první pohled jako "značná" či "nepřiměřená", může mít tato skutečnost za následek přesun důkazního břemene na o vazbě rozhodující orgány veřejné moci, které musí podat vysvětlení a dokázat, že průtahy nelze přičítat jim. Výjimečně, pokud se lhůta na první pohled jeví být příliš dlouhou a vysvětlení příslušných orgánů není dostačující, Ústavní soud bez toho, aniž by analyzoval průběh řízení, jen na základě délky řízení může konstatovat porušení článku 6 odst. 1, resp. čl. 5 odst. 3 Úmluvy. K takové situace však v případě stěžovatele dle názoru Ústavního soudu zatím nedošlo.
Městský soud v Praze se dle názoru Ústavního soudu v odůvodnění svého usnesení ze dne 19. 5. 2006 dostatečně vypořádal jak s námitkou stěžovatele týkající se zpoždění při doručování usnesení státní zástupkyně ze dne 2. 11. 2005, tak i s námitkami směřujícími k prodlevám s vypracováním obžaloby. Vzhledem k tomu, že stěžovatel je stíhán pro závažnou vysoce společensky nebezpečnou trestnou činnost, která je podle Městského soudu v Praze ve spise zadokumentována dostatečnými důkazy, a s ohledem na obtížnost věci, v níž byla vyžádána právní pomoc od justičních orgánů Slovenské republiky, se Ústavní soud nedomnívá, že by v dosavadním řízení docházelo při podávání obžaloby k tak závažným průtahům, jež by překročily hranici tolerantnosti a vedly ke konstatování, že čl. 6 odst. 1, resp. čl. 5 odst. 3 Úmluvy byly porušeny.
Z uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že svoboda stěžovatele není omezena neústavním způsobem. Proto mu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu