ECLI:CZ:US:2006:4.US.455.04
sp. zn. IV. ÚS 455/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele Z.N., právně zastoupeného advokátkou JUDr. I.S., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 14 Co 370/2004, a výroku II. usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. 9C 468/2004, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 9 C 468/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 22. 12. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 14 Co 370/2004, a výroku II. usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 9C 468/2004, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. 9 C 468/2004.
Výše uvedenými rozhodnutími mělo údajně dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jež jsou mu garantovány čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Navrhovatel byl pasivně legitimován ve věci o určení výživného zletilého dítěte, která byla projednána a rozhodnuta Okresním soudem v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 468/2004. Řízení ve věci bylo zastaveno usnesením jmenovaného soudu ze dne 8. 6. 2004 pod sp. zn. 9 C 468/2004. Výrok II. citovaného rozhodnutí (ve znění opravného usnesení) upravoval náhradu nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně tak na základě své úvahy aplikoval ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř.). Stěžovatel se však s tímto závěrem neztotožnil a podal odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně dne 20. 10. 2004, sp. zn. 14 Co 370/2004, tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Dne 22. 12. 2004 byla Ústavnímu soudu ČR doručena předmětná ústavní stížnost, v níž stěžovatel brojí proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů. Navrhovatel je přesvědčen, že jednoduchá norma, kterou obecné soudy aplikovaly, nemůže nabýt přednosti před právy a svobodami, jež jsou garantovány Ústavou ČR, Listinou, jakož i mezinárodními úmluvami, jimiž je Česká republika vázána. Z hlediska postupu soudů se dle náhledu stěžovatele jedná o svévolnou aplikaci práva. Za procesní situace, kdy jsou dány překážky řízení a účastník řízení před obecným soudem využije svého práva na poskytnutí právní pomoci, má právo na náhradu nákladů řízení. Toto právo mu přísluší v případě, že je ve sporu procesně úspěšný či v případě zastavení řízení z důvodů, které způsobil procesně neúspěšný účastník řízení.
Stěžovatel má za to, že ústavní stížností napadená rozhodnutí nejsou spravedlivá, neboť nelze zatížit procesně úspěšného navrhovatele, aby nesl náklady právního zastoupení, a to zejména za situace, kdy si své postavení účastníka řízení nezpůsobil.
III.
K předmětné ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Okresní soud v Břeclavi, jenž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Dle jeho náhledu je třeba brát v úvahu tu skutečnost, že daný spor probíhal mezi otcem a synem o výživné.
Z pozice účastníka řízení se vyjádřil též Krajský soud v Brně, jenž rovněž odkázal na své rozhodnutí ze dne 20. 10. 2003, sp. zn. 14 Co 370/2004.
Vedlejší účastník řízení se v souladu s ustanovením §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdal postavení vedlejšího účastníka řízení.
Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření účastníků řízení neobsahovala žádná nová tvrzení, způsobilá ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebyla tato zaslána stěžovateli na vědomí.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelů neshledal.
Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.,) v zásadě nepřísluší přezkoumávat zákonnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), a to ani tam, kde tvrzená "nezákonnost" má spočívat výhradně v tom, že obecný soud aplikoval na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před nimi jiné ustanovení, než by podle přesvědčení stěžovatele měl v souladu s jeho procesním úspěchem ve věci aplikovat.
V předmětné věci Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu došlo k porušení ustanovení hlavy páté Listiny. Aplikace ustanovení §150 o.s.ř. je na úvaze obecného soudu, jíž je však nutno v konkrétním případě řádně odůvodnit, což se v předmětném případě také stalo. Jak z rozhodnutí okresního, tak i krajského soudu je zřejmé, jakou úvahou se tyto řídily a Ústavnímu soudu nepřísluší toto hodnocení přezkoumávat. Pouhá polemika stěžovatele se závěry obecného soudu založená na tom, že se jako úspěšný účastník řízení domáhal náhrady nákladů řízení, nemůže být důvodem pro ingerenci Ústavního soudu do jurisdikce soudů obecných. O porušení ustanovení Listiny nejde v těch případech, kdy obecné soudy své rozhodnutí založí na příslušném ustanovení zákona a při aplikaci takového ustanovení ze zákona vycházejí.
Poukazuje-li stěžovatel ve svém návrhu na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I ÚS 653/03, nezbývá než uvést, že citované rozhodnutí dopadá na odlišnou skutkovou a právní situaci. V projednávaném případě obecné soudy využily svého moderačního práva, jež je jim dáno ustanovením §150 o.s.ř.
Brojí-li stěžovatel proti průtahům v řízení, nezbývá než konstatovat, že ústavní stížnost může být vznesena pouze proti aktuálnímu, trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci, tzn. že stěžovatel musí být již nebo ještě postižen. Jinými slovy, musí zásah orgánu veřejné moci v jeho osobní sféře vyvolávat právní následky. To se však v předmětném případě nestalo a proto také Ústavní soud nemohl stěžovateli ani v této části ústavní stížnosti přisvědčit.
Vzhledem k tomu, že z ústavní stížnosti nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny, jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelovo tvrzení o porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. 3. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu