ECLI:CZ:US:2006:4.US.438.05
sp. zn. IV. ÚS 438/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelů H. V. L. a M. Ž., zastoupených Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, ze dne 25. 5. 2005, č. j. SCPP-1695/C-246-2005, a rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Brno, Oddělení cizinecké policie Brno - venkov, ze dne 23. 3. 2005, č. j. SCPP-17/BR-II-SV-2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 29. 7. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Brno, Oddělení cizinecké policie Brno-venkov (dále jen "oddělení cizinecké policie"), ze dne 23. 3. 2005, č.j. SCPP-17/BR-II-SV-2005, kterým byl stěžovatel H. V. L. vyhoštěn dle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "cizinecký zákon"), na dobu tří let, neboť na území České republiky pobýval i poté, co uplynula doba platnosti jeho víza. Stěžovatelé svou ústavní stížností napadli rovněž rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie (dále jen "ředitelství cizinecké policie"), ze dne 25. 5. 2005, č.j. SCPP-1695/C-246-2005, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele H. V. L.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že při rozhodování o správním vyhoštění nebylo dostatečně zohledněno, že stěžovatel H. V. L. má na území České republiky syna M. Ž., jehož matkou je stěžovatelka M. Ž. a jenž je státním občanem České republiky. Tyto skutečnosti uvedl stěžovatel H. V. L. ve svém odvolání proti rozhodnutí oddělení cizinecké policie a doložil je rodným listem M. Ž. a osvědčením o státním občanství. Stěžovatelé vyjádřili své přesvědčení, že za daných okolností bylo namístě aplikovat §119 odst. 5 cizineckého zákona, v tehdy platném znění, dle nějž rozhodnutí o vyhoštění nelze vydat, jestliže by v jeho důsledku došlo k nepřiměřenému zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince. Stěžovateli H. V. L. byl přitom v důsledku vydání rozhodnutí o vyhoštění fakticky znemožněn styk s jeho synem. Správní orgán otázce případného zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele nevěnoval dostatečnou pozornost, když při svém rozhodování vycházel pouze z obsahu spisového materiálu. Stěžovatelka M. Ž. nebyla vůbec vyslechnuta, ani jí nebylo přiznáno postavení účastníka řízení, ačkoliv tak tomu v souladu s §14 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), mělo být. Prostřednictvím §119 odst. 5 cizineckého zákona se realizují ústavně zaručená práva obsažená v čl. 10 odst. 2 a čl. 14 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), jestliže předmětné ustanovení cizineckého zákona nebylo orgány veřejné moci respektováno, došlo současně k neoprávněnému zásahu do těchto ústavně zaručených práv. Ředitelství cizinecké policie v odůvodnění svého rozhodnutí uvedlo, že stěžovatel zplodil dítě v době, kdy byl na území České republiky neoprávněně, to však dle názoru stěžovatelů není dostačujícím důvodem pro zásah do výše uvedených práv. S ohledem na výše uvedené stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal příslušný spisový materiál ředitelství cizinecké policie a vyjádření účastníků řízení.
Ředitelství cizinecké policie ve svém vyjádření odkázalo na své rozhodnutí ze dne 25. 5. 2005, č.j. SCPP-1695/C-246-2005, a dále uvedlo, že v řízení bylo dle jeho názoru postupováno v souladu s platnými právními předpisy. V průběhu řízení před oddělením cizinecké policie stěžovatel do protokolu o vyjádření účastníka řízení uvedl, že v České republice nemá žádné příbuzné ani jiné závazky. Správnímu orgánu prvního stupně předložil zaplacenou letenku a vyslovil úmysl vrátit se zpět do Vietnamu. Až následně v odvolání proti rozhodnutí oddělení cizinecké policie o správním vyhoštění stěžovatel prohlásil, že má na území České republiky přítelkyni M. Ž. a jejich společného syna M. Ž. V reakci na toto stěžovatelovo tvrzení provedlo oddělení cizinecké policie dodatečné šetření na Úřadě městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz, kde bylo zjištěno, že stěžovatel se nechal zapsat do rodného listu M. Ž. až po vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, tedy dne 30. 3. 2005. Podniknuté kroky považoval odvolací orgán za dostatečné pro zjištění skutkového stavu věci a následně vydal rozhodnutí. Ředitelství cizinecké policie dále odkázalo na Úmluvu o právech dítěte, a to konkrétně na ustanovení čl. 9 odst. 3 a 4 a čl. 10 odst. 2, dle nichž oba rodiče nemusí žít spolu s dítětem v jednom státě a pro případ oddělení dítěte a rodiče, např. z důvodu vyhoštění, stanoví tato požadavek zabezpečit pravidelné osobní kontakty a za tímto účelem umožnit dítěti opuštění vlasti. Ředitelství cizinecké policie ve svém vyjádření rovněž poukázalo na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. IV. ÚS 613/03, v němž Ústavní soud konstatoval, že je svrchovaným právem každého suverénního státu rozhodovat o povolení vstupu a pobytu cizích státních příslušníků na své území. Právo pobývat na území cizího státu v žádném případě není možno kvalifikovat jako základní lidské právo každého člověka, nepatří tedy do kategorie základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Na závěr účastník odkázal na čl. 14 odst. 3 Listiny, v němž je dána možnost státu na základě zákona omezit svobodu pohybu a pobytu osob, a dále na čl. 14 odst. 5 Listiny, který požaduje, aby podmínky, za nichž je možno vyhostit cizince, byly upraveny právním předpisem se silou zákona. Tyto podmínky podrobněji upravuje právě cizinecký zákon.
