ECLI:CZ:US:2006:4.US.45.05.1
sp. zn. IV. ÚS 45/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele Ing. T. K., zastoupeného JUDr. Vladimírem Šufanou, advokátem se sídlem v Brně, Maříkova 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2002, č. j. 26 E 2382/2000-29, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2003, č. j. 20 Co 187/2003-45, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 10. 2004, č. j. 20 Cdo 2375/2003-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 1. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 24. 7. 2002, č. j. 26 E 2382/2000-29, zamítl jeho návrh na vyklizení třípokojového bytu, nacházejícího se v prvním nadzemním patře rodinného domu č. p. 858, č. or. 22, ulice Optátova v Brně. O návrhu stěžovatele, aby bylo určeno, že povinnému náleží jen náhradní ubytování nebo že mu bytová náhrada nenáleží vůbec, městský soud nerozhodl, ačkoliv tak dle názoru stěžovatele s ohledem na znění čl. III., bodu 6, zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád (dále jen "zákon č. 519/1991 Sb."), učinit měl. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 2. 6. 2003, č. j. 20 Co 187/2003-45, rozhodnutí městského soudu potvrdil, přičemž konstatoval, že domáhá-li se stěžovatel určení, že povinnému náleží pouze náhradní ubytování nebo mu bytová náhrada nenáleží vůbec, musí tak učinit ve sporném řízení a nikoliv v rámci řízení o výkon rozhodnutí. Nejvyšší soud pak usnesením ze dne 20. 10. 2004, č. j. 20 Cdo 2375/2003-57, dovolání stěžovatele, opřené o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád") odmítl, neboť neshledal, že by v napadených rozhodnutích byla řešena otázka, mající po právní stránce zásadní význam. Stěžovatel namítal, že postup obecných soudů byl v rozporu s ustanovením čl. III., bodu 6, zákona č. 519/1991 Sb., a že podání určovací žaloby, požadované obecnými soudy, brání překážka věci rozhodnuté. Stěžovatel byl přesvědčen, že obecné soudy tím, že se nezabývaly jeho návrhem, porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhl proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis městského soudu, sp. zn. 26 E 2382/2000, a vyjádření účastníků řízení.
Městský a krajský soud ve svých vyjádřeních shodně konstatovaly, že ústavní stížnost nepovažují za důvodnou a v podrobnostech odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Nejvyšší soud pak doplnil, že soudní praxe je jednotná v tom, že v řízení o výkon rozhodnutí vyklizením bytu, za který je nutno zajistit bytovou náhradu, nelze přihlížet ke změně poměrů na straně povinného. V těchto případech je určující, zda zajištěná bytová náhrada odpovídá vykonávanému rozhodnutí. Ovšem došlo-li později ke změně poměrů, může se oprávněný žalobou dle §80 písm. c) občanského soudního řádu domáhat určení, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění náhradního bytu, resp. náhradního ubytování. Shledá-li soud, že výkon práv a povinností, tak jak byly založeny předchozím rozhodnutím, je v důsledku změny poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), může v nalézacím, a nikoliv ve vykonávacím, řízení tento nárok zcela odepřít, resp. rozhodnout o změně formy bytové náhrady. Na tomtéž principu je založena právní úprava obsažená v citovaném ustanovení zákona č. 519/1991 Sb. Zmiňuje-li toto ustanovení soud výkonu rozhodnutí, pak jen z důvodu určení místní příslušnosti k provedení nalézacího řízení. Z těchto důvodů nepovažoval Nejvyšší soud ústavní stížnost stěžovatele za důvodnou. L. H., vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti, v řízení před obecnými soudy v postavení povinného, ve svém vyjádření uvedl, že za zásadní považuje skutečnost, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy nedomáhal určení, zda povinnému náleží pouze náhradní ubytování či mu bytová náhrada nenáleží vůbec, nýbrž se dožadoval pouze vyklizení bytu. V dalším se pak vedlejší účastník zcela ztotožnil s názory, vyjádřenými v odůvodnění napadených rozhodnutí a navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Stěžovatel reagoval na výše uvedená vyjádření replikou ze dne 23. 3. 2006, v níž sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
III.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že sama skutečnost, že byl při výkladu jiných než ústavních předpisů aplikován právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá dotčení v jeho ústavně zaručených právech. Nesprávná aplikace právního předpisu by mohla být důvodem pro zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci toliko tehdy, jednalo-li by se o aplikaci zjevně svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a racionálního logického odůvodnění, tedy objektivně neakceptovatelnou (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 74/02, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 28, nález č. 126, str. 85 a násl.). O takový případ se však v projednávané věci nejednalo, neboť obecné soudy podrobně vyložily, jakým způsobem interpretovaly předmětné ustanovení zákona č. 519/1991 Sb. a z jakých důvodů nebylo možno o návrhu stěžovatele ve vykonávacím řízení rozhodnout. Argumentace obecných soudů se Ústavnímu soudu jeví jako přiléhavá a neshledal v ní nic, co by svědčilo o možném porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti pouze opakuje argumenty, s nimiž se již obecné soudy řádně vypořádaly, a staví tak Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, nepřísluší. Námitka, že podání žaloby na určení brání překážka věci rozhodnuté, neobstojí, neboť podstatou takové určovací žaloby je, že v době od vydání pravomocného rozhodnutí ve věci samé došlo ke změně poměrů na straně povinného, jak již ve svém rozhodnutí, resp. vyjádření k ústavní stížnosti, konstatoval Nejvyšší soud. Ustanovení §159a odst. 5 občanského soudního řádu tedy v takovém případě aplikováno nebude. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. 10. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu