ECLI:CZ:US:2006:4.US.452.04
sp. zn. IV. ÚS 452/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti ČF, zastoupeného advokátem JUDr. R.J., Ph.D., proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 20 Co 340/2004, ze dne 14. 10. 2004, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. 12 C 167/2003-35, ze dne 19. 4. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, 3, Listiny základních práv a svobod zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti byla napadenými rozhodnutími obecných soudů zamítnuta jeho žaloba, aby byla žalované České republice - Ministerstvu financí uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 995.075,30 Kč s příslušenstvím jako škodu, která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem.
Stěžovatel zaplatil na základě smlouvy o poskytnutí auditorských služeb společnosti A., s.r.o., odměnu ve výši 995.075,30 Kč za dohodnuté služby, kdy tato kancelář odhalila nicotnost dodatečných platebních výměrů F.ú. P., a zpracovala odvolání proti platebním výměrům F.ú. na daňové penále. Výsledkem bylo vrácení domněle dodatečně vyměřených daní v celkové výši 1,385.190,- Kč a vymáhání domnělého daňového penále v celkové výši 1,882.708,- Kč. Zaplacením uvedené odměny za poskytnutí uvedených auditorských služeb společnosti A., s.r.o., k odhalení nicotných platebních výměrů finančních úřadů byla stěžovateli nesprávným úředním postupem způsobena škoda, jejíž náhradu mu však obecné soudy zamítnutím jeho žaloby napadenými rozsudky nepřiznaly.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 12 C 167/2003, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1. Jak teprve z připojeného spisového materiálu Ústavní soud zjišťuje, bylo současně s ústavní stížností dne 22. 12. 2004 stěžovatelem podáno rovněž dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (čl. 53-58), ve kterém stěžovatel shledává dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítá, obdobně jako v ústavní stížnosti, nesprávné právní posouzení odvolacího soudu, že smluvní ujednání smlouvy o auditu a jejího dodatku č. 1 je zjevným obcházením §39 o. z., resp. absolutně neplatné pro přímý rozpor s ustanovením §3 odst. 3 zákona č. 523/1992 Sb.
III.
Dříve než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje formální a obsahové náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to včetně podmínek §75 odst. 1 tohoto zákona, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§74 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní stížnost představuje podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním procesním prostředkům, jež slouží k ochraně práv, ve vztahu subsidiarity. Zásada subsidiarity ústavní stížnosti má jak stránku formální, tak stránku materiální. Formální stránka se odráží v požadavku vyčerpání všech opravných prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z materiální stránky subsidiarity pak plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který poskytuje ochranu základním právům teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. To znamená, že se v případě ústavní stížnosti nejedná o procesní prostředek, který by mohl být využit k ochraně práva vedle prostředků jiných, ale že ústavní stížnost lze podat tehdy, jestliže stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ochrana ústavnosti přitom není úkolem pouze Ústavního soudu, ale i úkolem všech orgánů veřejné moci, a to zejména obecné justice, jak to vyplývá z čl. 4 Ústavy ČR.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovými prostředky se podle tohoto zákonného ustanovení rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Těchto důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu se stěžovatel v podaném dovolání ostatně sám dovolává tvrzením, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pakliže bylo, jak shora uvedeno, v projednávané věci podáno současně s ústavní stížností dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, o kterém dosud nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto, a stěžovatel tedy nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, nezbylo Ústavnímu soudu, než s ohledem na princip subsidiarity posoudit jeho ústavní stížnost jako nepřípustnou.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2006
Michaela Židlická
soudce zpravodaj