Oddělení cizinecké policie vyjádřilo přesvědčení, že byly splněny zákonné procesní podmínky řízení a stručně zrekapitulovalo celý jeho průběh, včetně skutkových okolností, z nichž při rozhodování vycházelo. Tyto okolnosti nenasvědčovaly tomu, že by stěžovatel H. V. L. byl otcem státního příslušníka České republiky. Ačkoliv takováto skutečnost vyšla najevo v rámci řízení o opravném prostředku, je z dikce §119 odst. 5 cizineckého zákona zřejmé, že samotná existence příbuzenského vztahu cizince k nezletilému dítěti pouze stanoví správnímu orgánu povinnost zkoumat možnost nepřiměřeného zásahu do rodinného a soukromého života cizince. Odvolací orgán se touto otázkou zabýval dostatečně, avšak v rámci svého volného správního uvážení dospěl k závěru, že k takovémuto nepřiměřenému zásahu v případě stěžovatele nemohlo dojít, neboť v opačném případě by stěžovatel jistě učinil kroky k legalizaci svého pobytu ihned po narození svého syna M. Ž. Taktéž by se o této okolnosti zmínil již v průběhu řízení o správním vyhoštění a nepředkládal by správnímu orgánu letenku do Hanoje vystavenou na své jméno. V závěru svého vyjádření potom účastník uvedl, že nevylučuje možnost zásahu do stěžovatelova rodinného a soukromého života prostřednictvím obou napadených rozhodnutí, nicméně tento zásah nepovažuje za neoprávněný ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny, neboť byl učiněn v souladu se zákonem. Z obdobného důvodu nedošlo dle jeho názoru k porušení čl. 14 odst. 5 Listiny.
Stěžovatelům byla výše uvedená vyjádření účastníků zaslána, nicméně svého práva vyjádřit se ke skutečnostem v nich uvedeným stěžovatelé nevyužili.
III.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí ani zákonnost rozhodnutí jiných orgánů veřejné moci. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím současně neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatelů, že vydáním napadených rozhodnutí byli dotčeni ve svých ústavně zaručených právech. Ředitelství cizinecké policie jako orgán odvolací se otázkou dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění na rodinný život stěžovatele podrobně zabývalo, přičemž dospělo k závěru, že toto rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele zřejmě zasáhne, nicméně nebude se jednat o zásah nepřiměřený. Tento svůj závěr odvolací orgán dostatečným způsobem odůvodnil. Měl-li stěžovatel za to, že skutkový stav nebyl v řízení přesně a úplně zjištěn, mohl v souladu s §33 správního řádu navrhnout provedení dalších důkazů, tedy například i výslechu stěžovatelky M. Ž. Této možnosti ovšem stěžovatel nevyužil, nemůže tedy s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti uplatňovat tuto námitku v řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce, že stěžovatelce M. Ž. nebylo přiznáno postavení účastníka řízení, ačkoliv tomu tak v souladu s §14 odst. 1 správního řádu mělo být. Dle citovaného ustanovení správního řádu je za účastníka řízení považován ten, o jehož právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech, má být v řízení jednáno nebo jehož práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti, mohou být rozhodnutím přímo dotčeny. Dále je účastníkem řízení i ten, kdo tvrdí, že může být rozhodnutím ve svých právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech, přímo dotčen, a to až do doby, než se prokáže opak, a rovněž ten, komu takové postavení přiznává zvláštní právní předpis. M. Ž. nebylo možno považovat za účastníka řízení, neboť o jejích právech a právem chráněných zájmech či povinnostech se v řízení o správním vyhoštění nerozhodovalo a ani napadená rozhodnutí se jejích práv a právem chráněných zájmů nijak nedotýkají. Stěžovatelka ani v průběhu celého řízení o vyhoštění netvrdila, že by ve svých právech nebo právem chráněných zájmech měla být napadenými rozhodnutími dotčena a tudíž by měla být účastníkem řízení. Nebyly tedy splněny zákonné podmínky pro to, aby stěžovatelce mohlo být přiznáno postavení účastníka řízení o vyhoštění. Správní orgány tedy nepochybily, jestliže stěžovatelku M. Ž. za účastníka řízení nepovažovaly.
Pokud jde o namítané porušení čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, nutno poukázat na to, že rozhodnutí správních orgánů bylo přijato v souladu se zákonem a nenaplňuje tedy znak neoprávněnosti ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny (Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života), resp. jedná se o výjimku předvídanou čl. 8 odst. 2 Úmluvy (Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných).
Se zřetelem k výše uvedenému považuje Ústavní soud postup správních orgánů za ústavně konformní, a nezbylo mu proto, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu