ECLI:CZ:US:2006:4.US.403.06
sp. zn. IV. ÚS 403/06
Usnesení
IV. ÚS 403/06
Ústavní soud rozhodl dne 24. srpna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti R. E., zastoupeného Mgr. Danielem Novotným, advokátem, Advokátní kancelář v Jičíně, Denisova 504, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30.3.2006, č.j. 6 To 211/2006-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10.7.2006 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a to zejména čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo rozhodnuto o zamítnutí stížnosti stěžovatele do usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 3.2.2006, č.j. PP 336/2001-63, jímž bylo rozhodnuto o tom, že podle §64 odst. 1 trestního zákona stěžovatel vykoná zbytky trestů odnětí svobody v trvání deseti měsíců, dva roky a jeden měsíc a čtyři roky, z jejichž výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 17.5.2001, sp. zn. PP 336/2001.
Krajský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí poukázal na to, že bylo nepochybně zjištěno, že se stěžovatel ve zkušební době podmíněného propuštění dopustil další úmyslné trestné činnosti, a to trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního zákona ve stádiu pokusu dle §8 odst. 1 trestního zákona, a za tento trestný čin byl již také pravomocně odsouzen. Z tohoto důvodu se krajský soud ztotožnil s názorem soudu první instance a na odůvodnění jeho rozhodnutí odkázal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se Okresní soud v Chomutově vůbec nevyjádřil k jeho návrhům na doplnění dokazování ze dne 15.9.2004, dále že v době projednání věci ve veřejném zasedání 3.2.2006 a k rozhodnutí nebyl k dispozici podkladový spisový materiál, a konečně že Okresní soud v Chomutově přes opakovanou žádost nezaslal stěžovateli protokol z veřejného zasedání ze dne 3.2.2006, čímž narušil jeho obhajobu v rámci řízení o opravném prostředku.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Chomutově, sp. zn. PP 336/2001, a po zhodnocení skutkové a právní stránky věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí nebo čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví a že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to však není případ stěžovatele.
Ze spisu okresního soudu bylo zjištěno, že stěžovatel ve svém podání ze dne 15.9.2004 (č.l. 44) opřel svůj právní názor o tvrzení, že není ještě na místě rozhodovat o případném výkonu zbytku trestu, neboť dosud není rozhodnuto o mimořádných opravných prostředcích, které byly podány v řízeních, jejichž výsledky (pravomocné odsouzení stěžovatele) by mohly být použity jako argumenty pro nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody. Stěžovatel poukazoval na nesrovnalosti v těchto trestních řízeních a navrhoval, aby si soud vyžádal spisy k těmto řízením.
Stěžovatelův právní názor nelze považovat za správný, neboť v řízení o nařízení výkonu zbytku trestu není rozhodováno o vině a trestu stěžovatele, ale soud pouze v souladu s ustanovením §64 odst. 1 trestního zákona zjišťuje, zda podmíněně propuštěný vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám. Soud je v řízení o nařízení výkonu zbytku trestu pravomocnými rozhodnutími v jiných trestních řízeních vázán a nepřísluší mu přezkoumávat jejich správnost.
Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, obecné soudy opřely své rozhodnutí o pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30.5.2003, sp. zn. 1 T 10/2002, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy. Okresní soud navíc právě ve věci 10 T 10/2002 zjišťoval stav a výsledek řízení o stěžovatelem podané ústavní stížnosti (sp. zn. I. ÚS 108/04). Po zjištění, že ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, nařídil okresní soud veřejné zasedání, v němž bylo rozhodnuto o nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody.
Ústavní soud tak v postupu okresního soudu a v řízení navazujícím odvolacího soudu nespatřuje vykročení z mezí ústavnosti či zákonnosti. Naopak lze konstatovat, že při svém rozhodování postupoval okresní soud se zvýšenou opatrností, neboť si opatřil i rozhodnutí o ústavní stížnosti ve věci, která byla podkladem pro nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody.
Byť lze dát stěžovateli za pravdu v tom, že i přes opakované urgence (č.l. 65, 67, 75, 77) mu nebyl protokol z veřejného zasedání zaslán, stěžovatel byl na veřejném zasedání přítomen a neuvádí konkrétní argumenty, v čem by zaslání kopie protokolu z veřejného zasedání mohlo zvrátit rozhodnutí ve věci.
Zásah do základního práva či svobody stěžovatele z vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, pročež ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu